Článek
Vyrůstal jsem v šedesátkách v severním pohraničí u hranic s Polskem, to byl také jediný cizí stát, kam jsem se v té době podíval díky našemu sportovnímu klubu. Výjimkou byla cesta s rodiči do Jugoslávie v červenci 1968. Další zahraniční cesta přišla až v roce 1987 do Maďarska už s rodinou, opět se sportovním klubem. Tam na nás už dýchl Západ, zboží v obchodech, plno zeleniny a ovoce, západní desky.
Jako kluk jsem hltal dědovy knihy, hlavně Verna, Haggarda, Sabatiniho, Salgariho, z našich autorů Flose a Běhounka. Ale nejvíc jsem miloval Karla Maye, zejména jeho cyklus Ve stínu padišáha. Věděl jsem, že to jsou pouze sny, za „vedoucí úlohy Komunistické strany ve společnosti“ jsme se z „tábora míru“ dostat nemohli. Alespoň ne naše rodina, protože můj táta byl v padesátých letech odsouzen za urážku Stalina.
Když jsem se na začátku osmdesátek oženil a měli jsme děti, času na čtení ani na poslech hudby, kterou jsem sháněl na černém trhu a vyměňoval s přáteli, moc času nebylo. Volný čas, kromě rodiny, jsem trávil fotbalem, tedy tréninky, zápasy a poté nezbytnou hospodou. Byla to taková naše ulita před vnějším světem, téměř každý nějakou měl, s touto partou jsme trávili i rodinné dovolené. Takto ty osmdesátky uběhly k naší spokojenosti, nic jiného jsme neznali a ani mít nemohli.
Pak děti odrostly a s manželkou jsme se po roce 1989 dohodli, že nechceme dům, stačí nám byt a volné peníze věnujeme cestování. Jezdili jsme po světě někdy sami, někdy s cestovkami zaměřenými na turistiku, někdy jsme si nechali od cestovky zájezd připravit a opět jsme jeli sami. Měl jsem dost náročnou práci na čas, nemohl jsem si všechno připravovat sám. Ale vždy jsme si vybírali cesty podle dobrodružných knih z našeho mládí. Na druhou stranu jsme měli díky té náročné práci prostředky na cestování.
Naše cesty
A co nám cestování dalo? Vždy jsem tvrdil, že vzdělání a cestování jsou ty nejlepší životní investice. Za to, co jsme utratili za cesty, jsme mohli mít dům, ale co z toho, cesty po světě nás obohatili mnohem víc. Ať jsme byli kdekoli, pokaždé jsme se snažili trávit čas s místními a cestovat za nimi, vždy se mezi místními našel někdo, kdo uměl anglicky.
Naučilo nás to toleranci k životním způsobům druhých. Možná jsme jako Evropané oproti místním hodně bohatí, ale rozhodně ne šťastnější, nikde si lidi tolik nestěžují a nenadávají na poměry jako u nás. Také jsme zjistili, že téměř všude jsou lidé tolerantnější k jiným názorům než u nás. A to platí i pro náboženství, včetně islámských zemí. Rozhodně je v islámských zemích víc kostelů než u nás mešit, většina lidí je velmi tolerantní a přátelská.
Na cestách jsme se také zbavili typické české xenofobie, kterou trpí ti, kteří necestují nebo cestují pouze po turistických centrech. Ti se potkají pouze s pokojskými nebo číšníky a od těch se toho o reálném životě moc nedozví. A pokud u nás mají hlavní informace z „alternativních“ médií, na problém je zaděláno.
Jsme už delší dobu v důchodu a na dlouhé cesty přes oceán se nám už nechce. Svět jsme objeli podle našeho přání, letos se chystáme do poslední vytoužené oblasti v Evropě, na turistiku do Walesu. Příští rok už plánujeme jenom Česko, pak se uvidí, co zdraví a politika dovolí.
Při prohlížení fotek, map a zápisků jsem šťastný, že nám doba po roce 1989 umožnila něco takového zažít. Při cestování člověk pochopí, v jakém krásném a bohatém státě žijeme a jaké máme štěstí, že v této zemi můžeme žít. Ve světě je krásně, ale já bych svůj kraj na hranicích Českého ráje, Jizerek a Krkonoš za nic nevyměnil. Jenom doufám, že i naše děti a vnoučata budou mít stejné nebo ještě lepší možnosti než my.
