Článek
„Jen pravda je diadémem umění“ je nápis vytesaný na pomníku hudebního skladatele Václava Jana Tomáška na Malostranském hřbitově v Praze 5. Jde nejen o nápis na pomníku, ale současně i celoživotní heslo ve své době super populárního hudebního skladatele, který se narodil před 250 lety ve Skutči a je pohřben na Malostranském hřbitově.
Spolek Malostranský hřbitov připomíná pietním aktem při významných životních výročích osobnosti pohřbené na tomto hřbitově. Ve čtvrtek to byl právě hudební skladatel Václav Jan Tomášek (1774 -1850).
Václav Jan Tomášek se stal ve své době žijící legendou české hudby (získal přízvisko "Pražský hudební papež"). Byl čestným členem mnoha zahraničních hudebních společností. Významní umělci jej při návštěvě Prahy neopomněli navštěvovat (Richard Wagner, Niccolò Paganini, Klára Schumannová, Hector Berlioz).
S Alenou Lehnerovou a Gabrielou Kalinovou ze Spolku Malostranský hřbitov se potkávám na Malostranském hřbitově často. Není úplně obvyklé navštěvovat ve volném čase hřbitov, na kterém není pochován nikdo blízký, ba ani vzdálený. Ale Malostranský hřbitov je mně kamarádsky blízký a když svítí sluníčko, ani mně nepřijde, že jsem na starém nerudovském hřbitově. Tak proč bych tam nezašel.
Bývalo kdysi častým zvykem shromažďovat se u významných budov u příležitosti výročí jejich stavby, otevření nebo zahájení činnosti. Protože jak budovy, tak i hřbitovy mají své osudy: své doby slávy, doby zapomnění, doby chátrání i doby obnovy. Ty významnější mají svého genia loci. Svého genia loci má bezpochyby i Malostranský hřbitov. Nevelký, ale bez něj si panorama Bertramky už asi nedovedeme představit.
Jsou budovy i hřbitovy honosné i skromné, krásné i ošklivé. To proto, že je stavěli lidé. Lidé jim také vdechli život. Lidé to byli, kdo jim určil jejich osud. Jinak na vás bude působit věznice, jinak nemocnice, jinak významný úřad. Jinak by měl působit hřbitov. To neznamená, že třeba objekt věznice musí mít ošklivou architekturu. Jsou to zase lidé, kteří mu účelem využití dali pochmurný ráz. V historii lidstva se mnohokrát stalo, že klášter přestal sloužit vzdělání a nastěhovali se do něj vojáci nebo vězňové, staří osamělí lidé, nebo nemocní. Známe i sportovní stadiony, které se změnily ve vězení, v koncentrační tábory. Nezměnila se architektura, změnilo se využití a tím i atmosféra stavby.
Malostranský hřbitov je jednoduchý. Nemá ambice stát se symbolem moci. Možná proto je tak snadné vytvořit si k němu téměř přátelský vztah. Je laskavý, milý a skromný. Rádi na něj chodíme. Nejen pro nádherná sochařská díla. Hlavně pro lidskou útěchu, pro to lepší v člověku.
