Článek
Sociolog bude mluvit o politickém a ekonomickém oportunismu. To, co vidíme v přímém přenosu, totiž eskalaci napětí, prýštících z lidí při manifestacích, kde se paradoxně scházejí - a opět sejdou ve velkém lidé z obou názorových pólů. Organizátoři, stojící na obou stranách barikády, jak protivládní, tak provládní, a také systematičtí aktivisté, často pracující se stejným psychologickým manuálem.
Jak funguje zneužívání emocí fanoušků?
Parazitování na autentické frustraci: Lidé mají reálné problémy – inflaci, strach z budoucnosti, z válek, aktuálně z blackoutu, někteří obavu o eliminaci nezávislosti institucí. Oportunistický lídr tyto složité socioekonomické problémy nasměruje do jediného nepřítele. Místo debaty o strukturálních změnách ukáže prstem: „Za vaše neštěstí mohou…“ (laskavý čtenář si doplní podle svého názoru).
Vytváření politických kmenů (Tribalismus): Tribalismus je společenský jev, kdy se lidé identifikují s nějakou, s tou svou skupinou třeba na základě etnicity, kultury, náboženství nebo jiných sdílených charakteristik (fotbaloví fanoušci). Ta identifikace může vést k pocitu sounáležitosti a loajality a současně ke konfliktům s jinými skupinami. Tribalismus ovlivňuje chování, rozhodování a vztahy mezi jednotlivci a skupinami, což může zavinit vznik diskriminace a konflikty
Zdá se, že cílem není lidi vzdělat, ale emočně je připoutat. Z demonstrantů se stávají fanoušci. Když člověk přijme identitu svého kmene, přestává vnímat racionální argumenty a začne slepě hájit barvy svého týmu. Nakonec se dostanou do stavu, když „netuší, která bije“, protože nechápou věcnou podstatu problému, pouze brání svůj kmen před „těmi druhými“.
Monetizace a politické body: Pro organizátory je dav byznysem nebo výtahem k moci. V ekonomické rovině jde o sbírky, prodej merchandisingu či budování dosahů na sociálních sítích, které generují zisk. V politické rovině jde o demonstraci síly, kterou lídři zpeněží u voleb nebo při vyjednávání o vlivu.
Riziko střetu: Princip pouličních bitek, v nichž paradoxně vůbec nejde „o princip“.
Když se na ulicích potkají dva tábory fanoušků, hrozí střet z několika důvodů:
1. Dehumanizace oponenta: Dlouhodobé hejty v online prostoru přesvědčily obě strany, že ti druzí nejsou jen obyčejní spoluobčané, i když s odlišným názorem, ale „hlupáci, paraziti nebo nepřátelé národa“.
2. Davová psychóza: V davu klesá individuální odpovědnost a stoupá ochota k agresi. Jedinec, který by v běžném životě nikomu neublížil, se pod vlivem skandování a pocitu anonymity davu snadno nechá strhnout k verbálnímu nebo fyzickému napadení.
3. Absence mostů: Mezi těmito skupinami neexistuje žádný komunikační kanál. Jakýkoliv pokus o dialog na místě selhává, protože obě strany přišly demonstrovat svou sílu, nikoliv naslouchat.
Ulice se stávají arénou, kde běžní, situací frustrovaní lidé, nevědomky slouží jako kompars a štít pro zájmy několika jednotlivců v pozadí.
To výše je akutní strana mince. Ta druhá se netýká vnitrostátní situace. Jde totiž o ohrožení civilizace. Je tu realita válek, migračního exodu, katastrofálního sucha, jehož důsledkem je v některých zemích světa hladomor.
Proč roste globální nenávist „všech proti všem“? Aktuální stav společnosti je výsledkem kombinace biologického nastavení člověka a moderních katalyzátorů, které to zneužívají. Existují tří hlavní stimuly:
1. Architektura digitálního prostoru (Algoritmy polarizace)
- Ekonomika pozornosti: Sociální sítě a některá nezávislá(?) média vydělávají na lidské pozornosti. Po psychické stránce veřejnost nejvíce upoutávají „zlé“ emoce: strach, hněv a rozhořčení.
- Algoritmy hněvu: Antisociální systémy jsou naprogramovány, aby ukazovaly obsah, který lidi emočně dráždí. Výsledkem je, že algoritmy ničí soulad ve společnosti a radikalizují lidi proti sobě.
