Článek
Její světlé žluté zdi, zdobené pečlivě vybranými orientálně-modrými detaily, podtrhují nevšední architektonickou hodnotu i jedinečný duchovní význam tohoto místa. Synagoga zde stojí jako pamětník i symbol.
Její tvář, výjimečná a nepřehlédnutelná, jako by navzdory všem zkouškám času vzdorovala účinkům historie a připomínala nezdolnost židovské tradice v regionu, kde se mnoho podobných staveb stalo jen vzpomínkou.
Člověk, který kolem této orientálně-secesní krásky prochází, se neubrání tichému obdivu. Nejen k umění, ale především k odhodlání a síle komunity, které vdechly tomuto domu života, význam a posvátnost.
Počátky této synagogy jsou v období, kdy Děčínské Podmokly zažívaly zásadní hospodářský rozmach. Druhá polovina devatenáctého století přinášela do města nové možnosti a zároveň novou vlnu obyvatel. Mnozí z těchto lidí byli židovští obchodníci, podnikatelé a řemeslníci, kteří zde hledali nejen ekonomické zázemí, ale také místo, kde by mohli bezpečně rozvíjet společenský, kulturní i náboženský život.
V roce 1867 zde J. Sonntag otevírá první banku a ve svém domě zakládá i malou modlitebnu, která sloužila pro první společná setkání k modlitbám. S růstem židovské komunity byl v roce 1885 založen kultovní spolek, o dva roky později vzniká samostatná izraelitská náboženská obec. Silná touha po místě, které bude důstojným centrem nejen modliteb, ale i kulturních a vzdělávacích aktivit, však postupně sílí. Roku 1892 je vypsána sbírka na nový svatostánek.
Přípravy na stavbu, jednání s majiteli pozemků i shánění finančních prostředků tvořily téměř dvacetiletý proces, který spojil úsilí mnoha lidí a rodin v obci i za jejími hranicemi. Vrcholem této dlouhé cesty se stal podzim roku 1907, kdy byla pod Pastýřskou stěnu na zahradní pozemek, do prostoru dříve patřící německému tělovýchovnému spolku, vztyčena nová budova synagogy.
Děčín, Pastýřská stěna.
Dílo stavební firmy Putz a Weber. Náklady na stavbu přesáhly tehdy závratných sto tisíc rakouských korun. Synagoga se od počátku výrazně vymezovala nejen svou architekturou, ale i symbolikou. Už tehdy byla mostem mezi židovskou tradicí a sebevědomím moderní doby. Již samotné secesní pojetí stavby představovalo netradiční volbu, nádech odvahy i otevřenosti vůči proměňujícím se hodnotám společnosti.
V září roku 1907 rabín Max Freund, muž víry, zasvětil nový svatostánek emotivními slovy, která rezonují napříč desetiletími:
„Tento den je nejvyšším, jaký obec může oslavit. Ne pro pýchu a slávu, ale na počest Boha, toho, který nový Templ vytvořil. Je posláním společenství udržet víru i pro budoucí generace.“
Samotný interiér synagogy je výjmečný. Velkolepý lustr z olovnatého křišťálu, ručně vyrobený firmou Palme v Kamenickém Šenově, rozptyloval světlo po celé modlitebně. Tóry byly uloženy v umělecky zpracované schránce aron ha-kodeš, ve dvou řadách lavic mohlo společně usednout až 110 mužů, zatímco ženy měly vyhrazený balkon, dostupný poeticky zatočeným litinovým schodištěm. V nejvyšším podlaží se nacházel byt šámese, což umožňovalo propojení náboženského i každodenního života židovské obce.
Galerie synagogy
Není však žádného lidského díla, jež by bylo uchráněno před temnými stíny dějin. S příchodem nacizmu a rozpoutáním druhé světové války napětí v regionu prudce narůstá. Postavení židovských občanů se v jediném okamžiku mění, komunity jsou rozmetány, rodiny odvedeny, spolu s nimi mizí i jejich kořeny i přirozené centrum života, jímž synagoga byla. Děčínská synagoga, podobně jako mnohé další v Sudetech, byla určena k likvidaci. Měla upadnout v zapomnění a stát se symbolem poraženého národa, zlomené paměti.
V osudových dnech křišťálové noci roku 1938 však sehráli zásadní roli lidé, kteří neváhali postavit se zlu. Tehdejší podmokelský starosta JUDr. Anton Kreissl osobně zasáhl, když zabránil vypálení synagogy tím, že s vědomím hrozícího nebezpečí pro okolní domy, neustoupil tlaku okupačních orgánů.
Nebyl v tom sám. Jeho nástupce Julius Stumpf navzdory opakujícím se požadavkům na demolici synagogu ochránil alespoň svou pasivitou, či argumentací o nedostatku pracovních sil, jindy využitím budovy pro Wehrmacht a Hitlerjugend. Synagoga sice ztratila svůj původní smysl a byla zbavena všech náboženských symbolů, krátce fungovala jako skladiště a modelárna, její stěny však přežily obdobím devastace a úpadku. Což se stalo v tomto kraji zcela výjimečným.
Po skončení války našla synagoga nové, avšak poněkud nešťastné využití. Osiřelá a zubožená sloužila ještě nějakou dobu jako skladiště, později byla proměněna v okresní archiv. O duchovní obnově či restaurování se v letech poválečných mluvilo jen šeptem, obec byla zdecimovaná, ti, kdo by o modlitby pečovali, byli většinou pryč.
Až v roce 1993 zde dochází k zásadnímu zlomu. Synagoga je vrácena židovské obci a začíná dlouhá, nelehké cesta. Její hlavní osobností se stává předseda děčínské židovské náboženské obce Vladimír Poskočil, který s mimořádným nasazením a odhodláním dokázal získat potřebné finanční prostředky a zapálit pro obnovu.
Rozsáhlé rekonstrukční práce, které začaly v polovině devadesátých let, byly financovány z nadačních fondů, příspěvků ministerstva kultury, města Děčín, drobných i větších sponzorů z Čech i zahraničí, ale především z nesmírné vůle komunity zachovat tuto památku pro budoucnost.
A dnes? Synagoga v Děčíně je znovu otevřená a žije. Je nejen místem pravidelných bohoslužeb, svateb, setkávání a přijetí nových členů, ale také kulturním a společenským centrem. Probíhají zde výstavy, koncerty i přednášky. její prostory vtahují do tajemství minulosti jak židovské, tak obecně děčínské. Každý, kdo vejde, pocítí podmanivý genius loci. Současný interiér usiluje o autentický návrat k původní podobě a atmosféře, byť některé prvky jako původní křišťálový lustr byly nenávratně ztraceny.
Zůstává tak důkazem, že architektura, a zejména takto výjimečná stavba, je schopna vzdorovat i těm nejtemnějším časům. Paměť, odvaha, naděje a vůle kulturní obnovy zde překonávají bariéry i strasti, čímž se děčínská synagoga stává odkazem nejen židovské obce, ale i samotného města.
Příběh pod Pastýřskou stěnou tak neustále pokračuje. Znovu a znovu připomíná hodnotu, jakou pro každou společnost znamená schopnost postavit se temnotě a nalézat v sobě sílu začít znovu, ať už se jmenuje víra, paměť, anebo lidskost.
Zdroje: J. Marek: 90 let děčínské synagogy. K dějinám Židů v Děčíně. https://web.archive.org/web/20100423070016/http://www.zidovskaobecdecin.wz.cz/synagoga_synagoga.html, https://regiony.rozhlas.cz/secesni-kraska-v-decine-patri-zidovske-obci-prezila-valku-a-dnes-zije-rusnym-7438844
