Článek
Delfínice, která hrála slavného Flippera, připlavala ke svému bývalému trenérovi. Podívala se na něj, nadechla se a další nádech už podle jeho vyprávění nepřišel.
O několik desítek let dříve či později bychom podobný příběh možná odbyli jako lidskou snahu přisuzovat zvířatům naše vlastní pocity.
Jenže pak je tu šimpanz Flint.
Po smrti své matky Flo se prakticky přestal zajímat o okolní svět. Málo jedl, zůstával poblíž místa, kde zemřela, slábl a zhruba o tři týdny později zemřel také.
A podobných příběhů existuje víc.
Otázka proto zní docela jednoduše: mohou spáchat sebevraždu i zvířata?
Odpověď už tak jednoduchá není.
Delfín z Flippera se už nenadechl
Kdo vyrůstal na seriálu Flipper, možná si představuje jednoho slavného delfína. Ve skutečnosti tuto roli hrálo několik delfínů, především samic.
Jednou z nich byla Cathy, jejíž jméno se v některých textech objevuje také jako Kathy.
Její trenér Ric O'Barry později popsal okamžik, který mu změnil život.
Cathy podle něj připlavala k jeho pažím, podívala se na něj, naposledy se nadechla a poté už další nádech neudělala.
O'Barry dodnes tvrdí, že spáchala sebevraždu.
Právě u delfínů má tato představa ještě jeden zajímavý rozměr. Delfíni nedýchají úplně stejně jako my. Jejich nádechy jsou aktivně řízené a musí pravidelně vyplouvat k hladině.
O'Barry proto smrt Cathy vyložil tak, že se jednoduše rozhodla „neudělat další nádech“.
Zní to mrazivě.
Jenže je tu podstatné ale. Nevíme, co se v hlavě delfínice skutečně odehrávalo.
Ví se, že zemřela. Víme, jak její poslední chvíle popsal člověk, který ji dobře znal. Ale z toho ještě nelze vědecky dokázat, že Cathy chápala význam smrti a vědomě se rozhodla svůj život ukončit.
Šimpanz Flint po smrti matky přestal jíst
Možná ještě silnější je příběh šimpanze Flinta, kterého v Gombe sledovala slavná primatoložka Jane Goodallová.
Flint byl na svou matku Flo mimořádně fixovaný. Dokonce ještě v osmi letech na ní byl podle Goodallové nezvykle závislý.
Pak Flo zemřela.
A Flint se změnil.
Zůstával poblíž místa její smrti. Byl apatický, málo se pohyboval a téměř přestal jíst.
Jane Goodallová vzpomínala, jak Flint seděl u těla své matky, tahal ji za ruku a jako by čekal, že ho znovu začne opečovávat.
Nestalo se nic.
Flint postupně slábl.
Asi po třech týdnech zemřel také.
Goodallová později popsala jeho stav jako hluboký smutek. National Geographic zaznamenal její vzpomínku, že Flint po smrti matky jakoby nedokázal pochopit, co se stalo, a nakonec zemřel jen několik týdnů po ní.
Byla to sebevražda?
To už říct nemůžeme.
Mohl podlehnout nemoci, k níž přispěl stres, nedostatek potravy a celkové oslabení organismu. Existuje dokonce i možnost, že onemocněl stejnou nemocí jako jeho matka.
Jedno je však těžké přehlédnout: její smrt jeho chování zásadně změnila.
Most, ze kterého padají psi
A pak je tu Overtoun Bridge ve Skotsku.
Krásný kamenný most nedaleko Dumbartonu by možná mimo Británii skoro nikdo neznal, nebýt jeho poněkud děsivé pověsti.
Od poloviny 20. století se objevují zprávy o psech, kteří z mostu skočili nebo spadli do hluboké rokle pod ním. Některé pády skončily vážným zraněním nebo smrtí.
Most proto dostal přezdívku „Dog Suicide Bridge“ – most psích sebevrahů.
Jenže právě tento případ krásně ukazuje, proč bychom měli být se slovem sebevražda opatrní.
Psi totiž mají fantastický čich. Jedna z teorií počítá s tím, že je pod most láká pach norků nebo jiných zvířat. Kvůli vysoké kamenné zídce navíc nemusí vidět, jak hluboko zem pod nimi ve skutečnosti je.
Pes tedy může něco ucítit, vyskočit na římsu nebo za pachem a jednoduše netušit, že na druhé straně čeká hluboký pád.
To je něco úplně jiného než úmysl zemřít.
Zvíře může po smrti blízkého skutečně truchlit
To ale neznamená, že zvířata žádný hluboký smutek necítí.
Právě naopak.
U primátů je dobře známé, že matky někdy ještě dlouho nosí tělo zemřelého mláděte. Sloni se vracejí ke kostem mrtvých členů svého stáda. U společenských zvířat můžeme po ztrátě partnera pozorovat změny chování, nechutenství nebo apatii.
A kdo někdy žil se psem nebo kočkou, často pozná změnu i bez vědecké studie. Zvíře hledá druhého psa, čeká u dveří, chodí na jeho místo nebo se několik dní chová úplně jinak.
To samozřejmě ještě neznamená, že přemýšlí o smrti stejně jako člověk.
Znamená to ale, že ztráta jiného jedince pro něj může být skutečnou a velmi silnou událostí.
Existuje také sebepoškozování
U zvířat známe rovněž chování, při kterém sama sobě škodí.
Typickým příkladem mohou být někteří ptáci v dlouhodobém stresu, kteří si vytrhávají peří. U zvířat držených v nevhodných podmínkách se zase mohou objevit stereotypní pohyby nebo opakované chování, při němž si způsobují zranění.
Také to ale ještě není sebevražda.
A právě tady leží hranice, přes kterou se věda zatím nedokázala dostat.
Aby šlo o sebevraždu, nestačí pouze zemřít vlastní vinou
U člověka je při použití slova sebevražda zásadní úmysl.
Nestačí, že člověk udělá něco nebezpečného a následkem toho zemře. Musí existovat záměr ukončit vlastní život.
A právě záměr se u zvířete dokazuje téměř nemožně.
Vědecký přehled publikovaný v časopise Psychological Reports připomíná poměrně zásadní skutečnost: přestože přírodovědci dlouhodobě zkoumali tisíce živočišných druhů, v přirozených podmínkách se nepodařilo jednoznačně prokázat sebevraždu u jiného druhu než člověka.
Existují projevy sebepoškozování.
Existují zvířata, která se po ztrátě blízkého změní.
Existují zvířata, která přestanou přijímat potravu.
A existují i případy, které na člověka působí skoro jednoznačně.
Chybí ale jedna věc.
Nemůžeme se jich zeptat proč.
Páchají tedy zvířata sebevraždu?
Nejpoctivější odpověď je překvapivě prostá:
Nevíme.
