Článek
Během naší srpnové návštěvy Prahy jsem chtěl své sedmnáctileté dceři ukázat krásy našeho hlavního města a mimo jiné také místo, kde se psaly dějiny naší země. Když jsme však dorazili na místo, zůstal jsem stát v němém šoku.
Na Národní třídě v Praze, u památníku Dne boje studentů za svobodu a demokracii 17. listopadu 1989, jsem neviděl pietu, hrdost a úctu. Viděl jsem špinavý, zanedbaný památník, který měl být symbolem naší svobody a místo působilo jako zapomenutý kout, který nikoho nezajímá.
Vyprávěl jsem dceři o událostech, kdy stateční studenti čelili brutalitě režimu a kdy se začal psát konec totality. Byla to příležitost ukázat jí, jak křehká svoboda je. Jenže v okamžiku, kdy jsme stáli přímo u památníku, jsem pocítil stud. Měl to být okamžik hrdosti, ale byla to spíš lekce o lhostejnosti.
Jen kulisa pro politiky jednou do roka?
Nabyl jsem dojmu, že památník dnes slouží hlavně jako kulisa. Jednou za rok, 17. listopadu, se u něj vyfotí politici a položí věnce nebo zapálí svíčky.Před kamerami hovoří o svobodě a demokracii. Ale co pak? Na dalších 364 dní se místo nechá napospas špíně a zanedbání.
Kdo za to může? A proč to nikomu nevadí?
Položil jsem si otázky, které by si dle mého názoru v danou chvíli položil každý občan naší země:
- Kdo je odpovědný za stav tohoto památníku?
- Proč chodníky před luxusními hotely v centru jsou uklizené i několikrát denně, zatímco toto pietní místo působí jako opuštěný špinavý sloup?
- Jak je možné, že se s tímto stavem památníku lidé smiřují?
Ostuda celé společnosti
Památník 17. listopadu není jen kámen a bronz někde na Národní. Je to symbol, připomínka odvahy a boje za svobodu. Pokud jej necháme chátrat, jaký signál vysíláme mladé generaci? Že si vlastně svobody nevážíme?
Mrzí mě, že dceři musím ukazovat místo, které mělo připomínat odvahu a hrdost, a místo toho ukazuje spíš naši lhostejnost a neúctu.
Výzva politikům i veřejnosti
Pokud sami nedokážeme udržovat v čistotě a úctě místo, kde se rodila naše svoboda, jak ji vlastně chceme předat svým dětem?
Já už jsem na tuto otázku odpověď dostal – v očích své dcery, která mé pohoršení sdílela a ne nebyla to odpověď, na kterou bych mohl být hrdý.
Politici, kteří se tu rádi nechávají fotit 17. listopadu: máte odvahu přijít sem i dnes? Ukázat svým vlastním dětem, v jakém stavu je symbol svobody a demokracie? Pokud ne, pak je nejvyšší čas něco změnit. Ne kvůli vám, ale kvůli těm, kteří tu před téměř 36 lety stáli s odvahou tváří v tvář násilí.
Pietní místa nejsou jen historií, ale i zrcadlem našeho vztahu k hodnotám. A diskuse o jejich stavu je nutná – protože svoboda, kterou symbolizují, není samozřejmá…
