Článek
A hlavně, že tají jeho plat. Nechtít sdělit výši platu, placeného z veřejných peněz, v čase, kdy je transparentnost veřejné správy součástí programu všech pěti-koaličních stran, je prostě absurdní.
Jistě z právně-formálních důvodů odmítnout poskytnutí informace jde. Ostatně ať si ji novináři, kteří o ní žádali, vysoudí. Po letech. Tak jako si dříve úspěšně vysoudili například výši platu odměn poradců prezidenta Miloše Zemana, a ještě dříve totéž u poradců Václava Klause.
Ale v čem se změnil styl vládnutí oproti minulé vládě? Kde zůstala ta slibovaná změna? In medias res – zůstala, jako již tolikrát předtím, jenom na papíře. Může se pak Fialova vláda divit, že její podpora ve veřejnosti (ne mezi kamarády ze Strakovky a na sít i X – dříve Twitter) klesá? Pro pět ran do Sbírky zákonů, v zemi, kde se poskytují informace o výši odměn ředitelky mateřské školky (viz causa Psáry) nesmíme znát výši platu pracovníka Úřadu vlády, tedy ústředního správního úřadu?
Kvůli jednotlivým formálním stromům zase nevidíme celý informační les.
I přes veškerou judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, přes všechny „testy proporcionality a platové nálezy“ a jejich mnohostránkové výklady a výklady těchto výkladů, těžko možno pochopit to základní.
Proč údaje o hrubých platech a odměnách pracovníků veřejné správy a samozřejmě i všech politiků nejsou transparentně poskytnutelné veřejnosti, v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím?
Vždyť jde primárně o veřejné peníze, ze kterých jsou tyto platy a odměny placeny.
Jako protiargument, bývá zejména uváděno, že by veřejní funkcionáři a zaměstnanci byli vystavení údajné závisti ze strany méně eticky vyspělých spoluobčanů a údajně by se pak mohli stát terčem okradení či jiné trestné činnosti.
Jestliže předmětná data odmítáme občanské veřejnosti sdělit, anebo proces poskytnutí informací maximálně a nepředvídatelně komplikujeme, tak se naopak v žadatelích – daňových poplatnících nepřímo podporuje myšlenka: Vidíte kolik tam berou, a paradoxně si odmítnutí žadatelé poté (nedbalostně či úmyslně) představují vyšší platy a odměny, než je skutečnost.
Představa, že recidivista si bude tipovat potenciální oběti pomocí oficiální žádosti o informace v režimu informačního zákona je opravdu zábavná a levitující mimo českou a moravskou realitu. Ostatně většina krádeží je spíše nahodilá a spontánní. A profesionální lupičské gangy (často s mezinárodním personálním prvkem) si poškozené vytipovávají jinými kanály a způsoby než pomocí zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
Koneckonců „kriminálníky“ zajímá, kdo má zejména hotové peníze, starožitnosti (ale vážně cenné a snadno prodejné, ne nějaké mlýnky po babičce z půdy) nebo zlato. Což ovšem z údaje, že referent Úřadu vlády nabyl pololetní odměnu 4200 korun, a ne 1800 (navíc hrubého) vskutku nevyčtou.
Mladiství pachatelé ještě kradou navíc značkové oblečení a obuv. Pro ty si však chodí rovnou do prestižních obchodů, ne k úředníkům domů, aby kradli již obnošené, a tím pádem hůře prodejné zboží.
Přirozeně darebáci navíc ani nepoznají, zda si odměnu úředník schoval skutečně doma pod polštář či do životopisu Gréty T., anebo zda ji, z jejich pohledu lehkovážně, neutratil za odbornou literaturu, wellness či jazykový kurz.
Impulzivně jednající delikvent, jenž potřebuje bez zbytečného odkladu peníze na alkohol, cigarety či drogy, jedná samozřejmě nahodile. Takže přepadne bez hlubší analýzy ihned někoho v parku u hospody, a rozhodně nepočká až 15 kalendářních dnů, než mu povinný subjekt poskytne informaci o výši platu nebo mimořádné odměny určitého úřednice nebo úředníka. Anebo jej, jako žadatele, dokonce povinný subjekt vyzve, aby doplnil, zda se pokládá za hlídacího psa demokracie a upřesnil veřejný zájem, který svou žádostí sleduje.
Závěrem
Jak bylo naznačeno výše, kdo tají platy a odměny úředníků (zde navíc ústředního orgánu), nechť o transparentnosti veřejné správy raději mlčí.
Koneckonců zde platí okřídlené – ne dle slov, ale dle skutků poznáte je!
I pro naši dnešní vládu platí - Hīc Rhodos, hīc saltā! – „Zde je Rhodos, zde skákej!“. Interpretace: Nevykládej, co jsi kdysi kdesi dokázal, ale předveď to tady a teď, máme-li ti věřit! A to platí i na úseku transparentnosti veřejné správy.
(autorský názorový text, psáno pro LN)
