Článek
Úterý 7. 11. odjíždíme s Tomášem do Motola.Na urgentním příjmu čekáme s Jarkou,obrněni trpělivostí od 10 hodin.V 11:40 přijdu na řadu a pak znova trpělivost,po dvou hodinách jsem toho, ale měl dost. Nade mnou nápis, že jsem v rukách specialistů vyšetřován a že to netrvá déle než 3 hodiny. Nejdřív mi měří tlak, pak berou krev, přimontujou kanylu a já ležím na lůžku a chodí se mne vždycky na něco zeptat, třeba proč jsem šel v šedesáti na urologii. Pak z nudy jim řeknu, že chci jít na záchod a sestřička mne doprovází až ke dveřím a tam na mě čeká. Po chvíli mi přinesou kalíšek, abych se trochu vymočil, pochopitelně to nejde, když jsem byl před chvílí. Tak jdu znova na záchod, protože u lůžka na kterém ležím, mě opravdu nejde čurání. Na záchodě se zavřu,abych měl klid na tu trošku moči do kalíšku, bouchají na mě, a že se to prý nedělá, zavírat se na záchodě. Už je pět, už by tohle vyšetřování mohlo skončit. Najednou říkají, že zde zůstanu a sestřička posílá Jarku domů.Ta na mě od začátku čeká a nemá víc informací než já.Potom mě vezou na sono břicha a pak na CT, kde mi říkají, že mám dobré srdce. V 18:30 mne odváží na pokoj. Ptám se, jak tam budu dlouho, říkají asi týden. To snad nemyslí vážně. Pak ještě, že mi na víkend pustí na propustku domů.V pokoji je tma, protože soused má rád tmu a spí od sedmi hodin.Potom vlastně pozdě večer přijde Jarka, kus mého domova a normálního života. Přinese mi věci na spaní, na čaj zapomene, tak celou noc piju minerálku. Pak jsem si lehnul, postel mi byla malá, tričko mne štípalo, pak mi bylo horko a snad i zima. Už ani nevím, jak jsem ten první den spal, hodně jsem koukal potmě do stropu a ven na svítící jeřáb a ještě jedno oslnivé světlo v protější budově. Když už jsem začal spát, v pět hodin mne vzbudil jeden bratr, že mi vezme krev, marně jsem ukazoval na kanylu, kterou mi hned udělali při příjmu na urgentu a brali mi z ní krev. Bratr mi vzal krev z druhé ruky.
Středa 8. 11.Ten den začal v 5hodin,kdy mi bratr bral krev a udělal světlo, pak zase tma a příští světlo přišlo s měřením tlaku, pak byla snídaně, dva croissanty ! a dobrý jahodový jogurt a něco hořkého a teplého snad malcao, později jsem zjistil, že to byla bílá hořká káva, protože jsem celou noc neměl k pití nic teplého, tak tu horkou hořkou kávu jsem zpoloviny vypil, ochutnal jsem i teplý kyselý čaj. Asi v půl jedenácté přišla úplně nová doktorka, předtím tam byly jiné, večer ta co mi řekla, že tam budu týden, ráno zase jiná a nyní ta zase jiná mi povídá, že mi dají novou krev a aby se nespletli, tak znova dělají test jaký druh krve mám, to jsem docela rád, protože nevím jakou mám krev a měl jsem určité obavy, jestli to budou vědět ti, co mi budou dávat transfuzi. Pomalu zkusí mi dát trochu nové krve, ta nová doktorka mi pěkně vše vysvětlí a je mi hned sympatická. Pokus s novou krví se zdařil, tak mi dají dva plné pytlíky nové krve. Tím středeční program skončil.U oběda mi spolupacient něco říká, ale já mu nerozumím a tak mu říkám, aby mi prominul, že špatně slyším. Jídlo k obědu, kdyby bylo teplé, tak mi docela chutná. Odpoledne čekám na Jarku, přinese mi plno věcí a jídla, taky teplý čaj a cukr a bačkory co nosím doma a hlavně JI, můj domov. Když odejde, začíná zase beznaděj a večer plný tmy už od sedmi hodin. Znova špatně spím.
