Článek
Jako psí laik, ale o to nadšenější psí obdivovatel teoretik, toho o psech, a zvláště o psech asistenčních, mnoho nevím. Když se potřebuji na cokoliv o psech zeptat, obracím se na Zuzanu Daušovou, ředitelku Helppes. Zuzka o psech ví skoro všechno a o asistenčních pejscích úplně všechno. A kupodivu jako zanícený pejskař akceptuje i takové psí teoretiky jako jsem já.
Čas od času se u ní v Helppesu zastavím na kus řeči. Před rokem jsem se snažil být dokonce užitečný a umístit do dočasné předvýchovy jedno ze štěňat, budoucích asistenčních psů. Připadal jsem si jako „psí ospoďák“. Vlastně jsem se snažil štěně umístit do dočasné pěstounské péče.
Jedné z našich kolegyň odešel po mnoha letech věrný pes. Viděl jsem, že se trápí a snažil jsem se po svém najít řešení. Já, který jsem žádného psa nikdy neměl a doma mám pouze dvě želvy. Věděl jsem, že Helppes má štěňata, která jsou umísťována k dočasným prověřeným majitelům, kteří se o ně starají do věku jednoho roku a pak nastupují výcvik asistenčního psa. Rozhodl jsem se, že cesta milosrdné lži bude řešením.
Paní ředitelce Daušové jsem situaci vysvětlil, projevila pochopení. Naši kolegyni zná, klidně jí štěně dočasně svěří (mně nikoliv). Vybrali jsme štěně retrívra, dostal jsem přenosnou boudu, štěněcí postroj asistenčního psa ve výcviku, granule a napsal jsem si návod, jak se štěnětem zacházet. Všechno jsem naložil do auta a odvezl na radnici.
Bylo mně jasné, že i zapálený pejskař nebude chtít štěně, které bude muset po pár měsících, kdy si na něj zvykne, vrátit. Tohle se dá pochopit. Chtěl jsem ztrátu jednoho pejska nahradit kolegyni štěnětem, byť dočasně. Přinesl jsem štěně do největší místnosti našich sociálních služeb, a postavil ho doprostřed. Shromáždil jsem pracovnice a sdělil jsem jim, že naše sociální služby se obohatí o asistenční štěně, o které se musí instituce dočasně postarat. Koukaly a pomalu se z místnosti vytrácely.
Kolegyně, kvůli, které jsem psa zcela nenápadně přinesl, byla někde u klienta, takže jsem tam se psem zůstal sám. Studoval jsem tedy návod, jak se psem zacházet, a pejsek zatím udělal loužičku. Řešení loužičky jsem však v návodu nenašel. Čas ubíhal, a tak jsme tam trávili pes a já čas sami a nikde nikdo. Místnost jindy plná lidi zela prázdnotou.
Kolegyně, na kterou jsme nenápadně se psem čekali, přišla po dvou hodinách, a moc se jí nezdálo, že jsem přinesl nového dočasného psího kolegu. Po hodině dalšího sezení pejsek a já sami v místnosti, nakoukla do místnosti a psa beze slova odnesla. Povedlo se, pejsek získal dočasného pěstouna. Bolest po odchodu původního pejska zeslabila. „Dneska už pejsek naplno trénuje v Helppesu a připravuje se sloužit a pomáhat svému budoucímu pánovi či paní“ uvádí Petr Lachnit.
Jedno je však jisté, budoucí asistenční pejsek pomohl kolegyni zapomenout na bolest, a to ještě nezačal s výcvikem. A je zřejmé, že správné a talentované asistenční štěně umí lidem zahojit šrámy na duši, a to ještě nemá výcvik!
