Článek
Existují místa, kde by člověk měl automaticky ztišit hlas. Místa, kde se politická rétorika musí zastavit před důstojností mrtvých. Lety u Písku jsou jedním z nich. Právě tam, v jižních Čechách, byli za druhé světové války internováni Romové a Sintové. Celé rodiny. Muži, ženy, starci, malé děti. Lidé, jejichž jedinou vinou v očích nacistické rasové ideologie byl jejich původ.
Tábor nebyl historickou metaforou ani předmětem politické interpretace. Byl skutečností. Prošlo jím nejméně 1 294 lidí a nejméně 335 z nich zde zemřelo. Další stovky byly deportovány do Auschwitz-Birkenau. To nejsou dojmy. To jsou výsledky historického bádání, archivních dokumentů a svědectví.
A právě do tohoto historického místa míří jedna z nejvýraznějších kontroverzí české politiky posledních let.
Od zpochybňování historie k vyšší parlamentní funkci
Tomio Okamura, předseda hnutí SPD, se v roce 2018 veřejně vyjadřoval o táboře v Letech způsobem, který vyvolal mimořádně silnou kritiku nejen historiků a Muzea romské kultury. V rozhovoru pro DVTV tvrdil, že tábor nebyl oplocený a vězni se mohli volně pohybovat. Odvolával se přitom na údajnou publikaci Akademie věd s názvem Tábor Lety: Fakta a mýty.
Jenže právě zde se jeho argumentace začala rozpadat. Historický ústav Akademie věd ČR upozornil, že taková publikace pod uvedeným názvem neexistuje. Skutečná odborná práce, na kterou se Okamura patrně odvolával, se jmenuje Historikové a kauza Lety. A žádné tvrzení o volném pohybu vězňů v ní není. Historik Vojtěch Kyncl z Akademie věd jeho interpretaci výslovně odmítl.
Muzeum romské kultury následně připomnělo existenci vysokého dřevěného plotu s ostnatým drátem a ozbrojených stráží. Ohradilo se proti zpochybňování historických skutečností a vyzvalo Okamuru k veřejné omluvě.
Nešlo tedy o akademickou drobnost. Šlo o spor mezi veřejným politickým tvrzením a historickými důkazy.
Mrtví nemají hlas. Proto bychom měli naslouchat dokumentům
V této kauze je mimořádně důležité pochopit jednu věc: historická pravda není otázkou politického hlasování. Nelze ji změnit tím, že politik zopakuje své tvrzení v televizním studiu. Nelze ji přepsat stranickým programem ani převálcovat parlamentní většinou.
V Letech umírali lidé. Podle historických údajů mezi nimi bylo 241 dětí mladších čtrnácti let.
Představme si na okamžik, co znamená, když se o takovém místě začne veřejně mluvit jako o zařízení s údajně volným pohybem vězňů. Co si mají myslet potomci obětí? Co si mají myslet lidé, jejichž rodinná historie je poznamenána deportacemi a genocidou? A jak má reagovat stát, který se hlásí k demokratickým hodnotám a lidské důstojnosti?
Odpověď by měla být samozřejmá: historické skutečnosti se musí chránit před účelovým překrucováním. V roce 2018 policie trestní oznámení související s výroky Okamury a Miloslava Roznera odložila. To je třeba respektovat jako výsledek. Jenže odložení trestního oznámení není historickým potvrzením pravdivosti těchto výroků.
Právní odpovědnost a veřejná odpovědnost jsou dvě rozdílné věci. A právě tu druhou česká politika až příliš často přehlíží.
A dnes? Tento člověk stojí v čele Poslanecké sněmovny
Dne 5. listopadu 2025 byl Tomio Okamura zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Je to významná ústavní a politická funkce. Předseda Sněmovny není pouze dalším stranickým řečníkem. Řídí jednání dolní komory, zastupuje ji navenek a má dbát na to, aby parlamentní pravidla platila pro všechny.
A tady skoro už zapomenutá kauza Lety stává současnou politickou otázkou. Můžeme oddělit politický názor od historického faktu. Můžeme respektovat demokratický výsledek voleb a zároveň důrazně kritizovat veřejná vystoupení politika. Můžeme uznávat jeho právo zastávat ústavní funkci a současně se ptát, jakou míru důvěry si svým dosavadním jednáním získal.
