Článek
Celý Londýn ho znal jako Gustava Vassu, jenže toto jméno mu bylo násilím vnuceno. Ve skutečnosti se jmenoval Olaudah Equiano a roku 1789 vydal v Londýně své paměti. Jsou mimořádně působivou osobní výpovědí a cenným dobovým svědectvím člověka, který byl v dětství odloučen od rodiny a jako zboží odvlečen přes polovinu světa.
Jeho život po dlouhá léta určovali jiní lidé, přesto se nikdy nevzdal touhy po svobodě a postupně podnikal kroky k jejímu dosažení. Equiano byl člověk vnímavý, zvídavý a podnikavý, s mimořádnou schopností učit se novým věcem a přizpůsobovat se neznámému prostředí. Svobodu nevnímal pouze jako sen, ale jako cíl, na jehož dosažení soustavně pracoval.
Následující rozhovor je literární rekonstrukcí vycházející z již zmíněné autobiografie. Otázky jsou autorskou konstrukcí, odpovědi vycházejí z jeho vlastních vzpomínek a jsou redakčně upraveny. Nejde o doslovné citace, ale o snahu zachovat obsah a ducha jeho vyprávění a přiblížit tak Equianovu osobnost i dobu, v níž žil.
Kde jste se narodil a v jakém světě jste vyrůstal?
Narodil jsem se roku 1745 v západní Africe, v království Benin, v provincii Eboe, jedné z nejúrodnějších oblastí, v krásném údolí Essaka. Byla to bohatá krajina a naše oblast ležela daleko od hlavního města i od mořského pobřeží. Naše společnost měla vlastní představitele, soudce a pravidla. O veřejných záležitostech rozhodovali místní náčelníci a starší, mezi něž patřil také můj otec. Byl to vážený muž a nosil titul Embrenche, který označoval vysoké postavení. Tito muži řešili spory a trestali provinění. Vzpomínám si například na případ člověka, který unesl chlapce. Přestože byl synem významného muže, musel za svůj čin zaplatit náhradu v podobě otroka.
Lišilo se nějak otroctví ve vaší vlasti od toho, které jste poznal později?
Otroctví existovalo i v prostředí, z něhož pocházím. Otec měl kromě početné rodiny také mnoho otroků. Jejich obydlí se nacházela v prostoru našeho rodinného sídla. Otroky se mohli stát například váleční zajatci nebo lidé odsouzení za určitá provinění. Někteří z nich žili v domácnostech svých pánů, podíleli se na rodinném životě a v určitých ohledech byli považováni za členy domácnosti. Jejich postavení nebylo totožné s otroctvím, které jsem později poznal v Západní Indii.
Jak vypadal váš běžný život?
Žili jsme poměrně prostě. Naše hlavní obživa pocházela ze zemědělství. Pěstovali jsme jamy, kukuřici, fazole a další plodiny, chovali dobytek, kozy a drůbež. Ženy pracovaly na polích společně s muži, ale také spřádaly a tkaly bavlnu a vyráběly hliněné nádoby. Domy se stavěly ze dřeva a červené hlíny, střechy pokrývaly rákosové došky. Každá rodina měla vlastní uzavřený prostor, někdy tak rozsáhlý, že připomínal malou vesnici. Byli jsme národem tanečníků, hudebníků a básníků. Každou významnou událost jsme slavili tancem, zpěvem a hudbou. Slavnosti měly pevný řád: nejprve tančili ženatí muži, po nich vdané ženy, mladí muži a nakonec dívky. Každá skupina představovala výjevy ze skutečného života: válečné činy, domácí práce, příběhy i venkovské zábavy.
Jaké bylo vaše dětství?
