Článek
Proč byla jejich láska k Vůdci tak fanatická a jak krutou cenu za ni o sedm let později zaplatily?
Cheb, 3. října 1938. Žena, která čekala dvacet let. Marii Hoffmannové bylo čtyřicet sedm let a stála v prvních řadách davu na chebském náměstí. Měla na sobě nejlepší šaty, ty modré s bílým límečkem, které si schovávala na pohřby a svatby. V náručí svírala kytici aster a chryzantém. Třásla se. Ne zimou – byl teplý podzimní den – ale očekáváním.
Před třemi lety jí zemřel manžel. Zlomený muž, sklářský dělník, který po krachu sklárny v roce 1931 nikdy nenašel pořádnou práci. Pil. Občas ji bil. Nakonec se oběsil v kůlně za domem. Marie zůstala sama se třemi dětmi, z nichž nejstarší syn Heinz, sedmnáctiletý, byl už dva roky bez práce a vysedával po hospodách, kde sudetoněmečtí mládenci stále hlasitěji mluvili o „soukmenovcích“ za hranicemi.
A teď, v tu středeční hodinu, slyšela přijíždět motory. Když se na náměstí objevil otevřený mercedes a v něm muž v hnědé uniformě s knírkem, Marie ucítila, jak se jí podlomila kolena. Kolem ní řvaly tisíce hrdel: „Heil! Heil! Heil!“ Ženy padaly do mdlob. Stařeny klečely a křižovaly se. Mladé dívky vrhaly květiny pod kola vozu s takovou silou, že jeden ze střelců SS musel uskakovat, aby ho nezasáhly.
Marie nevhodila svou kytici. Nedokázala se hnout. Jen plakala. Plakala tak, jak nezaplakala ani na manželově pohřbu. Plakala za všechna ta léta hladu, za zavřenou továrnu, za syna bez budoucnosti, za pocit, že je v Československu nikým, nuznou cizinkou ve vlastní rodné zemi. A teď přijel on. Vykupitel.
Toho večera doma sundala ze stěny obraz Panny Marie – ten, který tam visel od její svatby v roce 1912 a opatrně ho uložila do truhly. Na jeho místo pověsila portrét Adolfa Hitlera, který koupila u kolportéra Sudetoněmecké strany za poslední šilink. A pokřižovala se před ním.
