Článek
Uprostřed Evropy existuje stát, který se dobrovolně rozhodl zůstat ve stínu předsudků a ze svých vlastních občanů vědomě dělá občany druhé kategorie.
Zatímco evropské soudy jasně stanovují, že svoboda pohybu a rodinný život nesmí končit na hraničním přechodu, slovenské úřady s posvěcením populisticko-nacionální vlády Roberta Fica si dál ‚jedou svou‘.
Příběh Ivana a Metoda naráží na zeď nenávisti
Když si třicetiletý Ivan Novotný a padesátiletý Metod Špaček v roce 2020 v Rakousku řekli své „ano“, věřili, že jejich partnerství a vzájemný slib dojdou důstojného naplnění. Oběma mužům – oběma špičkovým právníkům a bývalým diplomatům, kteří léta věrně reprezentovali svou vlast v zahraničí – musela v žilách proudit naděje, že svět se konečně hýbe kupředu.
Metod Špaček dokonce sloužil jako vedoucí kanceláře bývalé prezidentky Zuzany Čaputové. Člověk, který dal státu své nejlepší schopnosti. Jak se jim ale stát odvděčil? Pokořením a absolutním popřením.
Už šest dlouhých let žijí Ivan a Metod ve své domovině jako dva cizinci, jejichž svazek pro stát oficiálně neexistuje. Představte si tu hlubokou, palčivou nespravedlnost: milujete někoho celým svým srdcem, pečujete o něj, stavíte s ním domov, ale pro úředníky na matričním úřadě jste nula. Nic.
Když byl Metod během temných dnů pandemie covidu-19 hospitalizován v nemocnici, Ivan prožíval paralyzující strach o život svého partnera. To, že mu lékařka nakonec sdělila informace o zdravotním stavu a do zprávy lidsky napsala slovo „manžel“, nebylo zásluhou práva či spravedlnosti. Byla to pouhá milost jednotlivce. „Stalo se to jen proto, že byla milá, ne proto, že musela,“ vzpomíná Ivan s hořkostí. „Kdyby nám chtěl někdo ublížit a zkomplikovat nám život, mohl to udělat. Takto by ale právní stát fungovat neměl.“
Tento neustálý, tichý tlak – vědomí, že vaše základní lidská důstojnost závisí na pouhé dobré vůli náhodného úředníka či lékaře – je psychickým terorem, kterému slovenské úřady své obyvatele vystavují každý den.
Pohrdání Evropskou unií i vlastními závazky
Ivan a Metod odmítli mlčet a podali na slovenské úřady žalobu. Jejich pozice je z hlediska mezinárodního práva neprůstřelná. Soudní dvůr EU již v přelomových rozsudcích jednoznačně potvrdil: pokud občané EU uzavřou manželství v jednom členském státě, ostatní státy jej pro účely práva EU a volného pohybu MUSÍ uznat.
Přesto slovenské ministerstvo vnitra v dopise podepsaném ministrem Matúšem Šutajem Eštokem žádost páru chladně smetlo se stolu. Výmluva? Ústava definuje manželství výhradně jako svazek muže a ženy, a tudíž „neexistuje právní základ“.
Jde o alibismus nejhrubšího zrna. Slovensko dobrovolně vstoupilo do Evropské unie, čerpá z nejvýhodnějších výsad evropského společenství, ale jakmile přijde na respektování lidských práv a rozhodnutí evropských soudů, ukazuje Bruselu i vlastním lidem záda.
Zdechlá spravedlnost a atmosféra strachu
Slovensko se bohužel propadá do hlubokého konzervativního a autoritářského temna. Není to jen případ Ivana a Metoda. Podobně se soudí i rozhlasový redaktor Marián Žáry Kukelka, který chce nosit příjmení svého partnera, ale stát mu v tom brání.
Tato legislativní šikana se navíc odehrává v zemi, kde před pár lety došlo k chladnokrevné homofobní vraždě dvou mladých lidí před barem Tepláreň v Bratislavě. Místo toho, aby vláda po této tragédii nabídla zranitelné menšině ochranu, přijímá další a další zpřísnění ústavy, rétoricky bičuje LGBTI+ komunitu a rozdmýchává ve společnosti nenávist.
„Před dvěma týdny jsme byli v Švýcarsku a tam jsme se po velmi dlouhé době drželi na veřejnosti za ruce,“ řekl Marián Žáry Kukelka. Zhluboka se zamyslete nad touto větou: Občané země EU se musejí jet schovat do Švýcarska, aby se mohli na ulici vzít za ruku bez strachu z fyzického či slovního napadení!
Lidská práva nejsou švédský stůl, ze kterého si slovensko-populističtí politici mohou vybírat jen to, co se jim hodí do volební kampaně. Popírání existence stejnopohlavních manželství uzavřených v EU je přímým výsměchem evropské integraci a pošlapáním lidské důstojnosti.