Byl jsem nejmladším ze synů a matka mě měla velmi ráda. Téměř neustále jsem býval s ní a mé výchově věnovala velkou péči. V naší společnosti jsme věřili v jednoho Stvořitele a také v duchy zemřelých příbuzných, kteří podle nás chránili své potomky. Před jídlem jsme si vždy umývali ruce a část pokrmu i nápoje obětovali zemřelým. Čistota byla součástí našeho náboženského života. Od dětství jsem se také připravoval na válečnické povolání. Učil jsem se střílet z luku a házet oštěpem a matka mě zdobila podobně jako nejvýznamnější bojovníky.
Jak jste přišel o domov?
Bylo mi přibližně jedenáct let. Když dospělí odcházeli pracovat na vzdálená pole, scházely se děti u sousedů, protože se stávalo, že únosci využívali nepřítomnosti rodičů. Proto jsme někdy vylézali na stromy, abychom včas spatřili nebezpečí. Jednoho dne jsem však zůstal doma pouze se sestrou. Dva muži a jedna žena překonali zeď našeho domu, chytili nás a dříve, než jsme stačili vykřiknout, nám zacpali ústa. Odnesli nás do nedalekého lesa a svázali nám ruce.
Co bylo dál a co se stalo se sestrou?
Několik dní jsme putovali a já neustále plakal a téměř nejedl. Zpočátku jsme se sestrou cestovali společně a naše blízkost byla jedinou útěchou. Jednoho dne nás však rozdělili. Prosili jsme únosce, aby nás neoddělovali, ale sestru mi vytrhli z objetí a odnesli pryč. Po dlouhé cestě jsem ji jednoho večera nečekaně spatřil znovu. Jakmile mě poznala, vykřikla a rozběhla se mi do náruče. Nedokázali jsme ani promluvit, jen jsme se objímali a plakali. Lidé kolem nás byli naším setkáním dojati. Přes noc nám dovolili zůstat společně, ale druhého rána ji ode mě znovu odvedli a už jsem ji nikdy nespatřil. Její obraz jsem si uchoval v paměti po celý život.
Vaše cesta pozvolna směřovala k moři. U koho jste cestou žil?
Než jsem dorazil k mořskému pobřeží, uplynulo od mého únosu šest nebo sedm měsíců. Cestovali jsme pěšky i po vodě a prošli mnoha neznámými krajinami. V některých místech měli lidé jazyk a zvyky podobné těm našim, jinde se od nás výrazně lišili. Poprvé jsem ochutnal kokosový ořech a cukrovou třtinu a viděl spoustu míst a měst. Také jsem poprvé spatřil velkou řeku a kánoe, v nichž lidé převáželi své rodiny a majetek.
Během této doby jsem se dostal do rukou několika různých lidí a naučil se několik dalších afrických jazyků. Někdy si mě majitelé nechali jen pár dní, jindy to bylo déle. Nejdříve jsem skončil v domě jednoho místního předáka, který se ke mně choval poměrně dobře. Jeho první žena mi připomínala mou matku. Přesto jsem myslel pouze na návrat domů. Dokonce jsem se pokusil utéct, ale neznal jsem cestu a nakonec jsem se musel vrátit. Později jsem žil u bohaté vdovy, která se ke mně chovala velmi laskavě. Její syn byl přibližně stejně starý jako já. Jedli jsme společně a hráli si jako ostatní chlapci. Na chvíli jsem dokonce začal věřit, že budu přijat do jejich rodiny. Jednoho rána mě však bez předchozího varování odvedli pryč a opět prodali.
Poprvé v životě jste spatřil moře a ještě něco.
První, co mě na pobřeží zaujalo, bylo moře a velká loď kotvící nedaleko břehu. Úžas se brzy změnil v hrůzu, když mě odvedli na palubu. Námořníci mě začali prohlížet a zkoumat, zda jsem zdravý. Byl jsem přesvědčen, že jsem se dostal mezi zlé duchy a že mě chtějí zabít. Pohled na velké množství spoutaných lidí a jejich zoufalé tváře ve mně vyvolal takový strach, že jsem omdlel. Když jsem se probral, ptal jsem se ostatních Afričanů, zda nás běloši chtějí sníst. Ujišťovali mě, že nás odvezou do své země a budeme tam pracovat.
