Článek
Jakožto člověk, který se vždy zajímal o dění ve světě, avšak zároveň má v sobě velký smysl pro spravedlnost, mi nikdy nebylo lhostejné měření dvojím metrem. Ať už ze strany massmédií, politických představitelů, či lidí, kteří skutečně hluboce uvěřili propagandě jedné, či druhé strany. A také tomu, že jeden imperialista má čistší úmysly, než ten druhý.
Byl jsem v rané pubertě, když se v roce 2003 konala invaze USA do Iráku. To bylo poprvé, kdy jsem nějaký konflikt dokázal už jasně vnímat a chápat „v přímém přenosu“. Již vývoj, jenž tomu předcházel, jsem bedlivě sledoval v televizních zprávách a četl v novinách. Dost věcí mi na tom tehdy smrdělo, stejně jako chování administrativy tehdejšího prezidenta Bushe mladšího po 11.září a ultimativní prohlášení typu „Kdo není s námi, je s teroristy“. Již z té doby si dobře pamatuji, jak se postupně měnily důvody, kterými si tehdejší US establishment obhajoval tuto invazi. Nejdříve měl Saddám Husajn údajně skrývat teroristy z Al-Káidy. Později měl vlastnit zbraně hromadného ničení (kteréžto se asi měl chystat použít proti západnímu světu) a když se ani toto nepotvrdilo, nevadí, alespoň jsme Iráčany zbavili tyrana a nastolili demokracii. Na mrtvé civilisty a zpustošenou zemi, které s sebou zákonitě přinese každá válka, nehleďte, to je přece „collateral damage“ (asi nejoblíbenější fráze amerických jestřábů). Co mě ale zpětně v této souvislosti nejvíce udivuje, je to, že například lidé, kteří vehementně vykřikují cosi o krátké paměti, když je někdo proruský, či volí komunisty (ať už ty oficiální, nebo ty rozprchlé všude možně), obvykle nevykřikují to samé v souvislosti se lžemi a pokrytectvím ze strany našich západních spojenců. Nepřijde vám to zvláštní? (Zde se již pomalu dostáváme k meritu článku, ale ještě posečkejme).
Přeskočím do roku 2010, kdy se jako již plnoletý a samostatný mladík vydávám s kamarády na výlet po zemích bývalé Jugoslávie. Měsíc před odjezdem si půjčuji knihu „Dějiny jihoslovanských zemí“, jelikož se o tomto nesmírně pestrém, ale též konfliktním regionu Balkánu, chci dozvědět něco více. To odstartovalo můj hlubší zájem o jugoslávské války z 90. let. Ty, které jsem skutečně krom toho, že jsem slýchal od rodičů fráze typu „V Jugošce se to mele“ a zlých Srbech a Miloševičovi, nedokázal v útlém dětství vnímat tak, abych z toho měl rozum. Tedy bombardování z roku 1999, si již pamatuji dost jasně, jelikož v televizi a novinách se o tom vysílalo a psalo denně, avšak stále jsem neměl dostatek rozumu na to, pochybovat o jednoznačnosti a správnosti postupu našich tehdy velmi čerstvých spojenců v NATO v čele s USA. Zpětně to považuji za neuvěřitelnou drzost a prasárnu, ať už byl Miloševičův režim jakýkoli. Těch mrtvých civilistů bylo přeci jen trochu moc na to, že to měly být chirurgicky přesné zásahy a možnosti na to už tehdy byly dostatečné. Nemluvě o zakázané kazetové munici, zničení rafinerie v Pančevu a bombách s ochuzeným uranem, jež způsobily ekologickou katastrofu, potažmo to, že se v Srbsku dodnes rodí více dětí s rakovinou. Ostatně NATO tímto aktem jasně porušilo své ustavující principy a to sice ty, že jde o čistě obrannou alianci, která se aktivuje v případě napadení některého z členů. To, že jde v reálu o prodlouženou ruku US armády a to, jak by to fungovalo v praxi s tou obranou, se lze jen domnívat.