Čtvrtek 9. 11. Znova začíná den v 5 hodin braním krve. První ráno jsem si vzal svoje prášky na tlak, nyní jsem si všiml, že na stolku mám jakési prášky.Vydal jsem se hledat někoho, kdo by mi řekl, co je to za prášky. A povedlo se u jedné sestřičky, byl tam jeden prášek navíc, proti bolesti ZALDIAR, protože ho neznám, tak jej neberu. Dokonce jsem se o něm bavil s paní doktorkou a ta mi řekla, že ho brát nemusím, tak jsem jej nebral i když každý den mi jej dali. Pak jsem čekal na vyšetření echa, v jedenáct mne odvezli do čekárny na echo, čekal jsem tam skoro hodinu a byla mi zima, protože jsem byl jen na lehko, ostatní v čekárně měli kabáty. Docela jsem nastydl a celá noc byla o to horší. Odpoledne přišla Jarka a tak jsem si užil trocha domova. Jarka mi poradila, abych si svítil na pokoji, když je tam od sedmi tma. Tak to jsem učinil, ale stejně nejvíc jsem spal od 8:15 do devíti, pak jsem šel na chodbu a seděl v křesle, kde jsem odpoledne seděl s Jarkou, četl jsem zprávy v mobilu, hrál šachy a travian v mobilu, to jsem dělal i přes den na pokoji.Vrátil jsem se na pokoj asi v deset a spal asi do dvanácti, pak znova trhaně do dvou a těšil se pátou hodinu, kdy bude zase světlo. Přes den jsem již u oběda navázal kontakt se spolubydlícím, tentokrát jsem mu rozuměl lépe i když ne všechno.
Pátek 10. 11.dnes je na programu sono břicha a ledvin, už ani nevím, jestli jsem mohl jíst a pít, ale myslím, že jsem žádný zákaz neměl. Ale od rána jsem se těšil, že mě na víkend pustí domů, protože to vyplynulo z rozhovorů se sestrami a doktorkou. Znova mě v jedenáct odvezli na stejnou studenou chodbu,jako včera, jen jsem čekal u dveří vedle. Byl jsem trochu lépe oblečený, ale stejně mi vadilo, že je tam zima a že musím čekat. Pak mne vzali na sono břicha a ledvin. U ledvin mi paní doktorka řekla, jestli vím, že na pravé straně mám velkou cystu a ještě další malé a nalevo mnohačetné cysty. Ano vím,řekl jsem jí, protože to vím dlouho, už od prvního vyšetření na „Karláku“,tam jsem měl jednu cystu, no a za ta další léta jich nějak moc přibylo,to mě už informoval pan doktor z urologie a i ten MUDr. z nefrologie, ale on je spíš diabetolog, proto ty moje ledviny neléčil, jen kontroloval to samé jako na urologii. Po obědě jsem začal shánět doktorku, byla vždy dobře naložená a usměvavá, když jsem ji sehnal a zeptal se jí, jestli mě pustí na víkend domů, řekla, že ne, protože prý můj stav ledvin a ještě něco na játrech, to jejímu šéfovi mě pustit domů nedovolí. Tak jsem začal hořekovat, že potřebuji zaplatit činži a jiné účty a ona na to řekla, jak bych to přes víkend dokázal. Tak jsem jí řekl, že to platím přes počítač. Tak mi dala šanci, že se ještě jednou zeptá. Po chvíli přišla, že před šéfem spustila i slzičky za mě a že mě tedy pustí, ale jen na 24hodin. Od 18:00 pátku do 18:00 soboty, a když nepřijdu, že mne dá hledat policii. Řekla, že jde napsat ty papíry na propuštění na mé vlastní nebezpečí a pak jsem ji už neviděl, až když šla domů, tak jsem na ni zavolal, jestli na mě nezapomněla. Máte propustku na sesterně od 18.00, řekla. Na sesterně mě to potvrdili a některé sestřičky měly bujnou radost z toho údajného odchodu v šest. Tak jsme s Jarkou opustili oddělení v 16 hodin. Pak jsme šli pryč a já každou chvíli musel odpočívat,pak už venku zase do kopce a potom konečně na zastávce autobusu, který nás odvezl do mého vytouženého domova. Jak já byl šťastnej, že jsem doma, to nikdo nepochopí.