To není útok na demokracii. To je demokracie. Předseda Poslanecké sněmovny nemusí být člověk, se kterým souhlasí každý občan. Měl by však být schopen reprezentovat instituci, jejíž důvěryhodnost nespočívá pouze v počtu hlasů, ale také v respektu k demokratickým pravidlům a základním lidským hodnotám. A právě zde je prostor pro legitimní a velmi důraznou veřejnou kritiku.
Vepřín na místě utrpení. A politika, která zapomíná
Příběh Letů má ještě jednu mimořádně bolestnou kapitolu. Po válce nebylo toto místo po desetiletí důstojně připomínáno. V sedmdesátých letech zde vyrostl velkokapacitní vepřín. Na místě spojeném s vězněním a smrtí stovek Romů a Sintů se provozoval průmyslový chov prasat. Trvalo dlouhá desetiletí, než se stát rozhodl situaci napravit. Vepřín byl vykoupen, v roce 2022 zdemolován a 23. dubna 2024 byl otevřen nový Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách.
Byl to důležitý symbolický okamžik. Stát konečně přiznal tomuto místu důstojnost, kterou si oběti zasloužily už dávno. A právě proto je tak znepokojivé, když se v čele jedné z nejvyšších státních institucí ocitá politik, jehož dřívější výroky o tomto místě musely opravovat samotné odborné instituce. Je to rozpor, který nelze jednoduše zamést pod koberec.
Listopad 2026: Spor o Okamuru pokračuje
Současné působení Tomia Okamury ve funkci předsedy Sněmovny navíc provázejí další konflikty. Dne 3. listopadu 2026 se opozice pokusila zařadit na program schůze návrh na jeho odvolání. Reagovala mimo jiné na průběh jednání o zrušení televizních a rozhlasových poplatků a na způsob, jakým byla vedena parlamentní schůze. Pro zařazení návrhu hlasovalo 72 poslanců, proti bylo 87. Vládní většina tak jeho odvolání z programu nepřipustila.
Tento případ se netýká přímo Letů. Ukazuje však, že otázky spojené s výkonem jeho předsednické funkce jsou aktuální a že spor o důvěryhodnost předsedy Sněmovny není pouze historickou vzpomínkou. Je třeba rozlišovat jednotlivé kauzy, jejich důkazy i politické souvislosti. Nelze ale přehlížet širší otázku: jakou kulturu veřejné služby chceme od člověka v čele české dolní komory očekávat?
Demokracie není jen právo být zvolen. Je to také odpovědnost
Možná největším problémem celé kauzy není samotná skutečnost, že Tomio Okamura zastává vysokou politickou funkci. Byl zvolen parlamentní většinou a tento výsledek je třeba respektovat. Problémem je otázka, jaké nároky na veřejné představitele vlastně máme.
Stačí nám, že politik získá potřebný počet hlasů? Stačí nám, že jeho výroky nejsou soudně potrestány? Stačí nám, že se za něj postaví parlamentní většina? Nebo očekáváme také něco víc?
Očekáváme, že člověk v čele demokratické instituce bude respektovat historicky doložené skutečnosti. Že nebude zlehčovat utrpení obětí. Že bude chápat, že slova veřejných představitelů mají váhu a že některé výroky se dotýkají lidí mnohem hlouběji než běžný politický spor. Nejde o to zakazovat politikům mluvit. Jde o to trvat na tom, aby veřejná slova obstála před fakty.
Česká republika si po desetiletích konečně vybudovala důstojný památník na místě, kde umírali Romové a Sintové. Je to místo, které připomíná, kam až může dojít společnost, když člověka přestane vnímat jako člověka. A právě odtud vede přímá cesta k dnešní odpovědnosti politiků.
Lety nejsou minulost, kterou můžeme odložit do vitríny muzea. Jsou varováním, které má zůstat živé
Předseda Poslanecké sněmovny může mít jakýkoli politický program. Nemůže však očekávat, že jeho minulá veřejná vystoupení přestanou být předmětem kritiky jen proto, že dnes sedí v nejvyšším křesle dolní parlamentní komory. Důstojnost veřejné funkce se totiž nedá získat samotným hlasováním. Musí se každý den obhajovat. A v případě Letů by měla být první povinností každého českého politika jediná věc: nezpochybňovat utrpení těch, kteří už se sami bránit nemohou.
