Článek
První pozemková reforma
Pozemková reforma proběhla v letech 1919 až 1938 tedy již za samostatné Československé republiky.
Od velkostatkářů byla vykoupena zemědělská půda nad 150 hektarů a 250 hektarů celkové půdy. Ta byla následně odprodána středním a drobným rolníkům. Takto změnily majitele 4 milióny hektarů půdy. Vyvlastněné pozemky byly původním majitelům zaplaceny, ovšem za předválečnou cenu, která byla asi třetinová než tržní poválečná. Bez náhrady o majetek přišli příslušníci nepřátelských států a bývalé panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské Majiteli vyvlastněné půdy byla většinou šlechta. Aristokraté přišli po založení samostatného Československa o své šlechtické tituly a všechny společenské výhody. Nesměli většinou vstupovat do státních služeb, zastávat vyšší posty v armádě, ani v úřednickém aparátu. Během pozemkové reformy přišli v průměru o polovinu půdy a výnosy z ní. Šlechta zchudla, mnoho honosných vesnických sídel ztratilo v té době hospodářské opodstatnění a budovy začaly upadat. Zákon přihlížel, aby nedošlo k dělení tam, kde by to nebylo z hospodářských důvodů vhodné, například kvůli zásobování měst, a tak bylo vytvořeno okolo 2 000 takzvaných zbytkových statků o výměře po cca 100 hektarů. Největšími velkostatkáři s rakouským občanstvím byl Alfred kníže Windischgrätz se zhruba třiadvaceti tisíci hektary půdy. Půdu o rozloze mezi pěti a deseti tisíci hektary pak vlastnilo několik dalších významných aristokratických rodů zaniklé podunajské monarchie s rakouským občanstvím. Mezi významnými vlastníky velkostatků byly i přední politické osobnosti minulé éry. Bývalý ministerský předseda Heinrich hrabě Clam-Martinic spravoval velkostatek Smečno. Bývalý rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Ottokar hrabě Czernin Vinoř u Prahy. Obrovské majetkové přesuny pochopitelně vytvořily podmínky pro spekulace i úplatky. Část půdy a profitabilní pivovary, lihovary nebo pily výhodně získala obchodní družstva nebo podnikatelé napojení na některé politické strany, především na agrárníky. Velkostatkářům pak často zbyly statky, o které neměl nikdo zájem, a ty byly ponechány původním majitelům. Šlechtě byly ponechány v držení hrady a zámky včetně parků a přilehlé půdy v rozsahu zhruba jednoho milionu hektarů.
Někdy se reforma zdůvodňovala „odčiněním Bílé hory“, což bylo právně, morálně i historicky neodůvodněné.
Arizace židovského majetku za Protektorátu Čechy a Morava
Protektorát Čechy a Morava byla část československého území, od 15., respektive 16. března 1939 do 8.–9. května 1945 okupovaná nacistickým Německem.
Arizace (pochází z německého výrazu Arisierung) znamenala „převod“ majetku židovského obyvatelstva do rukou nežidovských správců a posléze majitelů. „Arizace“ vycházela z teorie o nadřazené árijské rase, která byla představována německým národem a kde židé neměli právo žít. Nařízení zakazovalo Židům a židovským podnikům svobodně nakládat s vlastním majetkem, k tomu německé úřady v Protektorátu dosazovaly do židovských podniků nucené správce. Noví majitelé původního židovského majetku byli většinou firmy z Německa, občané Protektorátu německé národnosti, ale i v menší míře čeští občané, kteří na to měli „žaludek“ získat takto snadno cizí majetek.
Znárodňovací dekrety prezidenta Beneše z roku 1945
Znárodnění znamená nucený převod majetku ze soukromého vlastnictví do vlastnictví veřejného. Znárodnění po roce 1945 podle těchto dekretů bylo provedeno zestátněním, to znamená, že majetek byl ze soukromého vlastnictví převeden do vlastnictví státu. Byly to doly, některé větší průmyslové podniky, banky, pojišťovny, potravinářské firmy a filmový průmysl.
Vyhnání občanů německé národnosti a konfiskace jejich majetku
Vysídlení, odsun či vyhnání Němců (jak to bývá různě označováno) z Československa v letech 1945–1946 byla masová deportace obyvatelstva po skončení druhé světové války. Měla do značné míry charakter etnické čistky, na principu kolektivní viny, místy doprovázené násilím, krvavým excesům, vraždám, loupení a okrádání. Odsunuto do Německa bylo víc než dva miliony osob. Při odsunu jich zahynulo asi 30 tisíc. V Československu zůstalo okolo 300 000 Němců, o jejichž ponechání na území republiky rozhodla vláda. Šlo o pracovníky v průmyslu a hornictví a také o osoby v manželství s osobami české nebo slovenské národnosti. U části z nich se počítalo s dodatečným odsunem. O samotném odsunu se lidé dozvídali den předem, někdy jen pár hodin. To, co si mohli vzít s sebou, bylo velmi omezené. Výsledek byl takový, že si nemohli vzít takřka nic. Váha zavazadel byla velmi nízká, uvádí se rozmezí 25–30 kg na osobu.
Dekretem československého prezidenta Beneše byli tito občané zbaveni našeho občanství a jejich majetek byl konfiskován.
A jak se lidé německé národnosti u nás ocitli? Německé osidlování počíná v éře vlády posledních Přemyslovců, především od poloviny 13. století. Kolonisté přicházeli na pozvání českých panovníků, aby málo či zcela neosídlené pohraniční oblasti kultivovali, hospodářsky oživili. Češi totiž žili převážně v nížinách podél říčních toků a neměli zkušenosti s životem v horských oblastech. Příchozí Němci tuto oblast osídlili, půdu zúrodnili a vesměs úspěšně zde hospodařili.