Sobota 11. 11.Doma jsem se krásně vyspal a v noci chodil čůrat! To bylo v nemocnici špatné, protože tam jsem nechodil čůrat a dokonce jsem o tom mluvil s usměvavou doktorkou, protože jsem to přičítal to nemočení, šokem, že jsem v nemocnici a asi to tak opravdu bylo,protože hned na propustce jsem doma močil v noci, jako obvykle. Dopoledne jsem strávil s počítačem, to mi v nemocnici dost chybí, hrál travian, šachy a zaplatil EON a připravil účty na zaplacení činže, to mi Jarka v nemocnici vyčítala, že na účtě nejsou peníze a jak se to zaplatí, protože ona v tom není jistá. Odpoledne jsem byl hodně unavený a chtěl si po obědě schrupnout, ale přišli mladí, tak bylo po spánku doma. Holky chtěli televizi a s Tomášem a Martinou jsme po dlouhé době hráli canastu a prohráli jsme. Pak nás Tomáš odvezl zpátky do nemocnice a byli jsme tam před šestou, protože jsme nechtěli Tomáše moc zdržovat od odjezdu do Stochova.
Neděle 12. 11.Už asi ve 4 ráno zjištuji, že je na pokoji zima. Jdu do koupelny a tam je topení studené, jdu na sesternu a ptám se co se děje, že se netopí. Službu má nepříjemná sestra „naštvaná Anna“ a ta mi tvrdí, že šetříme. Takže i když mi celá rodina tvrdí, že je blbost skončit na revers, tak je mi taková zima, že první co ráno udělám, až přijde doktorka, tak požádám o revers. Nebo mi prostě musí pustit domů, když se netopí. V pondělí mám jít na gastro žaludku a to se v téhle zimě těžko připravím. Jenže dopoledne žádná doktorka na pokoj nepřijde, ptám se několikrát sester jestli už přišla paní doktorka, nejdřív mi říkají, že ještě nepřišla, později že toho má moc i v jiném oddělení, pak se dovím, že chodí později. Teprve ve 14 hodin přichází. Tak hned jí řeknu, že je tu zima a že chci skončit na revers nebo,aby mi napsala propustku domů. Paní doktorka, ta která mi vysvětlovala postup při transfuzi, si ověřila, že se netopí a rozmlouvá mi revers, s tímže ambulatní vyšetření, které mám před sebou, by mně udělali nejdřív v lednu. Pak volá svému vedoucímu a k jejímu údivu, šéf je pro propustku pro mě na noc a musím být v nemocnici v šest ráno. Volám hned Jarce, ale ta už je na cestě do nemocnice s taškou, kde mi veze termosku s čajem,croissant a housku s máslem a šunkou, to mi ta dobrá víla vozí každý den do nemocnice. Mou zprávou, že mi pustí na noc domů, se cítí zaskočena a co si prý vymýšlím.Vrátí se domů a pak jede bez proviantu do nemocnice, mi pomoc s odjezdem domů.Pak,ale furt nevíme, kdy můžem nemocnici opustit.Na sesterně není žádná příjemná sestra a tak nakonec odcházíme až po páté. A poprvé zkoušíme taxíka.To se podaří a já jsem v neděli večer zase doma.
Pondělí 13.11.Ráno mi Jarka budí v 4:45 v mé postýlce, máme objednaného taxíka na 5:40, abychom v šest byli v nemocnici zpátky. Nesmím jíst a pít, protože jdu dopoledne na gastro žaludku a pak na CT ledvin. S taxíkem máme nervy, protože na centrále to nikdo nebere a v aplikaci nemáme potvrzení, že někdo přijede. Nakonec se v aplikaci objeví dva taxíky a dole na silnici čekají dvě taxi. Svezli jsme se krásným velkým autem a byl jsem na pokoji už v šest. V pokoji už bylo teplo a nikdo se mi do devíti nevšímal. Ráno jsem se „naštvané anně“ připomněl, že by mě někdo měl vzít krev, reagovala tak, proč to říkám jí. V půl desaté mi odvezli na endoskopii. Nečekal jsem nic příjemného, už před padesáti lety jsem na tom byl, ale očekával jsem, že po padesáti letech je technologie provedení endoskopie snesitelnější. Ještě, že jsem byl v noci doma, což byl pro mě nečekaný zážitek a tak jsem byl rozhodně líp připraven, než kdybych šel po probdělé noci na studeném nemocničním lůžku. Po zákroku mě hrozně bolelo břicho. Odvezli mě na pokoj, sestra mi řekla, abych ještě hodinu nic nejedl, já se bál i napít a chtěl si vzít nějaký prášek na tu bolest břicha. Pak jsem byl několikrát na záchodě a poté byla bolest snesitelnější, a přišel mladý nový doktor, začal mi vyšetřovat a ptal se jak mi to bolí, ale mimo jiné mi řekl, že na CT ledvin dneska nepůjdu. Asi půl hodiny jsme si povídali, vyprávěl jsem mu, že mi nic není, až na tu bolest po gastru. Když odcházel i ta bolest skoro odeznívala, tak jsem se ho znova ptal, kdy mě pustí, když mi nic není a zabírám lůžko. Odvětil, že mě chápe a zkusí zjistit, kdy bude na tom CTéčku volno. Po obědě přišel, že CT bude určitě ve čtvrtek, musím vydržet a po vyšetření na CT, mě pustí domů. Ještě jsem chtěl propustku, když se mnou do čtvrtka nebudou nic dělat. Řekl, že se zeptá, ale pak přišel, že to možné není, abych to to čtvrtka vydržel a že mě určitě pustí domů. Pak už zase přišla JARKA a přinesla všechno jako každý den a potěšila mi svojí přítomností. A taky mi přinesla sim kartu do tabletu, ale nepovedlo se nám to zprovoznit, protože do tabletu sim karta nešla dát. Taky jsme šli dolů, tam kde jsou obchody a úplně jiný svět, než o několik pater nahoře. Od pondělka jsem si na pokoji pouštěl televizní zprávy a nechal jsem posunout lůžko ke světlu, předtím jsem měl světlo daleko a když jsem chtěl zhasnout, tak jsem musel vstát, zrovna tak při rozsvěcování světla.