O Jugoslávských válkách z let 1991-1995 se zmíním jen okrajově, jelikož by to vydalo na samostatný dlouhý článek. Ostatně i zde už NATO porušilo své stanovy při bombardování bosenskosrbských pozice v roce 1995. Ale je s podivem, že ač Srbové nepochybně spáchali mnoho ohavných válečných zločinů, dělo se tak v podobné míře i u ostatních stran, o čemž se v oficiálních západních médiích a politických kruzích nikdy téměř nemluvilo. Události jako operace Oluja, jména jako Naser Orič, Fikret Abdič, účast mudžahedínů v bosenské armádě atd., jakoby neexistovaly. Asi se to nehodilo (a stále nehodí) do krámu. Rovněž je s podivem, že když už musely být zločiny jugoslávských válek souzeny u mezinárodního, jakoby nestranného soudu, dostávali obvykle Srbové sazby rovnající se ve věku souzených prakticky doživotí, zatímco obžalovaní z jiných stran bývali osvobozeni, či dostali symbolické tresty. Zářným příkladem toho budiž, že Srb Ratko Mladič, obviněný z určitého zločinu (systematické vyvražďování lidí jiné národnosti) dostal doživotí, zatímco Bosňák Naser Orič dostal za totéž 2!! roky. A náhlá smrt samotného Miloševiče v podstatě hned poté, co mu nebyla prokázána žádná odpovědnost za válečné zločiny srbské strany, je až příliš zvláštní. A pak si máme myslet něco o nestrannosti a vyšší spravedlnosti západu.
Samozřejmě s postupem věku jsem si vytvořil trochu ucelené názory na věci, které jako dítě dokáže člověk těžko objektivně vnímat. Shození atomových bomb na Japonsko, kde si patrně chtěly Spojené státy prostě otestovat, co to skutečně udělá. Zajímavé potom je, že právě ta země, která tuto ohavnou zbraň jako jediná použila, by dnes chtěla určovat, kdo ji smí vlastnit a vyrábět. Dále angažmá ve Vietnamu na úplně opačné straně zeměkoule jen proto, abychom zadrželi šíření komunismu. A do toho prasárny typu shazování herbicidu agent orange na oblasti obývané civilisty (na internetu si o jeho důsledcích můžeme přečíst dostatek informací).
Zkrátka, stejně jako naprosto chápu, že lidé co si zažili své roky za totality pod reálnou taktovkou Moskvy a případně i okupaci v roce 1968, nemohou přijít na jméno Rusku, potažmo Rusům, tak ve mně se tímto zrodila jistá forma antiamerikanismu. Co mi však vadilo nejvíc bylo to do očí bijící pokrytectví. My můžeme, ale oni ne. My to děláme pro dobro lidí a blaho světa, ale oni jsou zlí agresoři, co jen škodí. Samozřejmě, že podobnou rétoriku měl i SSSR. Nicméně hlavní rozdíl mezi jeho, potažmo ruským impériem a USA vidím v tom, že zatímco Ti první nejvíce ubližovali a škodili vlastním lidem, potažmo nuceně spřáteleným zemím, ti druzí „zjednávali pořádek“ a „rozsévali demokracii“ po celém světě. Tedy to aspoň platilo před ruskou invazí na Ukrajinu, k té se ještě dostanu. Nicméně jména jako Bradley/Chelsea Manning, či Julian Assange jasně potvrzují, že za zveřejnění a šíření nepohodlné pravdy, která měla zrakům veřejnosti zůstat skryta, si vás podobně nehumánním způsobem podají i USA a jejich spojenci a zničí vám život úplně stejným způsobem, případně udělají vše pro to. Ostatně i u nás např. případ Tomáše Čermáka, který dostal 5,5 roku natvrdo za verbální trestný čin (víceméně hloupé řeči) v době, kdy za mnohonásobné znásilnění dostávají pachatelé kolem 3 let, jasně ukazuje na to, že politické procesy a exemplární tresty začínají být opět v kurzu. A abych nebyl označen za předpojatého, exemplárnost daného trestu uznávají i mnozí ti, kteří ho zároveň schvalují. Jsem však absolutně přesvědčen, že kdyby stejné nenávistné řeči jaké vedl proti Ukrajincům, směřoval v dnešní době proti Rusům, vyvázl by maximálně s podmínkou, ale spíše úplně bez trestu.
