Článek
Byla to jeho srdcovka. Bolelo ho i hřálo ho kvůli tomu u srdce. Papež František a péče o společný domov, o stvoření, o živé tvory, o Život sám. Péče o domov je víc než starost o životní prostředí. Společný domov je něco, co „po sobě zanecháme, až ukončíme pouť po tomto světě.“
Průlomová papežská encyklika Laudato Si, kterou František vydal v roce 2015 výrazně oslovila nejen mě, ale po celém světě posunula vztah k přírodě a politiku životního prostředí. Péče o prostředí, ve kterém žijeme, je bytostně konzervativní a křesťansko-demokratickou hodnotou, a to právě František dokázal připomínat. Tím zcela zásadně ovlivnil přijetí mnoha velmi zodpovědných řešení a cílů ve vztahu k přírodě, krajině a budoucím generacím po celém světě.
Papež mluvil o environmentálních tématech přesně, varovně, pravidelně, v souvislostech a bez iluzí. Měl své sny, ale nikdy nebyl naivním snílkem. Ohromující technologický pokrok podle Františka s sebou přináší hrozby. Uvědomujeme si to? Víme, že se z nás můžou stát bytosti nebezpečné pro životy jiných? Že můžeme ohrozit i své vlastní přežití? V exhortaci Laudate Deum mluvil otevřeně o tom, že svět se hroutí a je možné, že se blíží k bodu zlomu.
Používal svou autoritu, aby mluvila holá, někdy i krutá fakta, nikoli zamlžující ideologie. Malý počet bohatých zemí zatěžuje naši planetu větším znečištěním než země méně rozvinuté. Obyvatelé méně rozvinutých zemí ale musejí snášet jeho tvrdé a zhoubné následky. Je to paradox, který nevidíme a který si dostatečně nepřipomínáme. Byl to muž, který uměl nepřikrášlovat své postoje.
A pak tu byl papež František komunikující ve prospěch dobra nás všech. Papež podporující přechod k obnovitelným zdrojům. Vícevrstevnatý myslitel, jemuž byla cizí výlučně technokratická mentalita. Trval na tom, že jednotlivé státy, a zvláště ty velké, mají spolupracovat a chtít se dohodnout.
Byl přímý. Začít můžeme a máme každý u sebe. „Bůh nás spojil s veškerým svým tvorstvem… Novou kulturu vytváří úsilí rodin o snížení znečištění, omezení odpadu a uvážlivou spotřebu. Samotný fakt, že se mění osobní, rodinné a komunitní návyky, přispívá k většímu znepokojení nad nenaplněnou odpovědností politických aktérů a k rozhořčení nad nezájmem mocných. Komplexní změna nezodpovědného životního stylu spojeného se západním modelem by měla z dlouhodobého hlediska výrazný dopad. Spolu s nezbytnými politickými rozhodnutími bychom se tak ocitli na cestě k vzájemnému uzdravení.“
Tato slova začala prostupovat politickými programy konzervativních a křesťansko-demokratických stran. Zásadně ovlivnila politiku německé CDU/CSU, ale také české KDU-ČSL. A není divu, protože právě odpovědnost za budoucí generace je velmi náročný úkol, který nepřináší laciné politické body. Je nutné důsledně vysvětlovat a stát na té správné straně, i když to zrovna není populární. Ale jen s tímto přístupem máme naději, že naši Zemi opravdu dokážeme předat budoucím generacím v lepším stavu.
Tyto řádky píšu během své cesty na poslední rozloučení s papežem Františkem a jsem moc vděčný za všechna jeho slova a činy. František byl člověkem naděje, kterou současný svět tolik potřebuje.
Petr Hladík, ministr životního prostředí