Úterý 14.11. Den proběhl standartně, nejdřív snídaně, pak nabídka čaje od Světlany, minulý týden, když jsem chtěl sehnat horkou vodu do termosky, tak jsem v noci narazil na problémy, Světlana neměla čas, jiná sestra mi nalila ten jejich kyselý čaj, ale pak se to vše zlepšilo a Světlana mi každý den nabízela vodu. Vlastně mě skoro překvapilo, co sestřiček s dobrou náladou tam bylo. Kolegu obskakovaly určitě ne s nevolí a ten, že chtěl furt něco, ale uměl to s nimi a ony s ním. Pak přišel mladý doktor co mi slíbil propuštění ve čtvrtek. Vyšetřil mě a ptal se jestli mi něco bolí a když mě nic nebolelo, tak jsme zase pokračovali v rozhovoru o tom, že mi chápe a že to musím do čtvrtka vydržet.
Před obědem se stavila u mě, ta doktorka co mi zařídila překvapivou propustku v neděli a taky vysvětlovala tu transfúzi. Dali jsme se do řeči, já zase se starou písničkou , že jsem tu omylem a ona mi zase vysvětlovala, jak přežívá rok. Má to rozdělené na úseky, Vánoce, pak lyžování, pak Savojské Alpy, v dubnu Řím, v květnu Paříž a v létě někam k moři. Potom mi požádala, jestli mi k lůžku může poslat pár mediků. Medici přišli po obědě a byl to pro mě nejlepší zážitek z celého pobytu v nemocnici, když pominu propustky, propuštění a návštěvy Jarky. Byl to jeden kluk a tři děvčata. Kluk začal něco říkat a já mu nerozuměl, tak jsem mu vysvětlil, že mám naslouchátko a některým lidem nerozumím a to byla jediná nepříjemnost, protože pak jsem mu rozuměl i ostatním dívkám a ptali se různě, třeba proč tam jsem, tak jsem odpověděl, že jsem tam omylem, ale nakonec jsem přiznál anémii. Na co zemřel váš otec, no protože přestal kouřit. Vyprávěl jsem, co jsem dělal jako konstruktér, že jsem byl v oddělení, kde jsme konstruovali automatické speciální stroje pro ŠKODovku Ml.Boleslav, ale když dnes vidím záběry z automobilky, kde jsou úžasní roboti, o kterých se nám tenkrát ani nezdálo. A víte co je Autocad, medici věděli, tak jsem jim vyprávěl o tom, jak jsem pokračoval v německé firmě a jak se Autocad stal mojí vášní a vůbec práce na počítači. Bylo toho hodně, přes hodinu jsem odpovídal na různé otázky a myslím, že i vtipně, protože bylo vidět, že je bavím. Odpoledne, když jsem to chtěl Jarce sdělit, už jsem to nedokázal, protože jsem plakal a nemohl se utišit, protože ty emoce s medikama byly pro mě nesmírně důležité. A paní doktorka mi sdělila, že medici byli velmi spokojeni.