Jaká byla plavba do Západní Indie?
V podpalubí bylo tak těsno, že se člověk sotva mohl otočit. Vedro, nedostatek vzduchu a zápach způsobovaly nemoci a mnoho lidí umíralo. Řetězy nás dřely a nebylo možné se pořádně pohnout. Děti někdy padaly do nádob určených k vykonávání potřeby a téměř se v nich udusily. Slyšel jsem nářek žen a sténání umírajících. Když jsem odmítal jídlo, protože mi bylo zle, námořníci mě drželi, svázali a krutě zbičovali. Někteří zajatci se pokoušeli skočit do moře. Dva z nich se utopili, třetího vytáhli zpět na palubu a tvrdě potrestali. Nechápal jsem jednání bílých námořníků. Viděl jsem, jak jednoho bělocha na palubě tak brutálně bili lanem, že na následky zranění zemřel. Jeho tělo pak hodili do moře, jako by šlo o zvíře. To ve mně ještě posílilo strach z lidí, kteří nás drželi v zajetí. Přesto mě některé věci fascinovaly. Poprvé jsem spatřil létající ryby a námořníky pozorující oblohu pomocí navigačních přístrojů. Když mi jeden z nich dovolil podívat se kvadrantem, považoval jsem mraky za pevninu, která se před mýma očima pohybuje.
Co vás čekalo na druhé straně světa?
Když jsme připluli na Barbados, bílí muži na palubě začali radostně vykřikovat a jásat, ale my jsme nechápali proč. Ještě ten večer přišli na loď obchodníci a plantážníci, rozdělili nás do skupin a prohlíželi si nás. Přikazovali nám skákat a ukazovali směrem ke břehu, kde jsme viděli velký přístav se spoustou lodí. Mysleli jsme si, že nás tito lidé chtějí sníst, a byli jsme hrůzou bez sebe. Teprve starší otroci, kteří přišli na loď z břehu, nás uklidnili a vysvětlili nám, že nás čeká práce. A skutečně – brzy nás dopravili na břeh a odvedli na obchodní dvůr, kde jsme byli drženi pohromadě jako ovce v ohradě. Kupující si nás vybírali, když zaznělo znamení podobné úderu bubnu. Všechno provázel hluk a zmatek. Rodiny a přátelé byli rozdělováni a mnozí se už nikdy nesetkali.
Na Barbadosu jsem zůstal jen krátce. Poté mě spolu s dalšími lidmi odvezli do Severní Ameriky. Ve Virginii jsem nějaký čas pracoval na plantáži, kde jsem vytrhával trávu a sbíral kameny. Jednoho dne mě poslali do domu majitele, abych ho ovíval vějířem. Jeho dům byl plný neznámých a děsivých věcí. Bál jsem se hlučných hodin, protože jsem věřil, že majiteli prozradí vše, co udělám špatně. Portrét na zdi mě zase neustále sledoval pohledem, takže jsem si myslel, že je očarovaný. Také jsem tam viděl otrokyni, která měla na hlavě železný náhubek. Nemohla pořádně mluvit, jíst ani pít. Byl jsem moc rád, když jsem z tohoto domu odešel ve zdraví. Postupně odvezli ostatní Afričany jinam a já zůstal sám mezi lidmi, jejichž řeči jsem nerozuměl. Byl jsem nesmírně nešťastný.
Jak jste přišel ke jménu Gustav Vassa?
