Článek
Na druhé straně leží odkaz člověka, který se s touto politickou garniturou nikdy, opravdu nikdy nemazlil. Když zemřel výtvarník, performer a někdejší šéf Národní galerie Milan Knížák ve věku 86 let, málokdo tušil, jakou politickou rozbušku jeho odchod odpálí.
Když totiž kabinet oznámil, že Knížákovi vystrojí pohřeb se státními poctami, internetoví archiváři okamžitě oprášili staré tiskoviny. A začaly se dít věci.
„Pro mě jste a zůstanete zločincem“
Milan Knížák byl ve veřejném prostoru známý tím, že nechodil pro ostré slovo daleko. A když si do rány padl s Andrejem Babišem, byla z toho názorová řežba, která v moderních českých dějinách nemá obdoby. V roce 2014, kdy byl Babiš ministrem financí, poslal Knížák tehdejšímu šéfovi ANO otevřený dopis. A hned v úvodu šel na krev.
„Kdo Vám dal právo nazývat naši zemi ‚zkorumpovanou a v rozkladu‘?“ tázal se tehdy umělec. „Urážíte tím množství poctivých lidí, kteří čtvrt století pracovali na obnově země spálené bolševickou diktaturou, jejíž jste byl součástí jako člen komunistické strany a jako spolupracovník zločinecké StB.“
Knížák tehdy nešetřil kritikou ani Babišových podnikatelských aktivit či evropských dotací. O několik let později, v roce 2018, přitvrdil v dopisu adresovaném tehdejšímu prezidentu Miloši Zemanovi. Babiše v něm označil za „imigranta s pochybným charakterem“ a bez obalu pronesl větu, která se stala legendární: „Pro mne je a zůstane zločincem proto, že byl agentem StB.“
Stát zatleská svému největšímu kritikovi
A právě tady se rodí onen pozoruhodný politický moment. Stát – tedy aparát, v němž má Andrej Babiš a jeho lidé hlavní slovo – se rozhodne vzdát vysokou poctu muži, který Babiše opakovaně označoval za ostudu země, plebejský živel a politický omyl.
Je to projev velkorysosti, politické schizofrenie, nebo prostá snaha přisvojit si kulturní ikonu bez ohledu na to, co dotyčný za života říkal?
Milan Knížák nebyl svatý. Byl to provokatér, rebel, autor mnoha kontroverzních uměleckých akcí, člověk, jehož šéfování Národní galerii provázely ostré spory s uměleckou scénou. Byl to soliter, který si sice rozuměl s Václavem Klausem, ale vůči komunismu a jeho strukturám držel celoživotní nesmlouvavý postoj. Nikdy neodpustil těm, kdo podle něj participovali na starém režimu.
Smíření, nebo paměť rybičky?
Když ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) oznámil umělcův skon a vládní kabinet schválil státní pocty, ukázalo se, jak krátkou paměť – nebo naopak jak pragmatický nadhled – dokáže česká politika mít. Na pohřbech se NIKDY nemluví zle o mrtvých. A tak se na chvíli zapomene na to, že člověk, kterému se bude klanět a jemuž se vzdá hold, považoval premiéra za ztělesnění politického úpadku.
V roce 1972 napsal Milan Knížák telegram generálnímu tajemníkovi KSČ Husákovi, v němž ho vyzýval, aby se mu omluvil za tvrzení, že si vydělává malováním pornografie.
Možná je to tak v pořádku. Umění a politika by se neměly míchat, říká se někdy. Jenže v případě Milana Knížáka byla politika a radikální občanský postoj neoddělitelnou součástí jeho DNA. Až se tedy nad rakví s velkým zármutkem skloní hlavy politiků, stojí za to si vzpomenout, co by jim ten vousatý provokatér nejspíš řekl do očí. Zřejmě by to nebylo nic lichotivého. Ale právě proto byl Milan Knížák tím, kým byl. Osobností.
