Článek
Karel Vaš se narodil 20. března 1916 v Užhorodě, tehdy součásti rakousko-uherské monarchie, do rodiny maďarského židovského advokáta Hynka Vaše. Jeho matkou byla Hedvika Vašová, rozená Deutschová.
Užhorod, multikulturní město na pomezí několika kultur, se po první světové válce stal součástí nově vzniklé Československé republiky jako hlavní město Podkarpatské Rusi. Tato geopolitická změna významně ovlivnila mladého Karla, který díky ní získal československé občanství.
V rodném Užhorodě absolvoval základní vzdělání a následně nastoupil na místní osmileté gymnázium. Již během středoškolských studií se u něj začaly projevovat radikální levicové názory. Zlomovým momentem se stal rok 1933, kdy jako sedmnáctiletý tajně vstoupil do Komunistické strany Československa. Toto rozhodnutí předznamenalo jeho celoživotní oddanost komunistické ideologii.
Po maturitě se zapsal ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Studijní léta – většinu času trávil v rodném Užhorodě, kde se věnoval stranické práci, a do Prahy dojížděl především na zkoušky. Finanční prostředky na studium získával jako právní asistent v advokátní kanceláři svého otce.
Během vysokoškolských let se Vaš stal jedním z nejaktivnějších komunistických organizátorů na Podkarpatské Rusi. Byl zakládajícím členem Hnutí přátel SSSR a demokratického Španělska a aktivně působil v redakci dvojjazyčného maďarsko-ukrajinského časopisu Karpatská Pravda. Jeho radikální postoje a aktivismus mu v roce 1936 vynesly dvoutýdenní pobyt ve vězení za vandalizmus během protifašistické demonstrace.
Právnická studia dokončil 12. února 1939, tedy krátce před okupací zbytku Československa nacistickým Německem. V této době se již naplno projevoval jeho nekompromisní komunistický světonázor a bezmezný obdiv k Sovětskému svazu, který nezměnila ani jeho pozdější zkušenost s gulagem.
Vašova raná léta jsou příběhem mladého radikála, který vyrostl na pomezí kultur v době velkých společenských změn. Jeho židovský původ, multietnické prostředí Podkarpatské Rusi, a především raná indoktrinace komunistickou ideologií zformovaly osobnost, která se později stala jednou z nejkontroverznějších postav československé justice. Jeho mládí předznamenalo cestu, která ho měla dovést od pozice nadšeného komunistického aktivisty až k roli jednoho z hlavních aktérů politických procesů 50. let.
Období SSSR (1939-1943)
Na jaře 1939, krátce po okupaci Československa, se mladý komunista JUDr. Karel Vaš rozhodl pro osudový krok. S idealistickou představou o sovětském ráji překročil hranice do SSSR. Netušil však, že jeho oddanost komunistické ideologii bude brzy vystavena kruté zkoušce.
Sovětští pohraničníci ho zadrželi prakticky okamžitě. „Ruki vjerch, špion!“ - takto začala Vašova vzpomínková cesta do země zaslíbené. Navzdory jeho plynné ruštině a ujišťování o komunistickém přesvědčení ho NKVD označila za špiona. Následovaly brutální výslechy, během kterých byl mučen, a dokonce zinscenována jeho poprava.
„Ti vojáci byli naprostí primitivové! Vůbec tomu nerozuměli a nevěřili mi!“ vzpomínal později Vaš na první setkání se sovětskou realitou. Přes veškeré přesvědčování o své oddanosti komunistické myšlence byl administrativně odsouzen na tři roky do gulagu na Vorkutě, jednoho z nejdrsnějších sovětských pracovních táborů za polárním kruhem.
Na Vorkutě zažil Vaš všechny hrůzy stalinského systému – hlad, zimu, vyčerpávající práci v lesích, nemoci a smrt spoluvězňů. „To bylo strašné, opravdu strašné. Pracovali jsme v lese. Byl tam hrozný hlad,“ vzpomínal později. Však ani tato zkušenost neotřásla jeho komunistickým přesvědčením. Později dokonce sovětský systém obhajoval: „Sovětský svaz se musel nějakým způsobem bránit. Proto ty lidi, kteří přešli ilegálně, prostě izolovali.“
Osudový zvrat v jeho životě přišel v roce 1941, kdy byla podepsána československo-sovětská smlouva o vytvoření československých vojenských jednotek v SSSR. Za propuštěním Vaše a dalších československých občanů z gulagů stál především československý vojenský diplomat, generál Heliodor Píka. Ironií osudu právě muž, který mu zachránil život, se později stal jeho obětí.
Po propuštění z gulagu vstoupil Vaš do formující se československé vojenské jednotky v SSSR. Začínal jako obyčejný písař, ale díky své právnické kvalifikaci a oddanosti komunistické ideologii rychle postupoval. Své zkušenosti z gulagu a kontakty s NKVD později využil ve své profesionální kariéře prokurátora a vyšetřovatele.
