Článek
ŽIVOT JE KDYŽ…
Motto: Jak se máte? Díky za optání, dobře. To jako opravdu? Nebo je to jen formální slušnost? Za B je správně. Veselte se. Žijete jen jednou.
ÚVOD:
Filosofové nám tvrdí, že žijeme proto, abychom se něco naučili a něco pochopili (o životě). Dobře, ale k čemu nám to bude, když to (možná) často pochopíme až na konci života? Nebo nikdy, protože jsme si problém nikdy nepřipouštěli. Šťastná ty prostoto! A ještě horší varianta? Když to, my velmi staří dospělí, už nemůžeme realizovat ve vlastním životě a mladší nás neposlouchají? Ostatně, už jste někdo viděli veselého seniora (-ku)? Že ne? Na právě!
Tak víte co?
Já jsem to zkusil. Navzdory tomu, že – kupodivu (?) mám nějaké konkrétní obtíže. Dokonce mi ani není do zpěvu! Mám smysl pro humor, který jsem neztratil ve stáří. A tak jsem ho začal testovat – veřejně pochopitelně. Výsledky mé studie?
Zkusil jsem to opakovaně mezi vrstevníky (samozřejmě včetně „vrstevnic“ – pozor toto je první pokus o humor). Ouha, nepochopení, často skrytý odpor. Ještě jeden objev? Právě vrstevnice vůbec netuší, co je to laskavý humor a nadsázka. Zkouším to u mladých. Buď na mne vůbec nereagují, nebo z nich čiší odstup a nepochopení. Nechci otevřeně psát o odporu….
Proč píšu?
Protože mi vadí, když mne nikdo neposlouchá. Doma nikdo není, ani ten pes už ne. Přesněji, proč píšu zrovna tohle? Když to asi nikdo nebude číst. Protože je jasné, že připomínat čtenářům jejich chyby je „trestné“! Tak proč…a proč ne?
Existuje černý humor, když vlastně černá barva neexistuje?
Proč? Proč jako, takže co?
Proč bychom se nebavili, když nám život dopřál? Nebo naopak? Proč se nebavit, když nám svět nabízí téměř každý den v roce „něčí den“? Zrovna teď „Mezinárodní den opičáků“ (pardon humanoidů). V ZOO je to Den chovatelů želv. Inu, účel světí prostředky. Proč už máme tolik psů? Protože je to živý organismus, kžterému můžeme velet. Protože je to (prý) jediný tvor, který s námi dokáže vydržet, a ještě ke všemu nás má rád. Neptá se nás, co jsme vlastně zač.
Aktuálně se bráním touze být cynický, protože jsem si vzpomněl na Světový den duševního zdraví, o kterém jsem dokonce napsal článek. Myslel jsem to dobře, nikoho jsem nekritizoval, nesoudil, nebrečel nad tím, že trpíme depkou, měl jsem pro nás lidi pochopení. Zbytečně. Veřejnost je na sebe citlivá, protože je přecitlivělá. Nás nikdo nebude označovat za „psychouše“. My cvokaře nepotřebujeme.
My se chceme bavit, odreagovat každodenní stres a dělat, že si podvědomě nepřipouštíme obavy z blízké budoucnosti. Nechceme stále „něco“ řešit. Tedy, až na výjimky – my rádi řešíme „ty druhé“. To nás baví. Ta škodolibost. Fakta, že všichni máme problémy. Od toho tu přece jsou naše hvězdy, naše V.I.P. Nás baví pitvat jejich životy za jejich života. Proč ne, když ony s tím počítají a dokonce je to živí. Bez popularity by ty hvězdy vyhasly.
Tak k čemu je tohle všechno?
K čemu je život, když… nicméně už jen otázky tohoto typu jsou pro většinu z nás tabu. Protože to vede k tzv. nihilismu a ten k depresi. Světový den duševního zdraví to evidentně nevyřeší. Ani ChatGPT a ta přátelská a chápající AI. Někteří z nás pochopili, že by mohli přispět ke zlepšení fyzické stavu lidu. A tak tu máme možnost online studia psychologie, nebo kurzy pro poradce (všeho druhu), dokonce toho, kterému se říká životní kouč. Umíte si představit poradce – životního kouče, který bude „kázat o životě“ životem otřískanému padesátníkovi?
To není v životě to poslední, co bychom měli řešit-neřešit. To znamená vykašlat se na to. To proto, že akutně potřebujeme předvídavost. Jen ne tu, co nám vnutí rychlokvašený poradce nebo kouč. Nemohu zde nepřipomenout! Nejhorší následky hrozí od neodpovědných nedostatečně vzdělaných nezkušených psychoterapeutů.
Zdroje: podcasty v mediální oblasti na téma „krize neexistuje, jak řešit krize apod.“; cs.wikipedia.org/wiki/krize; radostnezpravy.cz
