Článek
Nejprve trochu historie. Na počátku, po rozpadu Sovětského svazu, byla obava z rozšíření počtu zemí, vlastnících jaderné zbraně, což by odporovalo Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons), která byla podepsána v roce 1968 a vstoupila v platnost v roce 1970. Na to konto se některé státy s Ukrajinou, Běloruskem a Kazachstánem dohodly, že jim výměnou za jaderné odzbrojení a deklaraci neutrality poskytnou záruky bezpečnosti a územní celistvosti. Tato smlouva resp. trojice mezinárodních dohod je známá jako Budapešťské memorandum a byla podepsána v Budapešti Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií jako garanty těchto záruk.
Existují názory, že Budapešťské memorandum není právně závazným dokumentem. Tyto názory ovšem ztrácejí váhu při pozorném studiu použitých formulací a vzhledem k tomu, že se odkazuje na CSCE Final Act, jehož hlavními zásadami ohledně mezinárodní bezpečnosti (Koš 1) jsou:
- svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti,
- zdržení se hrozby silou nebo použití síly,
- neporušitelnost hranic,
- územní celistvost států,
- pokojné urovnávání sporů,
- nevměšování do vnitřních záležitostí,
- respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení,
- rovná práva a sebeurčení národů,
- spolupráce mezi státy
- poctivé plnění závazků mezinárodního práva
Tato závazná dohoda byla porušena Ruskou federací na jaře roku 2014 anexí poloostrova Krymu, který byl a je dosud považován za svrchované území, patřící Ukrajině. Ministr zahraničí RF Sergej Lavrov tehdy prohlásil: „Ruská federace se podpisem budapešťského memoranda o poskytnutí bezpečnostních záruk Ukrajině nezavázala, že bude uznávat výsledek ozbrojeného státního převratu“. Tento názor ovšem odporuje některým zásadám deklarovaným v CSCE Final Act, zejména zásadě nevměšování se do vnitřních záležitostí.
Tato závazná dohoda byla ovšem rovněž porušena Spojenými státy a Velkou Británií, které nerespektovaly svoje závazky, vyplývající z Budapešťského memoranda. Ukrajině se tedy nedostalo mezinárodní pomoci proti agresorovi, smluvně garantované oproti závazku jaderného odzbrojení a vojenské neutrality, které Ukrajina beze zbytku splnila.
Není pochyb o tom, že Putinovo Rusko tehdy testovalo ochotu smluvních garantů a ostatních svobodných demokratických států zapojit se do konfliktu na obranu napadené Ukrajině. Okamžik útoku a zabrání Krymu byl dobře zvolen. V čele USA stál slušný, ale relativně slabý Barack Obama. V čele Velké Británie konzervativní, ale levicově orientovaný David Cameron. Ostatně je celkem pochopitelné, že Velká Británie by tehdy bez intervence USA těžko mohla sama ve prospěch Ukrajiny zasáhnout.
Lze říci s velkou pravděpodobností, že zpravodajské služby USA a Velké Británie měly o chystané anexi Krymu včasné povědomí a že preventivní varování a vojenská přítomnost jejich sil v blízkosti poloostrova Krymu by Ruskou federaci od jeho obsazení odradila. Nestalo se tak a pro Putina to byl signál o neochotě smluvních garantů se v rámci zabezpečení neporušitelnosti hranic a územní celistvosti Ukrajiny angažovat.
Přímým následkem liknavosti USA a Velké Británie ve smyslu plnění jejich závazků vůči Ukrajině pak bylo pokračování anexe napadením Donbasu, vyhlášení Doněcké a Luhanské lidové republiky a dále napadení Ukrajiny 24. února 2022.
Ukrajina se poté, co se jí nedostalo podpory a pomoci ze strany garantů Budapešťského memoranda, pokusila v prosinci 2014 o zajištění svojí bezpečnosti snahou o integraci do evropského a euroatlantického prostoru vzdáním se neutrality a usilováním o členství v NATO. Jak je z následných událostí zřejmé, opět klepala na dveře, které ji měly zajistit ochranu před agresorem, marně.
Není pochyby o tom, že nevyprovokovaný útok Putinova Ruska na Ukrajinu, ohromné ztráty na životech vojáků i civilistů, ztráty území, vybombardovaná města a vesnice, vojenské zločiny má v první řadě na svědomí agresor, tedy Ruská federace. Nelze ovšem pochybovat rovněž o tom, že útok agresora byl umožněn postojem Spojených států a Velké Británie, které svojí nečinností a neplněním smluvních závazků garance bezpečí a nedotknutelnosti Ukrajinských hranic tento útok umožnily.
Odpověď na první otázku v titulku článku je tedy z výše uvedených souvislostí zřejmá. Není to Ukrajina, která by cokoliv dlužila USA za poskytnutí vojenské pomoci. Jsou to Spojené státy a Velká Británie (která se nicméně na rozdíl od Trumpovy administrativy pomoci Ukrajině nevyhýbá), které jsou společně s Ruskem zodpovědné za následky Ruské agrese, a tedy Ukrajině dluží minimálně bezvýhradnou a nelimitovanou vojenskou pomoc v obraně proti agresorovi a znovuzískání svého území.
Odpověď na druhou otázku je rovněž zřejmá. Jak je z historie vidět, současné Spojené státy se vyhýbají plnění závazků z uzavřených mezinárodních smluv. Trumpova administrativa odmítá jakoukoliv zodpovědnost za současný konflikt na Ukrajině a navíc si chce nechat zaplatit bohatstvím Ukrajiny, jejími nerostnými surovinami za již poskytnutou a v podstatě nedostatečnou materiální vojenskou pomoc. A to bez jakýchkoliv garancí bezpečnosti, na které by se bohužel stejně nebylo možné spolehnout.
Spojené státy v současné době, zejména s Trumpem a jeho administrativou v čele, rozhodně nejsou spolehlivým mezinárodním partnerem. Domnívám se, že evropští politici si to dobře uvědomují, ale veřejně tvrdí opak, protože nechtějí prohlubovat diplomatickou krizi mezi Evropou a USA.
Ještě bych si dovolil na závěr zhodnocení přístupu prezidenta Trumpa, nikoliv osobní, ale analogií z přírodního potravního řetězce. Mrchožrout je živočich, který se živí mimo jiné na zbytcích potravy po predátorech. Tady je analogie s Trumpem, který si brousí zuby na nerostné bohatství Ukrajiny, a tedy zbytky potravy po predátoru Putinovi, zřejmá. A můj osobní názor – je to dost odporná existence.
