Článek
Když mi bylo dvanáct let, poprvé jsem viděl v televizi videoklip hudební skladby „Zombie“ od irské skupiny The Cranberries. Skladba mi byla povědomá už z dřívější doby — vlastně vyšla ještě před mým narozením, v roce 1994. Videoklip jsem ale viděl až o pár let později. V té době jsem ještě anglicky neuměl, a tak jsem nehledal význam textu. Co mě ovšem zaujalo, byly černobílé záběry vojáků a dětí ve vojenských uniformách, kteří se procházejí ulicemi. A zanechalo to ve mně zvláštní pocit.
O pár let později, když jsem při nedělní kávě pročítal různé zahraniční články, narazil jsem na jeden, který se zmiňoval o konfliktu v Severním Irsku. V ten moment jsem se začal postupně ponořovat do víru zjišťování bližších informací — a dostal jsem se zpět ke Cranberries a k jejich známé písničce. Tentokrát jsem už rozuměl i jejímu textu a poznal pravý důvod a okolnosti jejího vzniku.
Severní Irsko — zdánlivě poklidná část Irského ostrova, která však politicky náleží Spojenému království — je země, jež od počátku 60. let do konce 20. století procházela konfliktem, který nemá v západní Evropě obdoby. Konfliktem, který po sobě zanechal stovky mrtvých a který je dodnes černou připomínkou toho, že i v moderní společnosti stačí malá jiskra k zažehnutí brutální agrese mezi lidmi, kteří si ještě včera gentlemansky přidržovali dveře.
V historii není nic černobílé a i zde musíme na konflikt nahlížet z více pohledů. Zjednodušeně řečeno — z jedné strany zde stojí protestantská komunita, která se ztotožňuje se Spojeným královstvím, a z druhé strany katolická menšina, která si přeje nezávislost a v ideálním případě sjednocení s Irskou republikou. Důležitým faktem je, že v Severním Irsku tvoří katolíci přibližně 40 % populace, zatímco protestanti zhruba 30 %.
Kořeny konfliktu sahají až do počátku 17. století, v moderním pojetí se však mluví především o šedesátých letech 20. století. Napětí vyvrcholilo dne 30. ledna 1972 střelbou britských vojáků do protestujícího davu v severoirském městě Derry — tzv. Krvavou nedělí. Od té chvíle začalo vyřizování účtů mezi katolíky toužícími po nezávislosti a loajalisty, kteří chtěli zůstat pod britskou korunou. Tragédií se během následujících desetiletí odehrálo mnoho. Umírali britští vojáci, příslušníci Severoirské policie (RUC), ale především civilisté.
Jedním z oněch tragických příběhů je i smrt dvou britských vojáků, desátníků Dereka Wooda (†24) a Davida Howese (†23), během pohřbu člena IRA Kevina Bradyho v roce 1988.
Během pohřbu panovala mimořádně napjatá atmosféra. Jen tři dny předtím došlo na témže místě k útoku loajalisty Michaela Stona, který na pohřeb tří členů IRA zaútočil granáty a střelnými zbraněmi. Tři lidé tehdy zemřeli a desítky byly zraněny. Proto nebylo divu, že účastníci dalšího pohřbu očekávali možnost opětovného útoku — tentokrát se však události vyvinuly jinak.
Derek Wood a David Howes v civilním oblečení vjeli se služebním vozidlem Volkswagen Passat v civilním provedení do pohřebního průvodu. Dle oficiálních vyjádření armády mělo jít o omyl — Wood údajně ukazoval nově příchozímu kolegovi oblasti Belfastu. Faktem je, že vjezd do pohřbu v napjaté atmosféře působil jako provokace. Když se vůz pokusil vyhnout průvodu a manévroval mezi účastníky, vzbudil paniku — lidé se domnívali, že jde o další útok, podobný tomu Stoneovu.
Oba vojáci byli z vozu brutálně vytaženi rozvášněným davem. Derek Wood při tom stihl tasit svoji zbraň zbraň a vypálit varovný výstřel do vzduchu. Marně. Dav se nenechal zastrašit. Vojáci byli zlynčováni, zbiti, svlečeni do spodního prádla a odtaženi na nedaleké sportovní hřiště Casement Park. Tam byli podrobeni výslechu a brutálnímu bití.
V momentě, kdy se zjistilo, že jde o příslušníky britské armády, byli odvezeni na nedaleké smetiště a tam popraveni výstřely zblízka. Jeden z nich byl navíc bodnut nožem do týlu. Celý incident byl zachycen kamerou vrtulníku britské armády a některé záběry byly pořízeny i televizními štáby a přihlížejícími novináři. Jedna z nejikoničtějších fotografií zachycuje katolického kněze otce Aleca Reida, jak klečí vedle jednoho z vojáků a uděluje mu poslední pomazání.
O několik minut později dorazily britské jednotky, ale bylo příliš pozdě. Oba muži byli mrtví. V reakci na událost vydala Prozatímní IRA prohlášení, že se nejednalo o náhodnou vraždu, nýbrž o „popravu dvou členů SAS“, kteří měli údajně zaútočit na průvod. Tato verze však byla široce zpochybněna.
V následujících měsících a letech došlo k zatčení a odsouzení několika pachatelů. Dva hlavní aktéři — Alex Murphy a Harry Maguire — byli v roce 1989 odsouzeni na doživotí, přičemž soudce jejich čin označil za „mimořádně krutou a nelítostnou vraždu“. Oba byli ale v roce 1998 propuštěni v rámci Velkopáteční dohody, která ukončila desetiletí trvající konflikt a umožnila předčasné propuštění řady vězňů odsouzených za činy spojené s bojem IRA a jiných polovojenských skupin.
Smrt Dereka Wooda a Davida Howese se stala jedním z nejtemnějších symbolů tzv. The Troubles — severoirského konfliktu, v němž se na obou stranách boje odehrávala krutost, která často překračovala hranice lidského chápání. Tento incident ukázal, jak rychle se může rozpadnout základní lidskost, když se společnost ocitne v zajetí nenávisti, strachu a odplaty.
A právě tato událost — spolu s dalšími podobnými — stála v pozadí vzniku písně „Zombie“. Text skladby, napsaný Dolores O’Riordan, odráží zoufalství a bolest z nekonečného násilí, které se stalo běžnou realitou generací vyrůstajících v Irsku a Severním Irsku. „Another head hangs lowly, child is slowly taken…“ — slova, která v sobě nesou smutek i obžalobu celého konfliktu.
Zdroje:
