Článek
Velevážení čtenáři, tento příběh, jakkoli zní neuvěřitelně, se skutečně stal a já Vám ho zde předkládám tak, jak si ho pamatuji z doby nedávné.
Žiji s rodinou (manželka a dcera + pes nevalné velikosti i vzezření ) na malém městě. Bydlíme ve starém činžovním domě na nábřeží, jež má čtyři patra bez výtahu, vysoké stropy a široké schodiště. Náš byt je až nahoře pod střechou. Na každém patře jsou čtyři byty a jen na našem posledním byty dva.
Jeno odpoledne na začátku léta jsme se všichni vraceli domů z procházky se psem. Toníkem. Otevřel jsem velké a masivní dveře do domu a už jsem slyšel křik na chodbě a schodišti. Nadávky a jadrné výrazy se mísili s různými názvy hlodavců. ,,Krysa zkurvená. Je to potkan, sousedko. Ne, myš to je, ale macek …" Od řeky, u níž bydlíme k nám do domu vběhla nejspíš krysa. U vody jich tu máme nespočet a ty mršky se vůbec nebojí. Nechal jsem rodinu u dveří a sám se šel podívat na schodiště, co se děje. Všude panoval chaos a na druhém mezipatře zmateně pobíhala myš, nebo krysa či potkan. Musím uznat, byl to kapitální kus. Tělo, nepočítaje ocas, měla dlouhé nejméně dvacet centimetrů. Sousedé křičeli v patrech nad ní i pod ní a ona chudák nemohla nikam. Schodiště máme jak jsem upozornil široké a tak jsem se snažil tvora obejít, dostat se nad něj a pak zahnat dolů a ven z domu. Jistě, teď každý namítne, že to mohl udělat kdokoli z bytů nad mezipatrem. Ale to neznáte bázlivé důchodce u nás v domě. Jedni se báli, druzí o berlích, třetí se štítí krys. Zasáhnout jsem musel já a to co nejrychleji, než někdo přivolá zásahovou jednotku policie, nebo armádu s letectvem a tanky. Pokus obejít tu přerostlou myš mi nevyšel. Stáhla se do kouta a začala prskat. Když jsem se přiblížil podnikla útok (!) a skočila skoro až na mě. Inu myslela si, že ji ohrožuji. Ustoupil jsem. Ustoupil jsem poprvé, ale jak ještě zjistíte, ne naposledy… Dole křičela dcera s manželkou, co se děje? Do toho štěkal náš pes a postupně všichni psi v domě. Desítky sousedů mě vyzívaly ať už něco udělám, když jsem nejmladší a oni mi dávají plnou důvěru. No dobře, nebyli jich desítky, ale několik jich bylo. Já byl ve stresu, nechtěl jsem nikoho zklamat. Jak se ale dostat nad krysu na schodišti? Hnán touhou vyřešit tuto nenadálou situaci, jsem vylezl na zábradlí co vedlo k mezipatru u schodiště a z něho jsem přelezl na zábradlí vedoucí z mezipatra dál nahoru. Nespadl jsem a na schody zdárně seskočil nad krysou, která právě prováděla očistu své srsti, nápadně se při tom podobajíc kočce. Zaradoval jsem se a sousedé mě odměnili potleskem. Pan Janďourek, důchodce ze třetího patra na mě pokřikoval: ,, Jděte jí po krku! Sakra chlape, po krku!“ Přitom tloukl svou dřevěnou holí tak vehementně do kovaného zábradlí, až mu praskla. Sousedka Mráčková, mi radila ať ji chytnu a vyhodím ven oknem na dvorek. Okna v mezipatrech ovšem neměli kličky na otevírání, na což v rozčílení jaksi zapomněla. Začal jsem dupat a křičet i mávat rukama, abych myšoně zahnal dolů a ven z domu. Myšoň ale nic. Tupě na mě zíral a když jsem se moc přiblížil, zase zaútočil. Skákat uměl znamenitě. Jistě tak metr vysoko. Ustoupit bylo jediné řešení. Tentokrát nahoru, domů, pro nějakou zbraň. Horečně jsem přemýšlel, co doma vezmu, čím tu mrchu krysu, či myš přetáhnu nebo jen vystrkám ven. Smeták s dlouhou násadou! Ale ten jsem nemohl doma najít. Nevěděl jsem kam ho manželka ukrývá… Našel jsem jen lopátku a malý smetáček na smetí. Obé k ničemu. Rozrušeně jsem běhal po bytě a hledal NĚCO. V zoufalství jsem se chopil starých novin, stočil je do asi metr dlouhé trubky, omotal izolepou, pro zpevnění a hurá na myšoně. Křičel jsem jako tygr, dupal jako slon a řítil jsem se po schodech dolů. Cestou jsem vyzíval sousedy ať se zavřou v bytech a vyčkají na konec akce. Ti pod mezipatrem s krysou, šli za dům na dvorek a žena s dcerou a psem též. Já na ně volal ať nechají otevřené dveře ven z domu, že tudy myšoně vyženu. Přiblížil jsem se ke zrádnému vychytralému hlodavci. On zalezl do kouta a chystal se k protiútoku. Vida, že jsem to já, ten kterého již dvakrát zahnal, byl očividně více v klidu než já. To se ovšem změnilo ve chvíli, když jsem vytáhl za zády schovanou trubku z novin! To nečekal. Když jsem s touto zbraní začal zběsile šermovat, dupat a křičet, dal se váhavě na ústup. Já jsem mu byl v patách a za strašného řevu jsme sestupovali k zadnímu východu z domu na dvorek. Mezi tím dění a křik v domě přilákal na onen dvorek spoustu zvědavců z dalších domů a vchodů. Všichni postávali v uctivé vzdálenosti od našich otevřených dveří a dohadovali se, zda vyběhne tygr, nebo medvěd? Po chvíli vyběhla ven krysa a zastavila se před přihlížející skupinou lidí, nevěda co to znamená. Když jsem já vyběhl za ní, mávaje novinovou zbraní a vyluzujíce nesrozumitelné skřeky, ona se elegantně rozběhla, opsala mírný oblouk a skočila otevřeným oknem u prádelny zpět do našeho domu. (ono okno je v úrovni okolního terénu…) Znaveně jsem praštil svou zbraní o zem. Nezmohl jsem se na nic a jen jsem sípal. Stará paní Voborníková z přízemí, to okomentovala slovy: ,, No, nic moc sousede…" Dav za domem se zvolna rozcházel. Nutno přiznat, že se smáli. Hledat kdo má klíče od prádelny a pokoušet se odtud vypudit myšoně nemělo cenu. Vzdal jsem to. Výsledek prvního střetnutí s hlodavcem bych okomentoval jako remízu. Nemyslel jsem si, že se ještě potkáme a utkáme. Život, příroda a myšoň jsou ovšem nevyzpytatelní…
Situace a nálada v domě se postupně uklidnila. Podařilo se sehnat deratizační firmu a ve sklepní chodbě byli umístěny otrávené návnady. V každém koutě byla položena malá papírová krabička s malou, ale opravdu malou dírkou pro vstup hlodavce a uvnitř krabičky otrávené granule. Všichni si mysleli, že nás to ochrání. Omyl! Druhé dějství boje s myšoněm bylo na spadnutí.
Vše začalo nenápadně. Do práce vyrážím brzy ráno. Ještě se ani pořádně nerozednilo a já otevřel dveře bytu. Venku, na chodbě u dveří v koutě, máme obrovský plastový květináč a v něm fíkus. Ten fíkus si roste jak chce, jen ho zaléváme a proto měl už snad dva metry výšky. Aby se nezlomil, připravil jsem si ocelovou kulatinku o průměru cca pět milimetrů a délce skoro dva metry. A že ji zapíchnu do květináče a fíkus k ní přivážu. Pak jsem to přehodnotil a fíkus prostě přivázal k blízké trubce na přívod plynu. Tu kulatinku (silnější drát) jsem ovšem nechal za tím květináčem v koutě. V našem příběhu má toto všechno svůj význam… Jak říkám, otevřu dveře ven z bytu a koukám. Na chodbě Boží dopuštění. Rohožka hozená na schodech, večer připravené boty, jedna tady, druhá až naproti u sousedů. Velký květináč posunutý a všude z něj hlína vysypaná. Prostě ,,bordel". Rychle jsem vše uklidil a šel do práce. Odpoledne, to už doma říkám ženě, a uvažujeme kdo nám to z domu přidělal práci? A hlavně proč? Podezření padlo na sousedčina přítele, kterého jsme jednou potkali v domě velmi opilého. Důkaz však žádný nebyl, tak jsme si postěžovali jen tak mezi řečí u místní drbny z přízemí. Pár dní byl klid a tu jeden den pro změnu žena šla dřív do práce a před bytem zase spoušť jako po boji. Naštval jsem se a zašel k sousedce, jestli něco neví. Nenápadně jsem zjistil, že její přítel se tu už měsíc neukázal… Moje drahá polovička se naštvala víc! Vzala velkou papírovou čtvrtku a silnou fixou na tu čtvrtku napsala, jestli ta kytka někomu vadí ať nám to přijde říct do očí a nepřidělává nám práci. Dcera ještě připsala, že příště to budeme řešit jinak. A přidala nakreslenou lebku a vykřičník. Žena také ještě připsala, že jsme nikomu nic zlého neudělali a msta není na místě. Přidala vykřičník jako vrata a tento vzkaz na čtvrtce velikosti A3 přivázala na náš fikus tak aby si toho každý kdo šel kolem třeba cestou na půdu všiml. A zase byl pár dnů klid. To nás ukolébalo. Mysleli jsme, že ten dotyčný dal pokoj, opak byl pravdou. Ráno se chystám do práce a z chodby slyším hluk. Než jsem se však oblékl a vyběhl před byt, útočník byl pryč a venku binec jako po tornádu. Žena s dcerou napsali menší, ale peprný vzkaz a přišpendlili ho na nástěnku v prvním patře na chodbě domu. Snažili jsme se promluvit s každým sousedem či sousedkou, vše marné. Nikdo nic neudělal, nikdo nic neví. Ale víte jak se to říká? Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jednou odpoledne, vezmu vodítko, písknu na psa Tondu a že jdeme ven. Před bytem se obuji, jemu dám obojek a když chci vykročit po schodech dolů, proti nám se řítí nahoru krysa jako hrom! Co krysa, myšoň je to. V nastalé zoufalé situaci se alespoň snažím myšoně nakopnout, či zadupnout. Nic mi to není platné, je rychlejší a kolem mě se jen mihne. Za mnou je naštěstí můj pes Tonda. ,,Tondo, trhej!" Křičím, ale marně. Než se ten hňup rozkoukal, myšoň šup a mizí v květináči s fikusem. Nastala moje velká chvíle, teď je můj a v pasti. Za květináčem mám v koutě onu ocelovou kulatinu, tyč dlouhou skoro dva metry. Hbitě ji vytahuji a skoro radostně ji zabodávám shora do květináče. Očekávám, že tu mrchu zapíchnu a bude pokoj. Ale to jsem si jen myslel. Květináč je opravdu velký. Bodám znovu a znovu, neúnavně se snažím myšoně zabít. Cítím ale jenom stále stejný odpor hlíny. Hluk přilákal sousedy a manželku. Jsem tak rozčílený, že jen mávnu rukou a jdu se projít se psem. Venku mu vyčiním a sobě také. Všechno nám to dělal ON myšoň. Teď to beru osobně, teď uvidí. Roztrhám ho na kousky! Ale jak? Ještě během procházky volám pár kamarádům, zda mají vzduchovku na půjčení? Nikdo žádnou nemá. Vzpomínám si, že kdysi jsem si koupil kvalitní rumunský pistolový samostříl který vystřeluje krátké šípy. Byl celkem ,,na prd", tak skončil kdesi na půdě. Teď se bude hodit! Po příchodu domů ho jdu hledat, a mám ho. Našel jsem i jeden šíp. Myšoni, těš se! Doma v předsíni máme skříň a na ni si zbraň schovávám, aby byla při ruce až půjdu ven. Jinak čistě preventivně, když jdu kolem květináče s fikusem, píchnu do něj tu kulatinu… A čekám na svou velkou chvíli. Ta přichází jednou na večer. Od schodiště je slyšet hluk a křik. Rychle vybíhám ven z bytu a už slyším sousedy, mladý pár co bydlí o patro níž. ,,Krysa je to a běží nahoru, mrcha." To už stojím před bytem a v ruce mám připravený pistolový samostříl rumunské provenience. Tětiva napnutá, šíp ve žlábku, já připraven a odhodlán. Už vidím myšoně na našem mezipatře. Volám ještě dolů na sousedy: ,, Schovejte se do bytu, já tu krysu střelím samostřílem." Přikrčím se a zamířím. Myšoň zdolává schod za schodem a já čekám až bude blíž. Prst mám na spoušti. Potím se a trochu se třesu radostí. To je tvůj konec, myšoni. Je to tu, mačkám spoušť. Prásk, tětiva se vytrhla z lučiště a celý ten rumunský paskvil se mi rozpadl v rukách. Šíp vylétl, ale minul krysu asi o metr. Fiasko… Myšoň zmizel v květináči. Jako vždy. Sousedé ze zdola vyšli opatrně na chodbu. ,,Pane, máte ji? Je mrtvá?" Posbíral jsem trosky samostřílu a šel domů. Sousedům jen odpovídám: ,,Hovno." Celou noc nespím. Ta ostuda, ta hanba. Myšoň mě porazil… Beru čelovku, nůžtičky na nehty a o půlnoci jdu do sklepa. Alespoň zvětším ty dírky v krabičkách s otrávenou návnadou. Pak doma stejně dál nespím, prostě to nejde. Ráno jdu do práce. Před odchodem z bytu přemýšlím, co udělat - teď? Co když potkám myšoně? Z kapsy vytahuji poslední zbraň, malinkatý švýcarský zavírací nožík. Otevírám ho, odhodlán použít ho a bojovat do posledního dechu. Vycházím z bytu. Rozsvítím světlo na schodech a vidím všude malinkaté černé podlouhlé bobky. S nožíkem v ruce pomalu scházím dolů. Čekám útok myšoně a já chci boj. Sejdu o patro níž a na třetím schodu, přímo před dveřmi bytu těch mladších sousedů, tam leží mrtvá krysa, můj myšoň. Vypadá to, že se ukadila k smrti. Stojím tam, v ruce nůž a nevím co dělat? Tu náhle se u těch sousedů otevřou dveře a i oni odcházejí do práce. A teď mě tam vidí, stojím nad mrtvou krysou s nožem v ruce. On: ,,Vy jste ji dostal…" Ona: ,,Nožem?" Oba neskrývají obdiv. Já se usměji a trochu teatrálně odpovím: ,, Jasně, krysa není žádný soupeř… “ Vytáhnul jsem kapesník a začal jsem čistit čepel nožíku, jako by byla od krve. Nůž i kapesník jsem rychle schoval a zvolna odcházeje povídám: ,,Heleďte, já ji zabil, vy ji odpoledne ukliďte." Když jsem se vrátil z práce, uklidil jsem ji sám. Jinak by tam ležela doteď. Dal jsem ji do pytle a vyhodil i s tím fikusem a květináčem. Proč riskovat návštěvu dalšího myšoně.
Život se vrátil do normálu. Práce, domov, rodina, vycházky s Tondou. A najednou zase nemůžu spát. Myslím na myšoně. Vrací se mi to, ten pocit, ten adrenalin. LOV. Zároveň je mi ho i líto. Nechápu i chápu své pocity. Je to ve mně, je to v nás. Jsme lovci, ale je mi ho líto, že musel umřít. Asi si půjdu koupit nějakého hlodavce. Možná. A možná ho pustím do volné přírody. To aby měl šanci. Možná proto, abych byl zase člověkem, vládcem zvířat. A možná proto, abych zase klidně spal…