Podívám-li se na to smířlivou optikou, ještě bych pochopil, že někdo může udělat chybu, upřímně se za ní omluvit a hlavně se z ní poučit a neopakovat jí. Zmařené životy a zpustošené země to už nevrátí, ale kdyby tak USA (potažmo i my-jejich spojenci) učinili, alespoň by se dalo debatovat o tom, že jsme lepší, než ti, co jsou nám dáváni za příklad těch „zlých“, proti nimž my „dobří“ bojujeme a chráníme se (Rusko, Čína atd.). Ale opravdu jsem nezaznamenal, že by se jakákoli americká administrativa a vrcholní političtí představitelé alespoň zpětně omluvili za své válečné zločiny a zbytečné a zpackané invaze. Na nižší úrovni jsem alespoň zaregistroval vyjádření generála Mackenzie „We bombed a wrong side“ (v souvislosti s bombardováním Jugoslávie), což je ovšem naprostá jehla v kupce sena. Navíc, pokud by USA opravdu šlo o dobro věci, tak by si nejpozději po angažmá v Afghánistánu (kde se po 20 letech přítomnosti amerických vojsk promptně vrátil do čela Tálibán, proti kterému tak vehementně bojovali) a invaze do Iráku uvědomily, že nastolování demokracie zvenčí jaksi nefunguje. Ale ne, místo toho se spolu se svými evropskými spojenci angažovaly později ještě v Libyi, ze které je dnes tzv. „collapsed state“ a Sýrii, kde se jim však i kvůli angažmá Ruska a opětovném vzestupu jeho moci, již převrat nepodařilo dokonat.
Jinak nejsem odborníkem na Arabský svět, nicméně jak potvrdily i americké mise, v mnohých případech jsou autoritativní sekulární vládci tou nejlepší možností v danou chvíli. Protože cokoli jiného zahrnuje jen chaos a teror extremistických fundamentálních skupinek vraždících a mučících bezvěrce opravdu středověkým stylem. To se ostatně potvrdilo ve všech výše zmíněných zemích. Nebudu si tady idealizovat např. Saddáma Husajna a nelze zapomenout např. chemický útok na Kurdy z roku 1988 ze strany jeho režimu. Avšak chaos a řádění náboženských extremistických skupinek, které tam nastalo po jeho svržení americkou invazí, bylo z hlediska života a bezpečnosti tamních obyvatel a koneckonců celého světa daleko katastrofálnější. A ne náhodou byl nefungující Irák po Sýrii druhou baštou Islámského Státu. Nemluvě o tom, že mnozí obyvatelé daných států si sice nepřejí útlak ze strany diktátorského režimu, ale rovněž si nepřejí, aby jim někdo nastoloval jejich životní styl válečnou invazí zvenčí a už vůbec si asi nepřejí život v područí s bláznů, jako je právě IS. Co stojí za neutuchající snahou USA zjednávat pořádek ve světě bombardováním, invazemi, či podporou a zbrojením pofidérních opozičních skupinek, z nichž se obvykle vyklubou právě islamističtí extremisté, je zajímavou otázkou. Skeptici a ti, kteří jsou mainstreamem nazýváni konspirátory, hovoří o ryze pragmatických důvodech-dosadit si loutkovou vládu, která nám bude dodávat levnou ropu. Rozhýbání ekonomiky tím, že pozvu investorské firmy z domovské země, aby takto obnovili zemi, kterou jsme zpustošili. Možnost vyzkoušet si zbraně naostro, prodávání přebytku zbraní těm, kdo bojují proti někomu, kdo zrovna neskáče, jak my pískáme.
Pak tady také může být opravdu neutuchající až naivní snaha nastolovat ve světě „dobro“ a vidět sebe sama jako jediného spravedlivého soudce, který má poslání být tím jediným světovým policajtem. Takovéto vidění věci měl dozajista například George Bush mladší. Zde se tento člověk, jakožto křesťan a konzervativec vlastně podobá některým islamistickým vůdcům, bojujícím proti zlému západu-komplex spasitele a muže na misi je tu celkem jasný. Osobně si myslím, že se jedná o kombinaci obojího-pragmatismu a skutečné víry (alespoň části zúčastněných), že my pácháme ve světě dobro. Teď už se ale dostávám do příliš filozofické roviny a odchyluji od původní myšlenky článku. Každopádně to, že během administrativy posledních dvou prezidentů Spojené státy nezahájily žádnou novou invazi a ze Sýrie se nakonec stáhly bez splnění svých cílů sice kvituji s povděkem, avšak není to jen dílem jejich dobrotivosti, jakožto spíš vzestupu jiných vojenských mocností, s nimiž si ani USA netroufly jít do křížku. Došlo zkrátka k posunu ze stavu nejblíže k unipolárnímu světu pod taktovkou USA ke světu multipolárnímu. Což vnímám z hlediska balance síly lepší a pro svět bezpečnější varianta, než jeden „policajt“, jenž si může dělat co se mu zlíbí a nikdo mu v tom nezabrání.