Toto období Vašova života představuje fascinující paradox – člověk, který na vlastní kůži poznal brutalitu sovětského systému, se později stal jedním z jeho nejvěrnějších služebníků v československé justici. Jeho příběh je mrazivým svědectvím o tom, jak ideologická zaslepenost může převážit nad osobní zkušeností s bezprávím a utrpením.
Jeho pozdější obhajoba sovětského systému, včetně gulagů, ukazuje na hlubokou míru indoktrinace: „Mezi těmi, kdo přecházeli sovětské hranice, byli mnozí protisovětského, protikomunistického přesvědčení. Prostě to byli špióni. Sovětský svaz se musel bránit.“ Období 1939-1943 tak formovalo Vaše do podoby fanatického komunisty, který později neváhal posílat na smrt své skutečné i domnělé odpůrce, včetně svého zachránce generála Píky.
Vojenská a zpravodajská kariéra (1943-1948)
Karel Vaš představuje jednu z nejtemnějších postav československých poválečných dějin. Jeho kariéra ve vojenském zpravodajství začala po propuštění z gulagu, kde strávil přes dva roky za ilegální překročení hranic SSSR. V roce 1943 byl díky diplomatickému úsilí generála Heliodora Píky propuštěn z gulagu a vstoupil do formujících se československých jednotek v Buzuluku.
Během svého působení v armádě absolvoval zpravodajská školení NKVD a stal se jejich agentem. Jeho vazby na sovětskou tajnou službu byly mimořádně silné – předával jí informace, plnil její pokyny a vydával jí československé občany až do svého zatčení v roce 1951. Svou spolupráci s NKVD později otevřeně přiznal.
V lednu 1945 se stal zástupcem přednosty Obranného zpravodajství (OBZ) Bedřicha Reicina. OBZ fungovalo jako brutální bezpečnostní složka kopírující sovětský model. Vaš zde řídil tzv. vnější obranu, což v praxi znamenalo především vyslýchání a mučení zadržených osob, likvidaci skutečných i domnělých odpůrců režimu, deportace československých občanů do SSSR a organizování tzv. bezpečnostních oddílů.
Poválečné zločiny
Po osvobození se Vaš podílel na několika masových zločinech. Organizoval deportace asi 6000 československých občanů do sovětských gulagů. Řídil vyvražďování německého civilního obyvatelstva. Nechal zlikvidovat přibližně 500 předválečných emigrantů ze SSSR. Podílel se na masakru v Postoloprtech, kde bylo zavražděno přes 2000 civilistů.
Zvláště tragický je případ Postoloprt, kde Vašem vycvičené bezpečnostní oddíly v červnu 1945 provedly největší poválečný masakr civilistů v Evropě až do války v Jugoslávii. Oběťmi byli převážně němečtí civilisté včetně žen, dětí a starců.
Vaš své činy nikdy nelitoval a až do své smrti v roce 2012 je obhajoval jako nutná opatření proti špionům a zrádcům. Jeho kariéra ukazuje, jak se z oběti sovětského systému může stát jeho nejhorlivější služebník a jak totalitní režimy dokáží využít lidskou touhu po moci k páchání těch nejhorších zločinů. Toto temné období československých dějin by mělo sloužit jako varování před nebezpečím ideologického fanatismu a nekontrolované moci bezpečnostních složek státu.
Období justičních vražd (1948-1951)
Po komunistickém převratu v únoru 1948 nastalo pro dr. Karla Vaše temné, ale kariérně nejvýznamnější období. Jako prokurátor Vyššího vojenského soudu se stal jedním z hlavních architektů politických procesů zaměřených především proti bývalým vojákům a odbojářům.
Nejznámějším případem, který Karel Vaš dozoroval, byla justiční vražda generála Heliodora Píky. Smutné osudu zůstává, že právě Píka se během války zasloužil o Vašovo propuštění ze sovětského gulagu. V roce 1949 však Vaš na přímý pokyn sovětského rezidenta NKVD Michaila Chazanova začal proti Píkovi konstruovat obvinění ze špionáže.
„Tak mi, Bedřichu, rovnou řekni, kolik pro toho Píku potřebuješ – patnáct let nebo rovnou provaz? Od toho jsem přece právník, abych udělal paragraf, jaký je potřeba,“ řekl tehdy Vaš svému nadřízenému Bedřichu Reicinovi. Tato slova perfektně ilustrují, jak cynicky přistupoval k výrobě politických procesů.
Vaš se specializoval především na procesy s bývalými příslušníky RAF a volyňskými Čechy. Jeho rukama prošlo přes 100 případů a navrhl desítky trestů smrti, z nichž 12 bylo skutečně vykonáno. Mezi jeho oběťmi byli především vojáci, kteří během války bojovali na západní frontě nebo se později postavili proti komunistickému režimu.
Ve své práci používal typické metody stalinské justice, zejména vynucená doznání pomocí fyzického a psychického nátlaku, předem připravené scénáře procesů, falešná svědectví. Dále pak účelové právní konstrukce, politicky motivované rozsudky, nechybí ani spolupráce s StB a sovětskými poradci.