Ten den,mě nečekalo žádné vyšetřování. Jen se mi večer objevil v kalíšku na prášky nový prášek. Šel jsem na sesternu se zeptat, co je to za prášek. Jenže službu měla „naštvaná Anna“ a ta na mě neměla čas a já zase času měl hodně , nebudu brát prášek, který nevím, co je zač. Říkala něco v tom smyslu, že když jsem v nemocnici, tak mi něco je a musím brát léky.
Středa 15.11. Snídaně, pak mladý doktor mě vyšetřil a ptal se na bolesti a já,že mě nic nebolí, prohmatal mi břicho a mě opravdu nic nebolelo. A blafoval jsem, když jsem doktorovi řekl na jeho otázku, jak se cítíte, vidíte pane doktor ten kopec? Tak jsem schopnej ho vyjít pešky a jít až domů za kopec, kde bydlím. Tak mi znovu slíbil, že mě ve čvrtek po CT ledvin pustí, ale dodal, když tam nebude něco katastrofického. Potom přišla zase paní doktorka , ta co musí být v dubnu v Římě a zase si se mnou hezky povídala a chtěla mi poslat mediky. Pochopitelně, že jsem byl pro, ale přišli dva kluci a nebyli tolik zvědaví na můj život, jako ta včerejší 4členná skupina. Pak už jsem se těšil na Jarku a šli jsme zase dolů mezi lidi. Večer mi dali kapačku a ta kapala celou noc, na stolku se objevila zpráva, že nesmím jíst a pít, protože jdu ráno na CT břicha. Tak jsem se hned první sestřičky ptal jestli jdu opravdu na CT břicha, podívala se na můj stolek a přisvědčila, že jdu na CT břicha. Pak jsem svůj dotaz opakoval několika jiným sestřičkám a teprve jedna se nabídla, že to zjistí, když jsem jí řekl, že od pondělí mi slibují CT ledvin a jestli je to nějaká změna s tím CT břicha. Teprve ve dvě v noci mi potvrdila, že jdu na CT ledvin. Bál jsem se, že CT břicha bude zítra a pak zase budu čekat na CT ledvin.
Čtvrtek 16.11. Celou noc jsem byl na kapačkách, nešlo mi do hlavy, že nesmím pít a jíst a z kapačky kapalo něco tekutého, aby ledviny byly zvodnatelné, jak pravil doktor, skoro bych si myslel, že pít bych měl mít povoleno. V devět mi odvezli i s postelí na CT. Na urgetním příjmu, mi taky vozili s postelí,ale na další vyšetření, mě vozili jen na křesle. Měl jsem tedy štěstí, že o odvozu rozhodovala „naštvaná anna“, ta zřízenci, co mě vezl, řekla, že pán má chodítko, tak ho vemte s postelí a to bylo dobře, protože v předsálí CT bylo docela zimno. Po CTéčku jsem čekal doktora a že mi pustí domů. Hlavou mi běžela černá myšlenka, že mě taky pustit nemusí. Pak přišel doktor, ale úplně jinej, ne ten co mi slíbil, že mě pustí domů. To ve mně docela hrklo, ale naštěstí po vyšetření i tenhle doktor, slíbil, že když výsledky z CT nebudou špatné, že mi napíše propouštěcí zprávu. I po CT jsem byl stále na kapačce, protože jedna ukrajinská sestra neměla zprávu, že by se mělo s kapáním skončit. Pak jsem čekal a trpěl, kdy mě pustí domů. Po obědě jsem vyšel na chodbu a čekal jestli neuvidím doktora. Ale uviděl jsem mojí doktorku, co mi posílala mediky, tak jsem se jí zeptal, kde je pan doktor. „Je na obědě a nebojte se on vás dnes propustí“. Tak jsem zase nervozně čekal na pokoji,Jarce jsem volal,že nic nevím jistě. Asi ve dvě hodiny mi doktor sdělil, že už viděl záznam z CTéčka a že nevypadá tam nic hrozného, ale že musí počkat na zprávu a pak může napsat propouštěcí list a že to nebude dřív než ve čtyři. Jarce jsem hned volal, že nemusí vozit jídlo, že mě pustí domů, ale až ve čtyři hodiny. V 15:30 mi doktor přinesl propouštěcí zprávu, Jarka mi pak pomohla sbalit věci, ale než přišla, měl jsem toho sbaleno skoro dost. Pak jsem v aplikaci zavolal taxi. Předtím ještě Jarka vyzvedla léky, které mi napsali. Pak jsme trochu zmatkovali, kde čekat na taxíka. Důležité je, že jsem v 17:00 byl zpátky doma.