K USA, NATO a jejich aktivitám bych ještě doplnil aspekt reflexe jejich aktivit v západních médiích. Tedy alespoň těch českých, co jsem měl možnosti vidět. Často se např. v debatách mainstreamových televizních stanic (dávno před aktuální invazí) zmiňovala nepřátelská politika Ruska vůči nám (západu). Přitom to tehdy vůči nám v podstatě nic nepřátelského nepodnikalo. Zatímco jakmile si někdo dovolil kritizovat válečnou a mezinárodní politiku našich spojenců v čele s USA, porušování mezinárodního práva z jejich strany, či logiku dvojího metru, byl moderátorem, příp. protivníkem z řad politických prozápadních jestřábů (např. Miroslava Kalouska) přerušen a okřiknut stylem: „Tady se přece bavíme o Rusku a Putinovi“ atd…Zkrátka kritika vlastních řad, stávala se čím dál nepřípustnější a jediný rozdíl mezi světem totality v područí Moskvy a tím novým v západní demokracii byl ten, že v tom prvním vás za daný názor zavřeli třeba do vězení a všelijak šikanovali, zatímco u nás jej jen postupně potírali a cenzurovali. Nicméně princip byl stejný, pokud možno umlčet šiřitele nepohodlných názorů.
Pro ty, co to dočetli až sem a ještě nade mnou, coby hlásnou troubou Kremlu, konspirátorem, dezolátem, „náckem“ a komunistou v jednom, znechuceně nezlomili hůl bych rád zmínil, že samozřejmě jsem si vědom i porušování mezinárodního práva a zločinů „druhé strany“. Než se dostanu k Ruské invazi na Ukrajinu, zmíním, že si nedělám iluze například o Číně, jejích touhách podmanit si vojensky Tchajwan, dlouhodobé okupaci Tibetu a už vůbec ne o stavu lidských práv v této zemi. Na druhou stranu si nemají co vyčítat například s naším spojencem v rámci NATO-Tureckem. Jeho dlouhodobý útlak a v podstatě neuznávání existence etnika Kurdů, stejně jako více, než 100 let staré genocidy Arménů, by měly být připomínány stejně jako např. zmíněný Tibet. A v posledních letech za vlády prezidenta, nebo chcete-li diktátora Erdogana, se to posunulo až do dimenzí, kdy si Kurdy beztrestně vraždí i na území jiné země (Sýrie) a vojensky podpořil spřízněný Ázerbájdžán, aby si násilně podrobil Náhorní Karabach a vyhnal odtud nenáviděné Armény. Ale co naplat, je to náš spojenec se čtvrtou nejsilnější armádou světa (a 2. v rámci NATO), navíc s klíčovou strategickou polohou a tak s tím musíme smířit. A Erdogan si mezitím mne ruce, jelikož je v úplně nejlepší geopolitické pozici. Vzathy s USA má vyřešené členstvím v NATO, Evropu drží v šachu díky milionům migrantů, a mezitím si rozvíjí pragmatické vztahy i s Ruskem a kdekým jiným. A přitom likviduje vnitřní i zahraniční nepřátele v regionu a nikdo mu není s to v tom zabránit. Popravdě řečeno, ani ho nikdo z čelních západních představitelů moc nekritizuje, jelikož pohněvat si Turecko, jenž zejména slabá Evropa toliko potřebuje jako hráz před blízkým východem na své straně, by bylo věru nepraktické. Vždy, když se to hodí, se najednou upozaďují toliko deklarované principy a nastupuje strohý pragmatismus.
