Článek
Na druhé straně zákopů, sotva pár set metrů od něj, se jeho mladší bratr Jan připravuje na útok pod praporem československých legií. Okolo nich duní minometné střely, hlína a kameny létají vzduchem, ale v tichých okamžicích mezi výbuchy slyší Václav ozvěny českých povelů z druhé strany – cizí, a přesto až bolestivě známé. Oba bratři vědí, že až se boj rozpoutá, mohou stanout tváří v tvář. Jeden proti druhému.
Bitva u Zborova, symbolický střet českých legionářů s rakousko-uherskou armádou, není jen boj vojsk, nýbrž hluboké drama českého národa. Je to válka bratří proti bratřím. Legionáři, kteří utíkají z rakousko-uherských zákopů a volí riskantní cestu k vytvoření samostatného státu, se stávají zrádci ve vlastních řadách. Roztrháni mezi loajalitou k monarchii, která je považuje za pouhé pěšáky multietnického impéria, a touhou po české svobodě, se stávají živým obrazem krvavého konfliktu.
Čeští legionáři. Náboženství hrálo významnou roli v motivaci jednotlivých vojáků. Například někteří čeští katolíci měli rozporuplné pocity ohledně boje proti monarchii, která byla spojena s katolickou církví.
Zborov však není jediný okamžik, kdy Češi bojují proti Čechům. Po celé frontě, od Haliče až po Alpy, se legionáři střetávají se svými bývalými spolubojovníky z rakousko-uherské armády.
Tam, kde jiní vojáci vidí anonymní nepřátele v protějších zákopech, český voják často prosí, aby nemusel střílet. Vojenské tribunály však neodpouštějí. Rakousko-uherské velení považuje české legionáře za zrádce nejvyššího řádu – dezerce je trestána smrtí. Mnoho legionářů, kteří padnou do zajetí, končí před popravčí četou nebo v trestních brigádách, kde jejich životy splývají v nelidském utrpení.
Rakouská imperiální zástava.
Ve chvílích ztišení před bojem nalézají vojáci někdy i neobyčejnou odvahu. Vypráví se příběhy o tom, jak legionáři v noci posílají přes pokácené stromové zátarasy lístky svým známým v rakousko-uherských zákopech. „Nechoďte proti nám. Jsme vaši bratři.“ Odpovědi však často přicházejí ve stejném tónu: „Nemáme na výběr. Jsme pod přísahou.“
Čeští legionáři jsou poháněni ideály – snem o samostatném státě, o konci habsburské nadvlády, o vlastním osudu. Jejich boj je veden nejen na bitevních polích, ale také v myslích světa. Každé jejich vítězství, od slavné bitvy u Zborova po dramatickou kontrolu celé transsibiřské magistrály během ruské občanské války, se stává dalším důkazem legitimity československého národa. Na druhé straně však stojí většinou ti, kteří zůstali. Vojáci rakousko-uherské armády, ať už z loajality, strachu či prosté absence jiných možností, bojují za monarchii, která je často přehlíží, a přitom nesou na svých bedrech tíhu viny, která s nimi zůstane ještě dlouho po válce.
Legionáři v lese. Střety mezi českými legionáři a rakousko-uherskými vojáky, zejména u Zborova, měly často velmi osobní rozměr. Bratři, otcové a synové se ocitli na protilehlých stranách fronty.
Není však jen o mužích, tento složitý konflikt se na osobní úrovni dotýká celých rodin. Matky čekají na dopisy od svých synů bojujících na různých stranách fronty, zatímco sestry a dcery plní roli zdravotnic, kurýrek a odvážných souputnic, které při tajných operacích přenášejí důležité zprávy mezi spojeneckými liniemi. Mnohé z nich zůstávají zapomenuty v dominantním mužském narativu, přesto jejich přítomnost dává konfliktu výraz lidskosti a zoufalství.
Ačkoliv válka skončí, ostré linie rozdělení mezi legionáři a rakousko-uherskými vojáky zůstávají. Legionáři jsou oslavováni jako hrdinové, stát pro ně vytváří speciální zákony, poskytuje důchody a pracovní příležitosti. Ti, kteří bojovali v rakousko-uherské uniformě, však často čelí sociálnímu opovržení. Jsou nazýváni zrádci, přestože jejich jedinou vinou bylo, že nedokázali porušit vojenskou přísahu. Obě skupiny, legionáři i vojáci „staré armády“, sdílejí jednu děsivou skutečnost: snaží se znovu najít své místo v nové zemi, kterou válka zrodila za cenu bratrovražedné krve.
Poválečné ticho a jizvy, které nezmizí
Století po těchto událostech jsou příběhy českých legionářů stále symbolem touhy po svobodě a národní hrdosti. Přesto je třeba pamatovat i na druhou stranu příběhu. Historie českých vojáků v rakousko-uherské armádě není jen vyprávěním o loajalitě k monarchii – je to také vyprávění o volbě, kterou si nevybrali. A nakonec je to vyprávění o českém národu jako celku, který byl, stejně jako jeho vojáci, nejednotný a rozdělený, přesto svázaný láskou k domovu.
Jedno je jisté – bitvy, kdy bratři bojovali proti bratrům, zanechávají v paměti českého národa stopu, která jen tak nevybledne.
Zdroje: MOJŽÍŠ, Milan, Československé legie 1914–1920. Československá obec legionářská. Praha, 2017, https://cs.wikipedia.org/wiki/Československé_legie_v_Rusku, Sborník příspěvků z konference Československé obce legionářské. Československé legie v boji za samostatný stát a jejich odkaz v 21. století" Praha: Československá obec legionářská, 2013.
