Článek
Na první pohled běžný politický výrok. Na druhý pohled neuvěřitelně cynická připomínka toho, jak vypadá diplomacie, když se místo principů staví na osobních sympatiích.
Historická paralela, která mrazí
Představme si rok 1942. Slovensko má prezidenta Jozefa Tisa, loajálního spojence nacistů. Česká země je Protektorát, řízený Reinhardem Heydrichem. Tehdy žádné volby neexistovaly – lidé neměli šanci rozhodovat o ničem. A přesto si lze docela živě představit, že by Tiso do mikrofonů slovenského rozhlasu řekl:
„Škoda, že Češi zabili Reinharda Heydricha. Kdyby zůstal u moci, vztahy mezi našimi národy by byly ještě lepší.“
Zní to absurdně? Ano. Jenže logika je identická s dnešním výrokem. Tehdy by „lepší vztahy“ znamenaly hlubší kolaboraci s nacistickou říší, dnes mají znamenat politickou konformitu se slovenskou představou, kdo má v Česku vládnout.
Jména se mění, princip zůstává
Heydrich, Babiš… Dnes i tehdy je to o jediné věci: „dobré vztahy“ nejsou postavené na hodnotách, právu a respektu, ale na tom, kdo se zrovna hodí do cizí skládačky. Nejde o partnerství dvou rovnoprávných států, ale o test poslušnosti.
Tiso by kdysi žehral nad smrtí říšského protektora, Pellegrini dnes vyjadřuje přání, aby české volby dopadly podle jeho gusta. Oba výroky mají stejný základ – neřeší, co je dobré pro občany, ale co se líbí mocenským kalkulům.
Proč je to nebezpečné
Problém není v tom, že slovenský prezident preferuje jednoho kandidáta. Problém je v tom, že tím dává najevo, že osud česko-slovenských vztahů se má odvíjet od toho, kdo se mu osobně líbí. To není diplomacie. To je vydírání v rukavičkách.
A pokud dnes přijmeme tuto logiku, že „lepší vztahy“ jsou odměnou za správný výsledek voleb, vracíme se nebezpečně blízko k době, kdy se o našem osudu rozhodovalo jinde – a kdy stačilo říct „ano, pane protektore“ pro zdánlivý klid a prosperitu.
Skutečné vztahy mezi státy
Česko a Slovensko spolu tvoří desítky let rodinu, máme společnou historii, jazyk, kulturu. To není závislé na tom, zda se v Praze usadí Babiš nebo kdokoli jiný. Pravé partnerství mezi státy se nesmí stát rukojmím osobních preferencí. Jinak se znovu ocitáme v pasti, kdy „zlepšení vztahů“ znamená jen to, že jsme poslušní.
A právě to je největší ironie Pellegriniho výroku. Je to stejné, jako kdyby Tiso v roce 1942 litoval smrti Heydricha a tvrdil, že s ním by naše vztahy byly „super“. Zní to jako černý humor – a přitom je to přesně ten typ politiky, který se nám dnes vrací v přímém přenosu.
Zdroj:
