Článek
Tržiště pod ní kypí životem – nabízí ovoce, textil, exotické korálky z pobřežních oblastí. Všude je cítit vůně čerstvého jídla a slyšet šum hlasů. Město vypadá nezničitelně, ale hluboko v Ixchelině duši se dosud drží úzkost. Jako blížící se bouře. Mluví se o bozích, o znameních, o lidech s bledou pletí a vousy, kteří připluli na velkých lodích přímo z oceánu. Něco se děje. Něco hrozivého.
Mohutný chrámový zvon zní daleko přes náměstí. Na tržišti vládu nad šumem přebírají výkřiky. „Další!“ křičí starší žena zoufale. „Další dítě onemocnělo!“ Davy se stahují stranou, snad jako by se nemoc přenášela i vzduchem, jediným pohledem.
Ixchel se otáčí a sleduje, jak dva muži nesou malého chlapce zabaleného v bílé látce. Na jeho tváři, téměř neviditelné kromě mokré a lesklé vrstvy potu, se objevují drobné, rudé puchýře. Ixchel ucukne pohledem. Viděla to už dřív. Ti, kdo onemocní, se už většinou nevrátí. Neví proč, ale choroba je jako stín – bez milosti si bere staré, děti, dokonce i ty nejzdatnější muže.
