Článek
Jsme s manželkou v důchodu už pár let. To, že nás důchod čeká, jsme samozřejmě věděli, proto jsme se na to dobře připravili. Před 23 lety jsme si koupili současný byt, dům jsme nikdy nechtěli, jsou s tím starosti a hodně jsme cestovali. Při odchodu do důchodu jsme něco měli na účtu, většinu v podílových fondech, které nyní přinášejí pěkný příspěvek k důchodu. Měl jsem dobrý plat, ale hodně mě to stálo. Abych se udržel na trhu práce, ve čtyřiceti jsem si udělal další školu a v padesáti jsem se začal učit třetí cizí jazyk. V souvislosti s tím musím přiznat, že jsem už byl hodně unavený a rozhodl jsem se jít do důchodu o tři roky dříve.
Domnívám se, že nejdůležitější pro spokojený důchod jsou dobře vychované děti a postupná generační podpora. Na druhém místě je vlastní bydlení a teprve na třetím místě je výše důchodu od státu. Samozřejmě to hlavní je zdraví, ale to nelze tak dobře ovlivnit. A důležité je zachovat si pozitivní myšlení.
Každý by měl pochopit, že za život svůj i své rodiny je zodpovědný sám. Nelze spoléhat na nikoho jiného a už vůbec ne jenom na stát. Proč lidé svoje vlastní chyby svádějí na jiné, ať už je to vláda, EU nebo Ukrajinci? Je to lenost nebo jenom neschopnost uznat, že jsem toho pro sebe udělal málo?
Zajímavé jsou i zdejší diskuze. Neviděl jsem žádný sociologický průzkum, ale podle příspěvků jsou velkou částí diskutujících také důchodci. Pro mě jsou nejzajímavější skupinou ženy, které tady samy sebe označují za vzdělané babičky s úspěšným životem a dobrým zabezpečením. Na nich je zvláštní to, že jakmile si sednou ke klávesnici, změní se v líté saně s nenávistí k vládě, EU a Ukrajině. Jak se mohou takto proměnit je pro mě záhadou, to je otázka pro odborníky. Tyto ženy patří v diskuzích k nejúspěšnějším, přestože pořád píší v mírných obměnách to samé.
Další skupinou jsou ti, kteří nadávají na všechno. Je jedno, o čem článek je, vždy do toho zamotají ty, které nemají rádi. Pokud si ke svému spokojenému životu potřebují vylít vlastní frustrací v diskuzích, pak je to fajn a má to smysl. Bohužel tomu nevěřím a myslím, že si tím naopak frustraci a nespokojenost se svým životem jenom zvyšují. Jakou mohou mít při neustálém stěžování a nadávání radost ze života?
Ano, jsme spokojení. Máme vlastní bydlení, máme čas na všechny záliby, na které jsme dříve čas neměli, můžeme ještě stále cestovat (ne po plážích) a fotit (společné hobby), i když už ne moc daleko, „už jsme se narajzovali dost“. Dobře víme, jak se žije jinde a jsme vděční za to, že můžeme žít ve skvělém Česku, ať je u vlády kdokoli, na žádného Spasitele nečekáme.
Jenom se nechceme vrátit do totality, nechceme už žádnou diktaturu, ani nacistickou, ani komunistickou, ani ruskou. Pouze chceme v našem spokojeném životě pokračovat, dokud to zdraví dovolí. A přejeme všem co nejméně negativismu a co nejvíc pozitivního myšlení. Vždyť je u nás v Česku tak dobře a krásně.