A takto bych mohl s příklady pokračovat donekonečna. Máslo na hlavě mají všechny strany a já opravdu odmítám přistoupit na hru, že si mám vybrat to „menší zlo“. Anebo, že se mám přidat pragmaticky na stranu toho imperialisty, která je ekonomicky, nebo jinak výhodnější. Dokonce jsem slyšel i názor, že jelikož západ má efektivnější tržní mechanismy a přinesl světu více dobrých věcí, tak bych měl být např. protiruský a proamerický a nad zločiny a porušováním mezinárodního práva ze strany „vlastních“ řad jakoby zavírat oči. Ano, i takovéto nesmyslné a nemorální názory slýchám a to bohužel i od lidí, které jinak považuji za inteligentní a mám je docela rád.
Takže se dostáváme k současné situaci. Válka na Ukrajině, která v reálu začala již koncem roku 2013 (ale její kořeny sahají mnohem hlouběji) je v širším slova smyslu zástupnou válkou Ruska se západem. Protesty na Majdanu a převrat koncem roku 2013 si pamatuji velmi dobře. Události jsem sledoval velmi bedlivě už jen proto, že v Kyjevě na inkriminovaných místech jsem byl půl roku předtím a posléze odtud jel vlakem přes Donbas až na ruský Kavkaz. To již rok poté nešlo. Protesty a následný převrat na Ukrajině bylo možné sledovat takřka v přímém přenosu na Youtube. A přišlo mi zvláštní například to, že zatímco v našich médiích jsem si nějaký den přečetl o brutálním zásahu policejních jednotek Berkut na příkaz prezidenta Janukovyče, viděl jsem poklidně stojící kordony těžkooděnců, na které létaly molotovy a v jednu chvíli do nich vjel i buldozer. Kde se vzali snipeři, co stříleli do lidí, neví z běžných smrtelníků dodnes přesvědčivě asi nikdo a asi to ani vědět nemá. Každopádně je mi jasné, že mezi demontranty se nacházeli jak lidé, kterým prostě nevyhohoval aktuální režim a porušení slibu prezidentem, tak i chuligánské a nacionalistické bojůvky. A ostatně to, že je Ukrajina rozdělena zhruba půl na půl, bylo jasné už o mnoho let dříve při oranžové revoluci. Zatímco od Kyjeva (včetně) na západ, bylo smýšlení převážně proevropské, na východ (a zejména na Donbase) proruské. A dost možná i bez zásahu zvenčí, by tuto zemi čekal rozpad na 2, či více entit.
Ne, ani divoký převrat a militantnost některých jeho účastníků, není legitimním ospravedlněním ruského záboru Krymu. A i v případě, že by si to většina tamních lidí skutečně přála, by se jednalo o krok jednostranný a ne zcela legitimní, stejně jako např. vyhlášení nezávislosti Kosova. Z lidského hlediska jej však ještě nějakým způsobem dokážu pochopit. Stejně tak jako podporu Ruské Federace separatistům na Donbase. Jelikož stejně jako jejich chování, ani postup nové ukrajinské administrativy vůči ruské a ruskojazyčné menšině nebyl zdaleka košer. A na civilisty moc nehleděla ani jedna strana. Osobně jsem se bavil již z několika lidmi, co odešli z inkriminovaných oblastí separatistických republik. Někteří z nich byli spíše proseparatističtí/proruští, jiní zas proukrajinští.
A co se týče Ukrajiny po převratu, ačkoli Evropa a USA proklamovali, jak si zvolila demokratickou a prozápadní cestu, její jednání tomu bylo na hony vzdálené. Byla zakázána víceméně veškerá levicová scéna a rovněž strany korektně řečeno „nevlastenecké“. Jak tragikomicky paradoxní, že to říkaly zrovna Evropské země, ve kterých jakýkoli náznak vlastenectví a zastávání např. přísné imigrační politiky (i na základě problémů s některými menšinami), je označován jako nacionalismus, xenofobie, neřku-li neonacismus. A opět-když se to hodí do krámu, dá se ospravedlnit všechno. Když vede převrat někdo, kdo chce skákat jak my pískáme, jedná se o svobodnou vůli perzekuovaných lidí, volajících po svobodě. Když jej dělá někdo z druhé strany, je to chuligánství a terorismus nějakých dezolátů a extremistů a jejich násilné potlačení policií je na místě. Rovněž bych ještě vypíchl, že stávající ukrajinský prezident Zelenskyj po svém zvolení slíbil, že se zasadí o normalizaci vztahů s Ruskem a i díky tomu vyhrál volby proti tehdy většímu jestřábovi Porošenkovi. Avšak stejně tak ani to není v žádném případě ospravedlněním již 2 roky probíhající ruské invaze, kterou se agresor snížil na úroveň Sovětských okupantů.
