Článek
„Kauzu“ z ní dělají ti, kteří chtějí, aby to tak vypadalo. Snad nic v této zemi plné drahoty, sociálních problémů či bezbřehé digitalizace není tak nepodstatné.
Česká televize má řádově stovky pořadů. Některé jsou sledované více, některé méně. To je jasné. O jejich tvorbě, obsahu, zařazení či rušení má rozhodovat vedení údajně veřejnoprávní instituce. Tak, jako na ministerstvu podřízený neurčuje, že tento odbor se ruší, toto dělat nebudeme či budeme. O privátních firmách ani nemá cenu mluvit.
Optikou debaty o zmíněném pořadu se vracíme ke kardinální otázce. Kdo Českou televizi (i Český rozhlas) opravdu vlastní? V roce 2000 při takzvané televizní krizi plné spacáků těch správných a hodnotových politiků mi přišla definice z úst Karla Schwarzenberga směšná. „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují,“ prohlásil. S odstupem 24 let inspirace jejích zaměstnanců si to ale myslí stále více z nich. Představa o vykonávání jakéhosi dobra za miliardy daňových poplatníků zcela zatemnila jejich mozky a práci. Přitom i veřejnoprávnost má být pravidlech, zákonech či systému nadřízených a podřízených. Tak jako všude ve společnosti.
„Šéfka“ pořadu 168 hodin Nora Fridrichová zkrátka není jeho vlastníkem, i když si to nepochybně myslí. Vždyť i ona často používá slovo demokracie. Jen nevím, co si pod ním představuje. Ta její, se pravděpodobně inspiruje anarchií, výjimečností a nadřazeností. Ve smyslu cálujte, a já budu si dělat, co chci. Kritika je nepřípustná, jsem skvělá, bez chyb. Šířím dobro.
Naivně jsem se domníval, že nad fungováním České televize dohlíží její vedení, kontrolu má na starosti televizní rada. Její členy volí Parlament České republiky, protože si zákon o České televizi, a tím i její existenci, vymyslet. A ti radní vybírají šéfa televize, aby dodržoval zákon či kodex a instituci řádně řídil.
Ptám se, může? K čemu vlastně je? Má rozhodovat o kancelářských sponkách, toaletním papíru či jídelníčku v jídelně? Nebo mu Nora dovolí něco jiného? Kde jsou hlasy nejen tvůrců zmíněného zákona z řad politiků? Ty samozřejmě zaznívají, ale paradoxně na obranu zaměstnankyně, jejíž práce rozhodně nepatřila do krabičky s názvem nestrannost a vyváženost. „Pokud vedení České televize nebude mít právo řešit programové záležitosti, raději celé veřejnoprávno zrušme“ uvádí Petr Lachnit.
Karel Schwarzenberg se nemýlil. Patří jim. Nikoli poctivým a „neviditelným“, ale mediálně okázalým zaměstnancům. Těm, co křičí. Ředitel je k ničemu. Velí Fridrichová a spol. Nechť. Ale dodávám: Plaťte si to sami.