Než jsem se dostal do Anglie, nazývali mě různými jmény. Ve Virginii mi říkali Jacob, na otrokářské lodi zase Michael. Později mě spatřil velitel obchodní lodi Industrious Bee, Michael Henry Pascal, poručík královského námořnictva. Zalíbil jsem se mu a koupil mě. Původně mě chtěl darovat svým přátelům v Anglii. Odvezl mě s sebou domů a během plavby mi dal jméno Gustav Vassa. Tehdy už jsem trochu rozuměl anglicky a odmítl jsem se novým jménem nechat oslovovat. Trval jsem na tom, že chci být nazýván Jacobem. Poručík však trval na svém a pokaždé, když jsem na jméno Gustav neodpověděl, dostal jsem pohlavek. Nakonec jsem se podvolil a přijal jméno, pod kterým mě lidé znali po zbytek života.
Kdy jste doplul do Anglie?
Bylo brzké jaro roku 1757 a bylo mi téměř dvanáct let. Po třinácti týdnech plavby jsme zakotvili ve Falmouthu. Všechno mě překvapovalo: budovy, dlážděné ulice i způsob života místních obyvatel. Jednoho rána palubu lodi pokryl sníh. Myslel jsem, že ji někdo přes noc posypal solí. Nabral jsem trochu do ruky, odnesl ji lodnímu důstojníkovi a ten mi vysvětlil, že jde o sníh. Nikdy jsem nic podobného neviděl a nechápal jsem, co to je a odkud se bere. Když jsem se o to zajímal, řekl mi, že sníh pochází od velikého muže na nebesích, kterému říkají Bůh. A skutečně, ještě téhož dne se vzduch zaplnil sněhem, který se v hustých vločkách snášel z nebes. Zajímal jsem se také o kostely, náboženské obřady a knihy. Když jsem pozoroval svého pána a jeho přítele při čtení, domníval jsem se, že s knihami skutečně hovoří. Vlastně všechno, co jsem tam spatřil, ve mně vyvolávalo úžas. Poručík si mě nakonec nechal jako osobního sluhu.
Jaký byl váš další život?
Na lodi jsem měl velké štěstí a potkal Richarda Bakera, mladého vzdělaného muže, který se mnou zacházel laskavě. Učil mě anglicky a vysvětloval mi věci, kterým jsem nerozuměl. Byli jsme téměř nerozluční a stal se mým stálým společníkem a učitelem. Toužil jsem naučit se číst a psát a využíval jsem každé příležitosti, abych získal potřebné znalosti. Jednou jsem odjel se svým pánem do Londýna, kde mě poslal do služby k slečnám Guerinovým. Ty mi umožnily chodit do školy, učily mě číst a věnovaly se také mému náboženskému vzdělání. Velmi jsem si přál být pokřtěn, ale poručík Pascal tomu zpočátku bránil. Nakonec jsem byl v únoru 1759 pokřtěn v kostele svaté Markéty ve Westminsteru. Při křtu jsem přijal jméno, které mi poručík Pascal vnutil.
S ním jste posléze sloužil na řadě válečných lodí. Co se vám nejvíc vrylo do paměti?
Postupně jsem sloužil jako osobní sluha na čtyřech válečných lodích. Zároveň jsem se mohl učit námořnickým dovednostem a poznávat různé země. V roce 1758 jsme se na lodi Namur účastnili výpravy admirála Boscawena proti francouzské pevnosti Louisbourg. Viděl jsem námořní bitvy, ostřelování i dobývání pevností. Časem jsem se přestal bát všeho nového a začal jsem toužit po dalších dobrodružstvích. Jedním z nejdramatičtějších zážitků byla bitva u mysu Lagos v srpnu 1759. Byl jsem na palubě a nosil střelný prach k dělům. Kolem nás létaly střely a střepiny, mnozí námořníci padli a poručík Pascal byl zraněn. Byl jsem také svědkem strašlivého výbuchu francouzské lodi, při němž zahynulo mnoho lidí.
Po válce jste čekal svobodu. Dočkal jste se?
