Článek
Otec Ruth, Filip, byl vážený majitel kamenolomu a matka Ema, vzdělaná a energická žena, se starala o chod domácnosti a později i rodinného podniku. Ruth vyrůstala v domě číslo 565, obklopena láskou rodičů a pestrou atmosférou malého moravského města.
Dětství a dospívání Ruth bylo naplněno běžnými radostmi i starostmi. Navštěvovala místní školu, pomáhala matce v domácnosti a o prázdninách ráda trávila čas s kamarády u řeky Jihlavy, která protéká Dolními Kounicemi. Nikdo tehdy nemohl tušit, jaký osud ji čeká. Bezstarostné dny skončily s příchodem nacistů a vypuknutím druhé světové války.
V roce 1940, kdy Ruth bylo 17 let, žilo v Dolních Kounicích 58 Židů. Tato malá, ale životaschopná komunita byla náhle vystavena krutým protižidovským opatřením. Ruth musela přerušit studium na židovském gymnáziu v Brně a její rodina byla nucena prodat rodinný podnik za zlomek jeho skutečné hodnoty. Tíživá atmosféra strachu a nejistoty se stala každodenní realitou.
Osudový zlom nastal 14. března 1942. Tohoto dne bylo 57 dolnokounických Židů, včetně Ruth a její matky, shromážděno na náměstí. S minimem zavazadel byli naloženi do nákladních aut a odvezeni do Brna. Odtud pak pokračovali vlakem do terezínského ghetta. Ruth netušila, že svůj domov vidí naposledy a že většina jejích blízkých a přátel se už nikdy nevrátí.
V Terezíně strávila Ruth několik měsíců. Podmínky v ghettu byly kruté, ale mladá dívka se snažila pomáhat své matce a udržet si naději. V září 1942 však přišel další transport. Ruth s matkou byly zařazeny do vlaku směřujícího na východ. Cílem byla Estonsko, země, o které Ruth do té doby věděla jen málo.
Po několikadenní strastiplné cestě v přeplněných dobytčích vagonech dorazil transport do estonského Raasiku. Zde došlo k události, která navždy změnila Ruthin život. Při selekci byla oddělena od své matky. Zatímco Ruth byla poslána pěšky do pracovního tábora, její matka byla odvezena autobusem. Ruth tehdy netušila, že svou maminku vidí naposledy a že autobus míří k popravčímu místu na planině Kalevi-Liiva.
V estonských pracovních táborech strávila Ruth následující tři roky. Prošla tábory Jägala a Ereda, kde zažila nepředstavitelné utrpení, hlad a zimu. Přesto v sobě našla sílu přežít. Její mládí, odhodlání a možná i štěstí jí pomohly překonat všechny útrapy. Až do konce války si uchovávala naději na shledání s matkou, schovávajíc pro ni drobné zásoby jídla.
Když v dubnu 1945 britská armáda osvobodila Bergen-Belsen, kam byla Ruth ke konci války přemístěna, byla jednou z tisíců vyhublých a nemocných vězňů. Přesto přežila. Z 57 Židů deportovaných z Dolních Kounic se Ruth stala jedinou přeživší.
Návrat do rodného města v květnu 1945 byl pro Ruth bolestným prozřením. Nikdo ji nevítal, její domov byl obsazen cizími lidmi. Musela se vyrovnat nejen se ztrátou celé rodiny, ale i s lhostejností mnohých bývalých sousedů. Přesto našla sílu začít znovu. Postupně si vybudovala nový život, založila rodinu a stala se živoucím svědectvím holocaustu.
Ruth Kopečková – Morgensternová zemřela v Praze 20. června 2022, krátce před svými 99. narozeninami. Až do konce svého života se snažila předávat své svědectví dalším generacím, aby hrůzy holocaustu nebyly nikdy zapomenuty. Její příběh zůstává trvalou připomínkou odvahy, síly lidského ducha a důležitosti paměti národa.
