Článek
Tržiště pod ní kypí životem – nabízí ovoce, textil, exotické korálky z pobřežních oblastí. Všude je cítit vůně čerstvého jídla a slyšet šum hlasů. Město vypadá nezničitelně, ale hluboko v Ixchelině duši se dosud drží úzkost. Jako blížící se bouře. Mluví se o bozích, o znameních, o lidech s bledou pletí a vousy, kteří připluli na velkých lodích přímo z oceánu. Něco se děje. Něco hrozivého.
Mohutný chrámový zvon zní daleko přes náměstí. Na tržišti vládu nad šumem přebírají výkřiky. „Další!“ křičí starší žena zoufale. „Další dítě onemocnělo!“ Davy se stahují stranou, snad jako by se nemoc přenášela i vzduchem, jediným pohledem.
Ixchel se otáčí a sleduje, jak dva muži nesou malého chlapce zabaleného v bílé látce. Na jeho tváři, téměř neviditelné kromě mokré a lesklé vrstvy potu, se objevují drobné, rudé puchýře. Ixchel ucukne pohledem. Viděla to už dřív. Ti, kdo onemocní, se už většinou nevrátí. Neví proč, ale choroba je jako stín – bez milosti si bere staré, děti, dokonce i ty nejzdatnější muže.
„Ixchel,“ přerušuje její myšlenky hlas jejího bratra Itzaly. Přibíhá ke schodům. „Musíš mi pomoct. Matka se neprobrala!“ Ixchel se skrytou hrůzou běží za ním do jejich domu. Předchozího dne jejich matku přepadla horečka, ale stále měla sílu mluvit a líčit sny, jaké mají přivolat ty správné bohy k uzdravení.
Teď už ale leží na rohoži s těžkým dýcháním. V potu se téměř utápí a její tělo pokrývají stejné rudé puchýře jako na chlapci z tržiště. „Tohle není žádné požehnání bohů!“ šeptá Itzaly. „Tohle je prokletí… A přinesli ho ti bílí ďáblové!“
Dny plynou, ale situace se zhoršuje. Dřív bezstarostný shon Tenochtitlánu naplňuje dusivá tíha strachu. Lidé prchají z města, mnoho z nich umírá už po cestě. Když nakažený člověk zakašle nebo se dotkne druhého, nemoc se zdá šířit jako plamen po suché trávě.
Chrámové kněžky přinášejí Bohům krvavé oběti, volají na slunce i na deště. Nic nezabírá. Nikdo neexistuje, kdo by proti tomu mohl bojovat. Jednoho dne se Ixchel probudí vedle těla svého bratra, jehož pokožka už není lidská, ale proměnila se v mapu otevřených puchýřů. Je stejné ráno, jako tolik dalších, a přesto jí přijde svět tišší. Ulice ztichly.
Přicházejí oni – bledé tváře, Evropané, muži se zbraněmi, koni, psy a zvláštními kovovými přilbicemi. Ale brány města už nikdo nebrání. Vládci, bojovníci, obyčejní lidé, všichni leží nebo zmizeli. Cortés, velitel Španělů, má na rtech dobyvačný úsměv.
„Podívej na všechna ta prázdná města,“ říká svým mužům. „Sotva jsme museli dobývat mečem! Boží ruka pro nás napřed srazila jejich počet, takže jejich říše, ještě včera tak mocná, nám dnes leží u nohou.“ Míjí spálené zbytky slavného města a kroutí hlavou. „Říkáš tomu vítězství, Cortési?“ ptá se jeden ze zkušených vojáků. „Zdá se mi, že ani naši nepřátelé nebyli poraženi díky naší síle. Ale něčím mocnějším… něčím neviditelným.“
Z dálky, v tichém prázdnu po vyprázdněných městech, šelestí cosi zlověstného – viry a bakterie. Hvězdy, které lidé nemohou vidět, ale které promluvily hlasitěji než Cortésův meč. A Ixchel, ležící ve smrtelném klidu své opuštěné chýše, v duchu rozmlouvá s bohy. „Jsme ztraceni?“ šeptá, ještě, než se ponoří do temnoty.
Když Španělé překračují Atlantský oceán a objevují nový svět, netuší, že s sebou vezou nejen zbraně, koně a ambiciózní touhu po dobytí, ale také neviditelné, tiché a smrtící spojence – viry a bakterie.