Druhá pozemková reforma
Po druhé světové válce byla realizována tzv. druhá pozemková reforma, kdy téměř 3 miliony hektarů půdy změnily vlastníka. Zároveň bylo omezeno soukromé vlastnictví půdy na 50 hektarů. Jednalo se především o půdu v pohraničí (po vyhnaných německých hospodářích), kam ovšem nepřicházeli zkušení zemědělci.
Totální odstranění soukromého vlastnictví v oblasti průmyslové výroby, služeb a řemesel po roce 1948
Stalo se to již v době, kdy u nás zcela zanikla demokracie a zůstala jen diktatura komunistické strany. Stát si uzurpoval monopol ve vlastnění a nakládání s kapitálem. Důsledkem byl zánik tržní ekonomiky, nebyla zdravá hospodářská konkurence (vlastně ani politická), domácí koruna přestala být volně směnitelná za základní cizí měny a postupně i když zpočátku nenápadně, ale nakonec trvale docházelo v zaostávání za vyspělými státy světa.
Kolektivizace zemědělství
Násilná kolektivizace, jež znamenala, až na malé výjimky, likvidaci veškerého soukromého zemědělství v Československu. V rámci tohoto procesu od konce 40. let do konce let padesátých byli soukromí zemědělci nuceni převádět svůj majetek do jednotných zemědělských družstev.
Měnová reforma v roce 1953
Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé prohlásil prezident Antonín Zápotocký v rozhlase dne 29.5.1953. a 1.6.1953 byla reforma vládou vyhlášena. Důsledkem bylo znehodnocení úspor, propadnutí vázaných vkladů všeho obyvatelstva a pokles jeho životní úrovně. Anulováním dluhů státu vůči domácímu obyvatelstvu šlo o faktický státní bankrot.
Vklady fyzických osob u peněžních ústavů do 5 000 Kčs včetně byly přepočítávány v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, vyšší vklady do 10 000 Kčs už v poměru 6,25:1, vklady do 20 000 Kčs v poměru 10:1, ty do 50 000 Kčs 25:1 a vyšší v poměru 30:1, vklady složené na nové vkladní knížky po 16. květnu 1953 se přepočítávaly v poměru 50:1. Mzdy a ceny se přepočítaly v poměru 5:1. Hotovost do 300 Kč v poměru 5:1, vyšší v poměru 50:1. Zcela zrušeny bez náhrady byly závazky z tuzemských cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky státních dluhopisů a dluhopisů jiných finančních institucí vydané po roce 1945.
Reformu většina obyvatel správně pochopila jako velkou krádež tím spíše, že členové komunistické strany dostali často lepší kurs, který navíc nebyl vázaný na výši částky. V některých městech došlo po reformě k nepokojům.
Konfiskace majetku emigrantů utíkajících z československého komunistického „ráje“ v letech 1948-1989
V letech 1948-1989 opustilo Československo až půl milionu lidí. V tomto období proběhly dvě hlavní emigrační vlny. První nastala v únoru 1948 po komunistickém převratu, a bývá také nazývaná jako poúnorová emigrační vlna, ta druhá v srpnu 1968, jenž proběhla poté, co sovětští vojáci vstoupili na naše území. V tomto období nebylo možné se svobodně rozhodnout do jaké jiné země se nakrátko či trvale odstěhovat a tam cestovat, studovat, pracovat, podnikat a prostě žít. Tedy to, co je zakotveno v Listině základních práv a svobod. Hranice republiky se svobodnými demokratickými zeměmi, tedy se Spolkovou republikou Německa a Rakouskem byly neprodyšně uzavřeny. Na Západě se tomu říkalo železná opona. Obyvatelé Československa na tom byli analogicky jako kdysi nevolníci. Legálně opustit vlast směrem do svobodného světa znamenalo složitý úřední postup ovlivněný politikou i ekonomickými poměry. Kladné výsledky se týkaly jen relativně malého procenta obyvatel, tedy vůbec žádná masovost jako dnes. Přesto se tolika nespokojeným lidem v průběhu 40 let podařilo utéct nejrůznějšími způsoby. Při pokusu překročit hranice zahynulo 282 lidí. Pohraničníky, vojáky střežícími hranici, zastřeleno 145 lidí. Další lidé našli smrt v elektrickém plotu, který hranici lemoval. Dost lidí, kteří odcestovali legálně se již nevrátilo.
Emigrace byla trestným činem a majetek emigrantů propadl komunistickému státu.
Tunelování v 90. letech
Po roce 1989 se do Československa vrátila svoboda a demokracie. Ovšem všechny výrobní prostředky byly v rukách státu. Nastal problém, jak tento nepřirozený stav změnit v normální, tedy v tržní ekonomiku a svobodné podnikání. Tedy opačný proces než ten po roce 1948. Ne všechno bylo možné provést restitucí, tedy vrácením ukradeného okradeným či jejich potomkům. A tak se prováděla privatizace i do cizích rukou a při tom docházelo k neetickým či přímo podvodným jednáním. Tunelování je termín užívaný běžně pro rozsáhlý finanční podvod, při kterém management z firmy ve velkém odčerpá její finanční prostředky do jiných firem vlastněných nastrčenými osobami. Poprvé byl tento termín použit pravděpodobně v Česku v první polovině 90. let 20. století, ovšem rozšířil se i mimo české prostředí. Tento jev existoval na západě již dříve, v České republice ovšem dosáhl v průběhu 90. let značných rozměrů
Zdroje :
