Článek
Senioři? Stále jsme zde. Nechceme vadit, nechceme jen radit, chceme důstojně odejít.
Motto: Senioři, protestujme proti progredujícímu ageismu, ale současně připusťme, že si za to v mnoha ohledech můžeme sami. Přitom MY NEJSME PŘÍŽIVNÍCI, které živí stát z daní těch, kdo vydělávají.
Mluví se o tom čím dál víc: Ageismus. Jde o diskriminaci a škatulkování lidí jen podle věku. Přitom je to vlastně nenávist svého budoucího já (cit. Lucie Vidovičové – viz zdroj).
Konkrétně: Toto není článek o důchodcích, chcete-li o seniorech, ale o „STARŠÍCH DOSPĚLÝCH“. Toto prý je náš korektní „titul“. Kdo z vás si myslí, že nám to pomůže ke zlepšení pozice ve společnosti? Odborníci nás začali třídit do škatulek podle věku od-do. Každá škatulka má svoje charakteristiky. Přitom osazenstvo škatulky „starších dospělých“ je po stránce věku příliš široké, proto se v něm vytvořily ještě užší věkové segmenty. Každá má konkrétní charakteristiku, např. „je jim od-do, vypadají takto, chovají se takto“. Lze tomu říci kastování? No jistě! Tak dobře, dejme tomu, že pořádek musí být a odborníci (hlavně statistici) rádi tvoří kategorie, které poté používají státní orgány k přidělování „benefitů“. Určitě víte, co tím myslím.
Lidstvo stárne. Proč?
Protože lidská evoluce jde proti přírodě. Původní pravidlo? Rozmnož se, vychovej potomky a vypadni. Jenomže díky pokrokům ve společnosti a ve zdravotnictví neumírají ti, kteří by před pouhými pár desítkami let neměli šanci žít. Proto je nás seniorů stále víc. Přesto musím připomenout, že to není celý příběh! To proto, že mladým se nechce rozmnožovat. Chtějí totiž žít a užít. Tudíž jich je relativně méně. Ach ta statistika.
Kdo jsme, my starší, staří a velmi staří dospělí?
Kolika věkových kategorií těch mladších se zeptáte, tolik variant odpovědí a osobních názorů se objeví. A co když se zamyslíme sami nad sebou? Dopadne to stejně! Proč? Protože většina z nás ani v pokročilém věku nedokáže být upřímná při zveřejnění osobních názorů. Až na vulgární výjimky, které jako vždy potvrzují pravidlo. Ono je to těžké, do médií poslat osobní názor. Přiznat nepohodu. Strach z konce. Strach ze samoty nebo dlouhého umírání. Popsat pocit marnosti. Připomenout vlastní dojem, že společnost se ubírá špatným směrem a mladí jsou, jak to vlastně popsat, že?
Někdy je nepříjemné sledovat reakce seniorů (převážně seniorek, kterých je víc než mužů) na otázky reportérů TV při natáčení různých událostí. Problém? Tvrzení, že nám ujíždí vlak, plný nových technologií. Tady to „skřípe ve faktech“. V reálu už mají mobil všichni, i ti nejstarší z nás. Něco jiného jsou počítače a sociální sítě. To je doména mladších. Senioři se asi nebudou tlačit do sebeprezentace na FB a Instagramu. Tam se nikdo nechce dívat na stařečka se stařenkou. Paradox? O to víc se my senioři můžeme předvádět v časopisech, které jsou určeny „jen“ nám. Tam si můžeme hrát na superhrdiny.
Média přitom prezentují seniory v obou extrémech. Účel světí prostředky. Jedině tohle upoutá pozornost čtenářů. Na jedné straně auta, včetně nových, a za volantem senior, někdy dokonce seniorka, cestovky pro seniory, luxusní „ubytovny“ pro seniory a na druhé straně ti, kterých je většina a kteří musí vyžít z nízké penze a bez zájmu rodiny.
Asociální vývoj životních okolnosti? V důsledku růstu cen a inflace se kupní síla seniorů výrazně sníží. Dilema pro stát? Jak omezit šíření chudoby a uživit důchodce a nepracující.
Kdo najde optimální řešení?
Co motivuje jistou část veřejnosti k negativnímu přístupu k seniorům? Především je to nepříjemný „pohled do vlastní budoucnosti“. Aktuálně jsou to média, plná zpráv o „sladkém životě seniorů“, které živí stát z daní těch, kdo vydělávají. Dramatický popis rozhodování vlády o tom, zda zvýšit penze, kdy a jak a komu a o kolik. A ke zprávám tohoto typu jako bonus konstatování, že senioři aktuálně čerpají 50 % státního rozpočtu. To je pro drtivou většinu veřejnosti šokující. A když k tomu média přidají dramata konce života známých osobností, glorifikaci starých dospělých osobností v umění a okoření to neschopností mladých rodin postarat se o rodiče, je jasné, že o drama je postaráno. Informační pelmel se tak ještě víc zdramatizuje.