- Rozpad sdílené reality: Lidé už nežijí v jednom světě, byť s různými názory. Vlivem informačních bublin žijí ve zcela odlišných realitách. Domluva je tudíž nemožná.
2. Syndrom „ubývajícího koláče“ (Psychologie nedostatku)
- Eroze jistot: Klimatické změny, inflace, ozbrojené konflikty, migrace a ekonomická nestabilita vyvolávají ve veřejnosti pocit, že přicházejí o bezpečí, peníze, jídlo, vodu a jistotu penze.
- Návrat k tribalismu (viz výše): Když má člověk pocit nedostatku, jeho mozek přepne do evolučně starého režimu typu „MY versus ONI“. Začne chránit "svou skupinu" (národ, třídu, politickou stranu) a vnímá ostatní jako hrozbu, kterou je třeba porazit než ona porazí je.
3. Krize autority a institucí
- Ztráta důvěry: Lidé celosvětově ztrácejí víru v politické systémy, spravedlnost, veřejné bezpečí, dokonce nevěří ani mezinárodním organizacím a vědě. Přiznejme si, že oprávněně.
- Vakuum moci: Při absenci všeobecně respektovaných vůdčích autorit, které by dokázaly společnost sjednotit, nebo jí nabídnout uklidňující vizi, a tu poté začít společně budovat, se veřejný prostor zaplňuje populismem a nacionalismem. Tyto skupiny nehledají řešení, ale viníky, čímž nenávist legitimizují a prohlubují a vytvářejí třaskavé prostředí.
Tento koktejl vytváří přesně to, co filozof Thomas Hobbes popsal jako bellum omnium contra omnes (válka všech proti všem). Stav, v němž chybí důvěra a jeden každý preventivně útočí na ostatní z čistého strachu, že bude sám napaden.
Co je možné z výše uvedeného vyvodit? Nová doba, nové technologie, nové problémy.
Lidstvo? Křehká civilizace. Už se párkrát „rozbila“. Příčiny? Všeho moc škodí. Vývoj pokaždé generoval pokrok, který zavinil kolaps logistiky. Evoluce nedokázala eliminovat základní negativní charakterové vlastnosti člověka jako druhu. Ve společnosti přetrvává stres, jehož důsledkem jsou poruchy psychiky a mezilidské konflikty
Problém zvaný „veřejnost“ (společnost). Zásadní fakt, který rozhoduje, co se děje v lidské společnosti, potažmo ve velkých lidských společenstvích, kterým se říká stát, je nemožnost udržet kázeň, danou zákony. Jinými slovy? Ke kolapsu státu nebo dokonce civilizace postačí spiknutí několika psychopatických paranoidních jedinců.
Zde několik fakt o společenském úpadku
V situaci, kdy se většina společnosti včetně generace Alfa pohybuje v digitální hypnóze a trpí roztržitostí a nesoustředěností, se pozornost stává nejcennější komoditou. Mladší ročníky generace Z tento stav pochopily. Nechtějí systém opravovat, chtějí z něj profitovat. K čemu to vedlo?
Influencerství a podcasty se stávají novým zdrojem surovin, kdy se místo těžby vzácných kovů a ropy a stavby domů vytěžuje lidská pozornost a čtenáři a posluchači se tím nabíjí dopaminem. Je hluboce ironické, když dvacetiletý člověk, který sám ještě neodžil žádnou reálnou životní krizi, radí statisícům jiných, jak žít. Mediální prostředí je dnes zdrojem „instantního návodu na štěstí“. Do hry vstupují privátní poradenské „instituty“, které – podle jejich slibů, jdou s dobou. Velká část start-up-ů nepřináší žádný skutečný vědecký nebo civilizační průlom. Nejtalentovanější mozky generace Z neodcházejí studovat jadernou fyziku, medicínu nebo inženýrství, protože to vyžaduje roky mentálně náročné práce. Odcházejí do digitálního světa vytvářet obsah nebo zakládat start-up-y.
Závěr?
Společnost se stává extrémně závislou na tom, že fyzický svět (elektrárny, vodovody, zemědělství) stále funguje setrvačností, ale elita a mladá generace žijí v nadstavbě („cloud“). Když se tato setrvačnost zadrhne, digitální parazitismus se okamžitě zhroutí, protože lidé zjistí, že z podcastu se nenají a influencer jim neopraví elektrické zásuvky.