Mimochodem, jelikož jsem bývalým studentem regionální a politické geografie, rozumím jistým geopolitickým niancím, které nejsou každému zřejmé. A tím je třeba pojem „nárazníková zóna“. Ať chceme, nebo ne, každé impérium vždy mělo zájem na tom, mít kolem sebe spřátelené sousedy a do jisté míry na ně chtělo mít vliv. Naopak mít vedle sebe silné sousedy, řadící se pokud ne k nepřátelské, tak rozhodně ne ke spřátelené koalici. Ne, není to správné, ano je to přežitek, který by už ve 21. století neměl existovat (stejně jako války obecně), ale je to bohužel tak. A stejně to má i Rusko. Tím spíše, že mnoho příšlušníků jeho národa žije v sousedních, tedy postsovětských zemích. Naopak má kolem sebe mnoho sousedů-členů NATO, které se v čele s USA nikdy po rozpadu SSSR nepokusilo s ním navázat skutečně rovnocenné partnerské vztahy. Spíš si západ zvykl na to, že Rusko je slabé a má příliš mnoho vnitřních problémů a Američanům+spojencům to dlouho nechávalo volnou ruku v „usměrňování“ světa k obrazu svému. Když pak převzal otěže Putin a Rusko alespoň nějak ekonomicky pozvedl+dal jasně najevo, že má zájem se západem o rovnocenné partnerské vztahy, nikoli o vztahy vazalské na principu podřízenosti Ruska, západ pod taktovkou USA raději přistoupil na taktiku sankcí, zástupných válek a celkově obnovení studené války. A na hru, kdo to déle vydrží s nervama. Jak to dopadlo, vidíme jasně.
Když srovnám, jakou mají USA, ležící v geostrategicky daleko bezpečnějším prostoru (jediní jejich přímí sousedé-Kanada a Mexiko je absolutně nemohou ohrozit a všechny regionální či globální vojenské mocnosti leží daleko za oceánem) potřebu pro usměrňování vývoje geopolitiky vojensky zasahovat všude možně za oceánem proti zemím a jejich představitelům, které je absolutně nijak nemohou vojensky ohrozit (nepočítám teroristické útoky, kterým zcela nezabráníte nikdy), radši nechci domýšlet, jak by se chovaly, kdyby měly svůj stát na území dnešního Ruska. A sousedili i se zeměmi spojenců jiné „znepřátelené“ vojenské velmoci. Tak trochu se obávám, že by to bylo ještě daleko horší, invaze do sousedních zemí, které se svobodně rozhodly vyvíjet jiným směrem, by patrně byly na denním pořádku a ta třetí světová válka už by dávno probíhala.
Ano, možná se pletu. Stejně jako se možná pletou moji názoroví oponenti. Bavíme-li se čistě v hypotetické rovině co by bylo kdyby, nemá totiž nikdo menší či větší pravdu. Pokud jde ale o princip deeskalace, pak vyslovím ještě jednu hypotézu. Kdyby bylo NATO skutečně čistě obrannou aliancí a jeho vojensky nejmocnější země neporušovala mezinárodní právo jak na běžícím pásu. Případně kdyby tu existovala nějaká jiná takováto aliance, která by klepla přes prsty jakéhokoli agresora (tedy včetně USA) a dokázala mu efektivně zabránit v jeho konání, tak potom ano. Potom bych byl všemi deseti pro stejně nekompromisní postup vůči Rusku na Ukrajině. Třeba i s rizikem, že občas může nějaká odvetná raketa přiletět i na naše území a že to pro nás může minimálně krátkodobě znamenat daleko větší riziko a nebezpečí. A kdybychom vyvěšovali a mávali i vlajkami států napadených ze strany našich spojenců, poté bych se milerád připojil i v případě Ukrajiny. V současném kontextu mi ale od mnoha lidí přijde vyvěšování ukrajinských vlajek jako čisté pokrytectví. A za současného statu quo se domnívám, že dnešní situace je pouze důsledkem chování USA a NATO ještě v nedávné minulosti a záležitostí jako „Kosovský precedens“, k jehož naplnění došlo porušením rezoluce OSN 1244 ratifikované spojenci. A když se i písemné smlouvy dělají patrně se záměrem, aby se situace jen na čas uklidnila (a mezitím se bylo zbaveno nepohodlných, např. Miloševiče) a pak se stejně porušily, chápu, že se Rusko může odvolávat i na ústní slib, daný Gorbačovovi, že se NATO nebude rozšiřovat dále na východ.