Tyto neviditelné mikroorganismy se stávají nejsilnější zbraní v jejich arzenálu a mění průběh dějin způsobem, který nikdo nedokáže předvídat.
Viry a bakterie šíří mezi původním obyvatelstvem amerického kontinentu nemoci, proti kterým nemá domorodá populace žádnou obranu. Nemoci, jako jsou neštovice, spalničky nebo tyfus, se šíří neuvěřitelnou rychlostí a jako požár zachvacují celé komunity. Domorodci padají jako stébla trávy. Neštovice, nejničivější ze všech, zanechávají krajinu posetou těly mrtvých a umírajících. Spalničky a tyfus dokončují dílo zkázy. To, co pro Evropany znamená běžné onemocnění, se pro původní obyvatelstvo Ameriky stává rozsudkem smrti.
Tyto epidemie nemají pouze fyzické dopady. V očích domorodých obyvatel se evropské nemoci jeví jako nepochopitelná, nadpřirozená síla, proti které nejsou schopni se bránit. Strach, zoufalství a ztráta důvěry v bohy destabilizují jejich společnosti. Lidé přestávají věřit v ochranu tradic a víry, což oslabuje jejich odhodlání a vůli k odporu.
Jak nemoci usnadňují cestu conquistadorů
Španělští dobyvatelé, vedení touhou po zlatě, moci a slávě, záhy zjišťují, že viry a bakterie pracují v jejich prospěch. Nevědomky s nimi zavádějí biologickou válku a mění rovnováhu sil. Když Hernán Cortés dobývá aztécké hlavní město Tenochtitlán, je jeho armáda ve srovnání s mohutnou aztéckou civilizací nepatrná. Přesto vrhá na královskou říši stín smrti tím, že neštovice decimují obyvatele ještě dříve, než Španělé učiní rozhodující úder. Podobně Francisco Pizarro triumfuje nad impériem Inků, jehož populace je již oslabená rozsáhlými epidemiemi.
Nemoci ničí strukturu společenských a politických systémů v Novém světě. Náčelníci a králové umírají stejně jako jejich poddaní. Komunity ztrácejí své vůdce a s nimi i schopnost organizovaného odporu. Epidemie zanechávají ekonomiky i kultury vážně poškozené, což činí podrobení populace mnohem snazším. Španělům tak stačí mnohem méně vojáků a prostředků k ovládnutí rozsáhlých území – pochodují jako vítězové tam, kde nemoci již vykonaly svou ničivou práci.
Více než náhoda?
Ačkoliv zpočátku Španělé šíření nemocí neplánují, brzy si uvědomují jejich ničivou sílu. Historické záznamy naznačují, že na některých místech se pokoušejí nemoci šířit úmyslně. Zápisy o darování dek prosycených neštovicemi domorodcům svědčí o pragmatickém využití této „zbraně“. Tento cynický přístup posiluje španělskou strategii a urychluje kolaps původních civilizací.
Dívka nakažená pravými neštovicemi.
Zároveň jsou nemoci často interpretovány jako znak Boží vůle. Španělští duchovní a kronikáři popisují epidemie jako „čistící ruku“ boží spravedlnosti, jež připravuje půdu pro křesťanskou víru. Španělé sebe vidí jako zachránce přinášející civilizaci a spásu, zatímco viry a bakterie dokončují jejich krvavé poslání.
Dědictví epidemických spojenců
Role nemocí při dobývání Ameriky je neoddiskutovatelná. Jejich dopad přetváří tvář kontinentu na mnoho staletí. V průběhu několika málo desetiletí klesá populace původních obyvatel o desítky milionů. Kultura, jazyk a tradice celých civilizací mizí v prachu a zůstávají pouze trosky, které svědčí o jejich dřívější velikosti. Nový svět, jak jej nyní nazývají Evropané, se mění v místo, kde zní španělština, dominuje křesťanství a jehož původní obyvatelé jsou buď asimilováni, nebo nahrazeni otroky přivezenými z Afriky.
Toto dědictví nám připomíná, jaké ničivé účinky mohou mít neviditelné síly. Viry a bakterie, tito tiší spojenci Španělů, zůstávají příkladem toho, jak zdánlivě nesourodé faktory mohou určovat směr dějin.
Dobytí Ameriky není jen příběh o vojenské odvaze nebo chamtivosti, ale také příběh o síle mikroskopických zabijáků, kteří bez mečů a zbraní přivedli celá impéria na kolena.