Když se v roce 1762 začalo hovořit o míru a naše loď měla být vyřazena ze služby, věřil jsem, že budu konečně svobodný a že mě poručík Pascal po vyúčtování lodi propustí. Chtěl jsem pracovat sám na sebe, vydělat si peníze a získat další vzdělání. Uměl jsem číst, psát a ovládal jsem také základy počtů. Sloužil jsem mu řadu let, ale celý můj podíl na zisku a válečné kořisti si nechával pro sebe, a proto jsem se domníval, že mám právo na svobodu. Navíc jsem byl pokřtěný a lidé z mého okolí mi dávali najevo, že pokřtění Afričané mají na to nárok.
Když jsme však v prosinci 1762 dorazili do anglického Deptfordu, poručík Pascal mě náhle násilím odvlekl a prodal mě prvnímu kapitánovi, který byl ochoten zaplatit. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že jsem svobodný člověk a že mě nemá právo prodat. Marně.
Koupil mě James Doran, kapitán obchodní lodi směřující do Západní Indie. Ten mi stroze oznámil, že nyní jsem jeho otrokem. Začal jsem mu vysvětlovat, že jsem si svou službu u poručíka Pascala odpracoval a mám nárok na svobodu. Ale měl nade mnou naprostou moc a pohrozil mi trestem za neposlušnost. S děsivou silou se mi vrátila vzpomínka na první otrokářskou loď. Nemělo cenu vzdorovat. V okamžiku, kdy jsem již očekával konec svých útrap, jsem se ocitl v novém otroctví. Měl jsem pocit, že veškerá naděje na svobodný život je ztracena.
Kdo se stal vaším dalším majitelem?
V únoru 1763 jsme dorazili na Montserrat, kde mě kapitán Doran prodal Robertu Kingovi. Byl to kvaker, jeden z nejvýznamnějších obchodníků na ostrově, a vlastnil několik lodí. King se ke mně choval podstatně lépe než mnozí jiní majitelé. Řekl mi, že mě nekoupil proto, aby se mnou zacházel jako s obyčejným otrokem. Věděl, že umím číst, psát a počítat a mám zkušenosti s námořnictvím. Začal jsem pro něj pracovat jako pomocník, obchodní zástupce, správce zboží a někdy také jako lodník. Díky tomu jsem postupně získal jeho důvěru, mohl vykonávat odpovědnější úkoly a poznávat obchodní život. Přesto jsem zůstával otrokem a toužil po svobodě. Všude jsem viděl krutosti, kterým byli vystaveni ostatní zotročení lidé.
Jak jste nakonec přišel ke své svobodě?
Při práci pro pana Kinga jsem získal mnoho zkušeností. Jednou jsem se rozhodl, že začnu obchodovat za vlastní peníze. Můj počáteční kapitál představovaly pouhé tři pence, polovinu toho, co mi kdysi dal poručík Pascal. Koupil jsem za ně sklenici, kterou jsem později prodal za šest pencí. Když jsem zjistil, jak výhodný obchod jsem udělal, při další cestě jsem koupil dvě sklenice a opět je prodal se ziskem. Začal jsem obchodovat se sklenicemi a postupně nakupoval a prodával další zboží, například ovoce a zásoby pro námořníky. Dařilo se mi a malý kapitál se rozrůstal. To mi přinášelo nejen peníze, ale také naději, že si jednou budu moci koupit svobodu. Chtěl jsem rozhodovat o vlastním životě.
Když jsem měl našetřeno přibližně čtyřicet sedm liber, rozhodl jsem se nabídnout Kingovi peníze za své propuštění. Připomněl jsem mu jeho dřívější slib, že mě propustí za čtyřicet liber. Zpočátku ho má žádost zaskočila, ale kapitán lodi se mě zastal a upozornil ho, kolik jsem mu svou prací vydělal. King nakonec souhlasil a nechal vystavit listinu o mém propuštění. Jeho slova pro mě byla jako hlas z nebe. Strach se v jediném okamžiku proměnil v nepopsatelnou radost.