Vaš úzce spolupracoval s StB a sovětskými poradci. Pravidelně se účastnil koordinačních porad, kde se rozhodovalo o dalších obětech procesů. Jeho postavení posilovaly i dobré vztahy se sovětskými zpravodajskými službami, pro které pracoval již od války.
„Pracoval jsem výlučně ve službách pracujícího lidu,“ hájil se později Vaš. „Snad se dnes již nemusím obávat nebo se stydět, že jsem musel denně, každou hodinu, právě v zájmu věci, porušovat tehdy formálně platné vojenské předpisy a státní zákony.“
Karel Vaš byl pověstný svou důkladností a systematičností při přípravě procesů. Vytvořil si vlastní systém evidence tzv. nepřátel státu a metodiku jejich „zpracování“. Svým podřízeným často opakoval, že „třídní nepřítel musí být zničen všemi prostředky“.
Jeho kariéra vrcholila v letech 1949-1950, kdy zastával funkci senátního předsedy Vyššího vojenského soudu. V této pozici vynesl přes 150 rozsudků, většinou velmi přísných. Zasazoval se o to, aby protistátní trestná činnost byla posuzována přísněji než běžná kriminalita. Toto temné období Vašovy kariéry skončilo v roce 1951, kdy byl sám zatčen a odsouzen v rámci čistek v komunistické straně. Ironií osudu se tak stal obětí stejného systému, který pomáhal budovat.
Od všemocného prokurátora k vězni (1951-1956)
Osudový zvrat v životě Karla Vaše přišel v srpnu 1951. V rámci rozsáhlých čistek uvnitř KSČ, které byly namířeny především proti tzv. židobolševickým elementům, byl zatčen i tento obávaný prokurátor. Ironií osudu se ocitl na stejné straně mříží jako jeho bývalé oběti.
Ve vyšetřovací vazbě strávil rok a půl v naprosté izolaci. Vyšetřovatelé na něj používali podobné metody, jaké on sám dříve schvaloval – byl podroben spánkové deprivaci, musel hodiny chodit po cele, nesměl cvičit ani kouřit. Světlo v jeho cele svítilo nepřetržitě. Přesto se odmítl přiznat k obviněním ze špionáže a vlastizrady.
V následném procesu byl odsouzen na doživotí, které mu bylo později zmírněno na 26 let. Nejhorší období prožil ve věznici Leopoldov, kde se setkal s mnoha politickými vězni, které sám dříve poslal za mříže. Ti mu jeho dřívější činnost nezapomněli – několikrát byl fyzicky napaden a zbit. Jak sám později přiznal: „Mě tam zmlátili. Jednou. Byli tam lidi, bývalí komunisté, kteří byli odsouzeni a byl jsem prokurátorem u nich.“
Překvapivý obrat přišel v roce 1956. Díky obratné práci jeho advokáta Josefa Rychetského došlo k obnově procesu. Pod rozsudkem Nejvyššího soudu, který Vaše plně rehabilitoval, byl paradoxně podepsán Josef Urválek – jeden z nejobávanějších prokurátorů politických procesů 50. let.
Po propuštění se Vaš musel spokojit s podřadnými zaměstnáními. Pracoval jako pomocný dělník, knihovník na ministerstvu spravedlnosti či referent v Mototechně. Později vystudoval historii na Filozofické fakultě UK a začal se živit jako novinář a redaktor odborných publikací v Ústřední radě odborů.
Po roce 1989 byl Karel Vaš vyšetřován za justiční vraždu generála Heliodora Píky. Městský soud v Praze ho v roce 2001 odsoudil k sedmi letům vězení, ale odvolací Vrchní soud jeho činy označil za promlčené. Vaš to komentoval s cynickým uspokojením: „Vrchní soud to vyřešil šalamounsky… Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu musel utřít pusinku!“
Až do své smrti v prosinci 2012 Karel Vaš nikdy nelitoval své role v politických procesech 50. let. Naopak, své oběti nadále označoval za skutečné zločince: „Mnozí lidé, kteří byli odsouzeni v té době, spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy. A ti se dneska vydávají nejenom za nevinné, ale za hrdiny!“
Karel Vaš zemřel 8. prosince 2012 v pražském domově důchodců ve věku 96 let jako jeden z posledních přímých aktérů justičních vražd 50. let. Do historie se zapsal jako člověk, který nikdy nepřiznal vinu ani neprojevil lítost nad svými činy, čímž se stal symbolem nezpracované komunistické minulosti České republiky.
Zdroje: https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_Va%C5%A1, KABÁT, Marcel. Vrahem z povolání: Karel Vaš děsí jako mladík i jako stařec , Jan Gazdík: Masakr v Postoloprtech by mohl mít na svědomí i prokurátor Vaš , Karel Vaš (1916 - 2012) Paměť národa.
