Článek
Parkuji pod mohutnou korunou stromu, který jako by střežil vstup do tohoto posvátného místa. Hřbitov v Dolních Kounicích se rozkládá na úpatí Šibeniční hory, jejíž temná historie se vznáší nad údolím řeky Jihlavy jako těžký mrak. Místo, kde kdysi nedaleko stávala šibenice a kde plameny pohltily nešťastnou Marianu Kvapilovou, dnes skrývá pokojný odpočinek židovské komunity.
S úctou vstupuji branou na hřbitov. Svažitý terén je posetý náhrobky, jejichž nápisy vyprávějí příběhy dávno zesnulých. Procházím mezi nimi a snažím se rozluštit hebrejské a německé texty. Nejstarší z nich, datovaný rokem 1688, patří muži jménem Josua Selig ben Jacob Braunschweig.
V průběhu staletí se hřbitov postupně zaplňoval náhrobky, z nichž nejstarší dochovaný pochází z roku 1688. Tyto náhrobky jsou němými svědky života a smrti mnoha generací dolnokounických Židů. Každý kámen vypráví svůj příběh - některé jsou zdobené bohatými ornamenty a symboly, jiné nesou jen prosté nápisy. Celkem se na hřbitově nachází přibližně 1500 náhrobků, které jsou nepravidelně rozmístěny po celé jeho ploše.
Slunce stoupá výš a jeho paprsky začínají nemilosrdně pálit. Na jednom z náhrobků zahlédnu nádherného slimáka, jehož lesklá ulita se třpytí v ranním světle. Pomalu se sune po kameni, jako by i on chtěl vzdát hold těm, kteří zde odpočívají.
Procházím mezi asi 1500 náhrobky, které jsou roztroušeny po celé ploše hřbitova. Starší, z 17. a 18. století, se soustřeďují v severní části. Všechny jsou obráceny svými nápisy k východu, odkud přichází nový den a naděje na věčný život.
Když se chystám k odchodu, potkávám mladý pár vstupující na hřbitov. Vyměníme si tiché pozdravy, procházejíce mystickou branou, která odděluje svět živých od místa věčného odpočinku.
Původně byl hřbitov umístěn na svahu nad židovským ghettem, na jižním okraji města. Jeho založení bylo významným momentem pro místní židovskou komunitu, která konečně získala důstojné místo pro pohřbívání svých zesnulých. Hřbitov se rozkládá na ploše 7623 metrů čtverečních a je obklopen masivní kamennou zdí, která ho po staletí chránila před vnějšími vlivy.
Opouštím hřbitov s pocitem hluboké úcty k historii a kultuře, kterou toto místo představuje. Židovský hřbitov v Dolních Kounicích není jen památkou, ale živoucím svědectvím o komunitě, která zde žila, milovala a truchlila po staletí, než byla násilně ukončena v roce 1940.
Když nasedám do auta, ještě naposledy pohlédnu na toto místo. Hřbitov, obehnán masivní kamennou zdí, stojí jako tichý strážce paměti.