Co má být tedy výstupem této úvahy? Že je v pořádku, že může druhý beztrestně útočit na slabšího (či kohokoli jiného), když už to před ním dělal ten první? Nikoli. Má jím být to, aby se lidé zamysleli nad tím, kam vede dlouhodobé přebíhání z područí jednoho imperialisty, do područí druhého (ačkoli uznávám, že v případě SSSR jsme neměli moc na vybranou). Kam vede zastávání barvy dresu (Pepa je kladný hrdina, ten mám právo útočit na jiné v rámci vyššího dobra, ale Franta ne, to je agresor), místo zastávání principů. Kam vede dlouhodobé měření dvojím metrem. My, jakožto západní civilizace a vůdčí síla pokroku, jsme se v tomto ukázali jako pokrytci a kolosálně selhali. Místo abychom masovým bojkotem ilegálních válek a aktů našeho spojence dali jasně najevo nesouhlas s jakoukoli nevyprovokovanou agresí, jsme tomu buď (v rámci dvojí optiky) tleskali, či nám to bylo jedno. A i proto jsme dnes tam, kde jsme. Dalším stupněm eskalace už je pouze globální, či atomová válka. Opravdu to necháme dojít tak daleko? Opravdu jsme nuceni toto opakovat? Sám jsem hluboce přesvědčen, že kdybychom USA zabránili v jejich konání po 2. světová válce, nedovolilo by si dnes Putinovo Rusko to, co si dovoluje. Ale přesně podle logiky když mohou oni, tak i já, zahájil Putin svou „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině. Tato válka nikdy neměla začít, protože ať už dopadne jakkoli, bude to špatně. A bohužel nejen sám přímý agresor, ale i my (západ) na ní máme svůj jasný podíl. To, že bude muset dojít k nějakému kompromisu, ačkoli pro Ukrajinu bude nespravedlivý, je jasné snad každému střízlivě uvažujícímu. Ne, není mi líto ukrajinského politického vedení, které tak srdnatě brání svou zemi až do posledního člověka. Ale těch lidí opravdu ano. Potrvá to opět celé generace, než bude jakž takž zapomenuto a překonána nenávist. A ač to zní paradoxně, tak jediným řešením je podaná ruka Rusku i jako agresorovi a nabídnutí rovnocenného partnerství, případně širší spojenectví zemí NATO s Ruskem. Tedy pokud nechceme další nekonečnou válku, či eskalaci. Teprve kdyby Rusové poté útočili dále, pak s nimi prosím jděme do přímé konfrontace. Jestli je to však alespoň trochu možné, tak si tu anihilaci rád ještě odpustím.
A co s týče nejefektivnějšího způsobu, jak předejít takovýmto situacím? Začněme především sami u sebe. Bojkotujme snahy našich vlastních pochybných vůdců zatáhnout nás do války, upozorňujme na zločiny nejen našich „nepřátel“, ale i spojenců. Usilujme o decentralizaci systému a co největší autonomizaci společnosti. Nepodléhejme stokrát omleté propagandě. V ideálním případě by odmítli narukovat jak američtí vojáci do zahraničních misí, tak i ti ukrajinští jít střílet separatisty (vč.civilistů) na Donbas a samozřejmě ruští vraždit své soukmenovce na Ukrajině. Že mě někdo krom proruského švába označí i za naivku? V pořádku, mě zase přijde naivní vězet donekonečna v systému, který nás jen zacykluje v područí válek a imperialismu už jen ze své podstaty a čekat zlepšení. A navíc vězte, že jsou i dospělí lidé, kteří věří nejen na neposkvrněné početí panny Marie, ale i na dobré úmysly USA při svých invazích.
