Po stopách Karla Maye „Ve stínu padišáha“

V devadesátých letech jsme s manželkou začali hodně cestovat. Dohodli jsme se, že nechceme dům, stačí nám byt a prostředky raději věnujeme na cestování. Procestovali jsme svět (ne pláže), většinou s cestovkou, někdy sami, někdy jsme si nechali cestovkou zájezd připravit a cestovali jsme zase sami. Při svém zaměstnání jsem neměl čas si všechno připravovat sám. Místa jsme většinou vybírali podle toho, co jsem si pamatoval z těch dobrodružných knih, i když jsem věděl, že tam dotyčný spisovatel nikdy nebyl.

Protože jsem měl v hlavě Mayův cyklus Ve stínu padišáha, chtěl jsem navštívit místa, kde se to odehrávalo. Samozřejmě jsem věděl, že tam nikdy nebyl a všechno měl načtené z knih, ale dokázal to prostředí a krajinu krásně popsat. Začátkem 70. let u nás vycházeli tyto knihy s mapou, tu jsem si uložil a navštívená místa tam postupně doplňoval. Necestovali jsme přesně podle mapy, ale nakonec jsme ji s úspěchem celkem vyplnili.

Naše „cesta“ začala v poušti v Tunisku u jezera Šot al-Džeríd, pokračovala v Egyptě na Nilu a v Maskatu v Ománu.

Potom se cesta přesunula do Iráku a do Kurdistánu, kde se odehrává značná část putování. Zde jsme udělali výjimku a po dohodě jsem tato místa navštívil jen sám. S manželkou jsem se neodvážil a udělal jsem dobře. V Bagdádu to pro ženy nebylo nejpříjemnější, v šíitských svatyních Kerbela a Nadžaf musely chodit celé dny v burkách a to i v hotelu. Asi nejhezčí byla návštěva Babylonu.

V Kurdistánu to už bylo lepší, ale přesto jsem byl rád, že jsem cestoval sám. Některé cesty odpovídaly názvu „Divokým Kurdistánem“. Cestovali jsme i místy nedávných bojů mezi Kurdy a Islámským státem, někam nás kvůli přetrvávajícímu nebezpečí vůbec nepustili, například do Mosulu.

Poslední tři díly se odehrávají na Balkáně „V balkánských roklinách“, na cestě z Istanbulu do Baru u moře v Černé Hoře. Balkánský poloostrov jsme mohli navštívit několikrát a bezpečně, je to stále nádherná divočina.

Teď v důchodu jsem už zase knihomol a při čtení knih a při prohlížení fotek a map jsem šťastný, že mně doba umožnila něco takového zažít, za „vedoucí úlohy Komunistické strany“ jsem o tom mohl jenom snít. A stále zastávám názor, že vzdělání a cestování jsou ty nejlepší investice. Při cestování člověk pochopí, v jakém krásném a bohatém státě žijeme a jaké máme štěstí, že v této době můžeme žít. Velmi to zvyšuje spokojenost s vlastním životem.