Strašení přemnoženými důchodci: Největší problémy nastanou s neúprosným růstem skupiny starších dospělých nad 60 let. Už teď je jasné, že bude nutné zavést soukromé penzijní pojištění, zakládané rodiči ihned po narození dítěte. Bude to standardem přežití.
Pojďme změnit téma!
Co třeba „společenský život“ v MHD? Co napadá autora, který se v ní vozí v různou denní dobu? „Mobilová“ realita.
Co vás čeká kdykoliv nastoupíte do MHD? S nevýznamnou výjimkou některých pokročilých seniorů a děti v kočárcích všichni hledí do mobilu. To byl můj první dojem, když jsem se naučil používat MHD, když jsem musel připustit, že jezdit po krajském městě, v němž je ukázková MHD, je škoda času, nervů a peněz.
Další (logické) specifikum? Typy cestujících se v průběhu dne mění. Různé generace, mezi nimiž se najdou nestandardní jedinci, kteří „nezapadají“. Čím pokročilejší denní (a noční) čas, tím specifičtější a pro slušné spolucestující rizikovější.
Jednotlivá období
Dopoledne: čas seniorů, možná přesněji – seniorek. Všimnete si, že často se znají osobně. A když ne, i tak se dají do řeči. Říkám jim štěbetalky. Už dávno jsem to pochopil. Je to jejich přírodou dané specifikum. Vynechám moudré řeči s nádechem etologie (věda o chování živočichů). Výhoda? Vydýchají samotu a stres. Tím, že si vzájemně postěžují a „odsouhlasí“ podobnost osudu.
Poledne, to je „střet generací“: ve všední den mezi půl jednou a půl třetí odpoledne. Je to fascinující divadlo. Na jedné straně převážně starší dámy, mezi nimi sem tam my, staří jezevci, do toho děti a teenageři. Mladí jsou neuvěřitelně hbití v zabírání míst k sezení. Jakýchkoli, i těch, určených pro lidi o berlích. Už při vstupu do dveří vytahují telefony v případě, že už je dávno nedrží. Jsou do nich „zahledění“ a realitu nevnímají. Zasednou, hledí do displejů a svět přestává existovat. Občas si vzájemně ukáží video, jinak mlčí. Celé to „mladé osazenstvo“ zpestřují maminky s kočárky a pár mileniálů, většinou těch, kteří se „poflakují“.
Pozdní odpoledne a k večeru: začíná to být pestrá směs, ale především je to nával. Převažují „nepojízdní“ mileniálové a dámy středního věku. Do toho hluční akční teenageři. Objevili se „nepracující“, především v okolí centra. Senioři zmizeli.
Večer a „pozdní večer“: na to nejsem expert. Tedy, vyzkoušel jsem to, dokud jsem byl hodně aktivní kulturně a pochopil, že jet autem do centra večer do divadla je stres jako ve špičce, protože není kde zaparkovat. Tak jsem jezdil domů MHD. Řeknu vám, čekat 20 a víc minut na MHD na zastávce v centru, to je, no, jak to říci slušně – dobrodružství a víra, že to přežijete bez konfliktu. I když bez něj nastoupíte, uUvnitř to může být ještě „intimnější“.
Jak to hodnotím? V MHD jsou už téměř všichni vlastně „mimo realitu“.
Mobily drží všichni. Teenageři, maminky s kočárky, mileniálové i seniorky. MHD to je doprava duchem nepřítomných. Ale víte vy co? Přece jen je pro cestující příjemnější zírat do mobilu než si hledět někomu do obličeje, protože je až příliš blízko tomu vašemu, přitom na něj nemusí být hezký pohled, natož aby se na vás usmíval.
Rada nad zlato? Vyzkoušejte moji taktiku! Při vstupu nasaďte zamrzlý úsměv. Nikdy nesmíte dát najevo nevoli, tím méně projev odporu. Sebeobrana? Pohled do svého mobilu. To je jistota především v případě, že se vám nedaří ten neutrální úsměv. Doufám, že jste pochopili, že v MHD je hledění do mobilu únik před stresem nebo před konfliktem.
Napište mi – jak to vidíte vy? Jaké máte plány pro psychickou sebeobranu?
