Článek
Ranní slunce se teprve prodíralo skrz husté koruny deštného pralesa, když Mehrtens připravoval stroj k přistání. Byla to rutinní mise – vyložit pět pasažérů a naložit skupinu patnácti dělníků. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se tento let měl nějak lišit od stovek jiných, které už v této oblasti absolvoval.
Sotva se kola letadla dotkla země, rozhostilo se kolem něj podivné ticho. Mehrtens si toho všiml až ve chvíli, kdy k němu zezadu přistoupily stíny ozbrojených mužů. Jejich tváře byly tvrdé a odhodlané, v očích se jim zrcadlil plamen boje za svobodu. Byli to bojovníci Západopapuánské národně osvobozenecké armády (TPNPB) a Mehrtens se v mžiku stal jejich zajatcem.
Území, kde byl Mehrtens zadržován, je nadále velmi nestabilní a nebezpečné pro místní obyvatele. Dochází zde k častým střetům mezi separatistickými skupinami a indonéskými ozbrojenými složkami. Obě strany konfliktu jsou obviňovány z násilností a porušování lidských práv, přičemž indonéská armáda čelí obzvlášť závažným obviněním z brutality vůči civilistům, včetně mučení a mimosoudních poprav.
Následující hodiny se odvíjely jako ve snu. Mehrtens byl odveden do hlubin džungle, pryč od civilizace, pryč od všeho, co znal. S každým krokem se vzdaloval svému starému životu – manželce a dítěti na Bali, pohodlnému bytu s výhledem na oceán, pravidelným letům nad nádhernou indonéskou krajinou. Místo toho se ocitl ve světě plného nejistoty, strachu a nebezpečí.
Dny se vlekly téměř nesnesitelně. Mehrtens se musel rychle adaptovat na život v primitivních podmínkách džungle. Spal na zemi, jedl to, co mu jeho věznitelé dali, a každý den čelil hrozbě možné popravy. Přesto v sobě našel sílu nevzdat se. Začal se učit jazyk svých únosců, snažil se pochopit jejich motivy a příběhy.
Tato schopnost empatie a komunikace se ukázala jako klíčová pro jeho přežití
Mezitím se roztočilo kolo diplomatických jednání. Novozélandská vláda, indonéské úřady i mezinárodní organizace vyvíjely intenzivní úsilí o Mehrtensovo propuštění. Únosci však zůstávali neoblomní – Mehrtens měl být propuštěn pouze výměnou za uznání nezávislosti Západní Papuy. Zdálo se, že situace je v patové pozici.
Měsíce plynuly a Mehrtens se stal téměř součástí komunity svých věznitelů. Naučil se jejich zvyky, sdílel s nimi jídlo, poslouchal jejich příběhy o boji za svobodu. I když zůstával zajatcem, dokázal si vybudovat určitý respekt a pochopení. Tato schopnost navázat lidský kontakt i v tak extrémních podmínkách byla, podle všeho, klíčem k jeho přežití.
Po 594 dnech přišel konečně den osvobození. 21. září 2024 byl Phillip Mehrtens propuštěn. Když vystoupil z helikoptéry na letišti v Jakartě, byl to jiný muž než ten, který před 19 měsíci nastupoval do svého letadla. Hubený, zarostlý, s očima plnýma únavy, ale živý. Jeho první videohovor s rodinou byl plný slz a emocí – konečně mohl obejmout alespoň virtuálně svou ženu a dítě.
Mehrtensův příběh je příběh o schopnosti přizpůsobit se, najít naději i v těch nejtemnějších chvílích a zachovat si lidskost tváří v tvář extrémním podmínkám. Zároveň však jeho osud vrhá světlo na složitou politickou situaci v Západní Papui a nutnost hledat mírová řešení dlouhotrvajících konfliktů.
Když se Phillip Mehrtens vrátil domů, nesl si s sebou nejen fyzické jizvy svého zajetí, ale i hluboké pochopení pro složitost světa, ve kterém žijeme. Jeho 594 dní v zajetí změnily navždy jeho pohled na život, svobodu a lidskou důstojnost. Jeho příběh zůstává inspirací pro všechny, kteří čelí zdánlivě nepřekonatelným překážkám, připomínkou, že i v nejtemnější noci existuje naděje na úsvit.
Zdroje: Al Jazeera, youtube.com