Equianův dekret o osvobození, který otiskl ve svých pamětech
Co následovalo po získání svobody?
Po osvobození jsem pokračoval v námořní službě a cestoval po různých částech světa. Pracoval jsem s doktorem Charlesem Irvingem, s nímž jsem se naučil upravovat mořskou vodu tak, aby byla pitná. Doplul jsem do Turecka a Portugalska, později do Grenady a na Jamajku. Při jedné plavbě jsme ztroskotali na Bahamské mělčině a museli zachraňovat celou posádku. Jindy jsem se ocitl v ohrožení při plavbě v Karibiku. Roku 1773 jsem se zúčastnil arktické výpravy kapitána Constantina Phippse. Postoupili jsme téměř k 81. stupni severní šířky. Lodě nakonec sevřel led a několik dní jsme se obávali o život. Z výpravy jsme se vrátili po necelých čtyřech měsících. Také jsem četl Bibli, rozmlouval s duchovními a hledal odpovědi na otázky, které mě provázely od dětství.
Proč jste veřejně vystoupil proti obchodu s otroky?
Během života jsem poznal, jak krutě dokáže člověk zacházet s druhým člověkem. Viděl jsem zotročené muže i ženy, kteří byli biti, ponižováni a připravováni o vše, co jim patřilo. Věděl jsem, že samotná svoboda jednoho člověka nestačí, pokud tisíce dalších zůstávají v zajetí. Příkoří a bezpráví zažívali všichni Afričané, i ti svobodní, jako já. Nebylo zastání. Byl jsem osobně svědkem toho, jak kapitán jedné obchodní lodi kotvící na Bermudách doslova unesl jednoho místního obyvatele, a nikdo na celém ostrově s tím nic neudělal. A takových případů bylo v Západní Indii dost. Tyto události mi otevřely zcela nový svět hrůzy, s nímž jsem se dosud nesetkal. Do té doby jsem považoval za strašlivé pouze otroctví. Nyní jsem však pochopil, že postavení svobodného Afričana může být přinejmenším stejně hrozné, protože tito lidé žijí v neustálém strachu o svou svobodu. Zákony byly totiž nastaveny tak, že naše svědectví u soudů nic neznamenalo. Západní Indie se mi zprotivila a nabyl jsem přesvědčení, že skutečně svobodným se stanu teprve tehdy, až ji opustím. Později jsem se zapojil do úsilí o zrušení obchodu s otroky. Setkával jsem se s lidmi, kteří usilovali o jeho zákaz, a veřejně jsem vyprávěl své zkušenosti. Věřil jsem, že svědectví člověka, který tímto obchodem sám prošel, může mít velkou sílu.
To byl hlavní důvod, proč jste sepsal své vzpomínky?
Neusiloval jsem o literární slávu. Chtěl jsem především vzbudit soucit s utrpením svých krajanů a ukázat, co jim obchod s otroky přináší. Sám jsem byl odtržen od rodiny a vlasti a poznal ponížení, násilí i nejistotu života v otroctví. Rozhodl jsem se proto zaznamenat svůj život od dětství v Africe až po získání svobody. Hned v úvodu své knihy jsem se obrátil také na britský parlament a vyjádřil naději, že mé svědectví přispěje k ukončení tohoto obchodu. Doufal jsem, že moje paměti zmírní utrpení těch, kteří stále žijí v otroctví. Vždyť lidská důstojnost a svoboda nemohou být výsadou jen některých.
______
Poznámka: Olaudah Equiano uvádí, že se narodil roku 1745 v oblasti Eboe v dnešní Nigérii. Některé archivní záznamy však naznačují možnost narození v britské kolonii v Severní Americe, takže místo jeho narození je předmětem historické diskuse.
Zdroj: The Interesting Narrative of the Life of Olaudah Equiano, or Gustavus Vassa, the African (Londýn, 1789).

