Článek
Kniha je tištěným vnitřním obrazem vnímání světa autorky
Motto: „Vaše platnost vypršela a nikdo vás nebere vážně“ – Irena Obermannová
Úvod: Moje inspirace se probudila náhodou. Pohledem na internet a výše zmíněný článek autorky jako jednoho ze série jejích krátkých článků na jednom portále, cíleném na ženy. Ten mne zaujal. Donutil mne trochu se porozhlédnout, abych si připomenul tuto známou, dostatečně literárně plodnou spisovatelku a scénáristku. A pokusil se zjistit, jak ji vnímá veřejnost a literární kritici. Připravte se na hodnocení, které se od toho vašeho bude v leckterých ohledech lišit.
Nad čím se v tuto chvíli zamýšlím
Jak se někdo dokáže stát veřejně známou osobností a jaké „techniky“ používá, aby se udržel v hledáčku médií do pozdního věku?
Já myslím, že to chce být stále tou mimořádně specifickou osobností. Co dělat, abyste se jí stali? Především musíte mít správné geny. V případě Ireny Obermannové s tím není problém – táhnou se už třetí generací a pokračují do dalších přes její dcery (režisérku Rozálii a zpěvačku Bereniku) až k vnučkám. Týkají se evidentně všech žen její rodové linie. Opakuji – žen!
Tento fenomén mne přivádí k širší úvaze
Proč dnes vidíme na k nižním trhu drtivou převahu úspěšných spisovatelek, scénáristek, blogerek a influencerek? Že by to bylo tím, že žena není muž? Ženy nejenom rády mluví (komunikují), ale také rády čtou, hlavně emotivní příběhy a detektivky, rády si vymýšlejí, mají vyvinutou fantazii a představivost. Muži preferují literaturu faktu a příběhy z bojišť.
Dnešní ženy jsou výrazně emancipovanější než před 40 lety. Přesto společnost v podvědomí zůstává segregovaná. Ženy jsou přírodou určené lovkyně finanční jistoty pro svoji rodinu a dobrých genů, spíše než romantické lásky, na kterou nakonec doplatí. Ženy zkrátka „umí“ žít, prožít i užít – a proto žijí déle.
Kromě toho, aby autor, autorka, zkrátka umělci, vynikli, musí být výjimeční jako osobnosti. Povahově, mentálně i intelektuálně. Je nutné být drzý, sebevědomý, nezlomný, cílevědomý a posedlý úspěchem. Žádný umělec, tím méně spisovatel, nemůže být „standardní osobnost“. Umí totiž i ve dne snít, a ještě o tom psát. Mezi námi – málokterá významná osoba byla „nudný průměr“. Je opravdu náročné být V.I.P. a zůstat skromný.
Veřejné mínění?
Co člověk, to osobní názor. Názory mužů a žen jsou často jako nebe a dudy a obsah je peklo nebo ráj. Tohle všechno mne napadlo, když jsem dohledal reakce veřejnosti na několik pořadů s protagonistkou. Nestačil jsem se divit, přestože už vím, co dokáže veřejnost ve svých komentářích.
Tudíž zaznělo: ješitná, domýšlivá a arogantní exhibicionistka, která neváhá v pokročilém věku zveřejnit v médiích svoji „téměř nahou“ fotku. A není to poprvé. Jak to vidím já? Ona jde s dobou a dlužno připomenout, že i v jejím věku „na to má“. Jisté tedy je, že ta negace pochází od žen. Kritika má vždy jako motto závist.
Hledal jsem samozřejmě objektivní hodnocení odborníků – literárních kritiků. NIC. Našel jsem jen opravdu mnoho „povyku pro nic“ v souvislosti s její novelou (?) s titulem „Tajná kniha“. Nemyslím, že by bylo nutné, ba nebylo to ani vhodné, se tady v tom začít hrabat.
Tento článek je vlastně setkáním dvou autorů různých literárních žánrů
O paní Ireně Obermannové se píše, že je to vlastně ženský Viewegh. Musím vysvětlit, co myslím tím nadpisem odstavce: jsem totiž autorem 23 vědecko-populárních knih o výživě a v mém pokročilém věku už stovek článků na Médium.cz se statisíci přečtení. Tak snad mohu tvrdit, že už jsem se naučil přemýšlet a psát a chápat výjimečné osobnosti, tudíž také autorky prózy.
Kdo je Irena Obermannová v mých očích?
Autorka rozhlasových pohádek, dramaturgyně, autorka námětu seriálu Ulice a scénáristka Ordinace v růžové zahradě. Samozřejmě spisovatelka. Matka i babička. To je příliš oficiální a obecné. Ještě jednou připomenu, co už zaznělo výše: všimnul jsem si a pochopil, že ona má strach ze stáří. Důkazem je její kniha i seriál, prezentující „po kouscích“ její obsah. Nicméně současně je Irena Obermannová důkazem ženské nezdolnosti a literární dlouhověkosti. Díky médiím a internetu jsem se s ní konečně virtuálně „potkal“. A stálo mi to za tento příběh. Nikoliv intimní, ale životní. Určitě bude zajímavé zde prezentovat slova spisovatelky samotné:
Obermannová o sobě na svém webu píše:
Kdo jsem? Nevím. Dodnes si nejsem jistá…Miluju psaní, i když se jím často trápím a je to boj. Ale je to také nádherný způsob života.
Jako v podstatě kolega s ní bezvýhradně souhlasím. Stejně jako s tím, když se definuje jako máma úspěšných dcer, babička čtyř vnoučat a - žena.
Ješitnost, nahota a strach ze stáří?
A zde narážíme na paradox. Tato úspěšná osobnost požádala o důchod a hlasitě se rozčiluje, že je nízký. Pravdou je, že mezi V.I.P. z oblasti umění rozhodně není jediná. Nejvíc totiž křičí, že mají nízkou penzi ti, kteří ji nepotřebují. V takovém případě je jejich „kňourání“ hodné veřejného odsouzení.
Závěr: Když musíme jít ze scény
Co mne na Ireně Obermannové a jejích obavách ze stárnutí upoutalo na první dobrou? Fakt, že také ona už pochopila, že stárnutí nutně přináší neočekávané události a nejistotu při pomyšlení na blízkou budoucnost.
A s tím související touhu nekončit, stihnout ještě prezentovat to, co jsem já, známá autorka, stihla vytvořit. Je tu touha ještě tu být, neskončit, ještě si užít. Mám to stejně.
Tak se nedivte, že je mi paní Irena Obermannová v mnohém sympatická. Nedělá ramena, protože otevřeně přiznává, že se stáří bojí. My senioři, kteří jsme v životě nebyli podprůměrní, se jí nedivíme. My totiž dobře víme, jaké to je. Víme, že už nedostaneme šanci navzdory tomu, že toho hodně umíme a dokonce jsme stále funkční. Kdy poznáme, že musíme jít ze scény? Mnohé celebrity z V.I.P. světa to nepoznají nikdy. A mnozí z nás, kteří by ještě měli co předat už rezignovali a jen v tichosti vzpomínají.
Zdroje: irenaobermannova.cz; cs.wikipedia.org/irena_obermannova; spisovatele.cz/irena-obermannova
