Článek
Jsem už starší fanoušek fotbalu, který stále i do budoucna bude nejpopulárnějším sportem na světě. Sám jsem ho aktivně hrával a pak už jen sledoval. Někdy osobně jindy v televizi. Viděl jsem hrát aktivně ještě Masopusta, Kvašňáka, Nováka, Pluskala a další. Shodou okolností jsem osobně viděl i zápasy naší reprezentace na ME 1976 v Jugoslávii. A i památné finále s Německem a závěrečnou penaltu Tondy Panenky. Bylo tehdy vedro a jelikož jsem nikdy neviděl takto kopnutou penaltu, v první chvíli jsem ani nevěděl zdali to byl gól a zdali platí. Až když propukla na hřišti velká radost našich hráčů tak jsem tomu uvěřil. Dodnes opatruji vstupenku,program a podsedak z umělé hmoty který tehdy prodávali s logem všech 4 zúčastněných mužstev. Pak jsem byl svědkem řady dalších utkání našeho národního týmu ať už vítězných či prohraných ale penaltový rozstřel jsem už neviděl. Až nyní po téměř 50 letech na mne osobně při utkání čekaly dokonce dva penaltové rozstřely. Jako kdybych tušil, že ještě něco takového zažijí a to hned dvakrát. Tentokráte jsem oba zápasy jak v Edenu tak na Letné navštívil se synem, který když jsem byl v roce 1976 na ME v Jugoslávii ještě nebyl na světě. Na Iry jsem naším celkem věřil i když to zpočátku nebylo dobrý,ale na penalty jsem jim věřil neboť otočili ztracený zápas a na Irech bylo vidět zklamání. Taky to naštěstí dobře dopadlo. Horší už byl druhý zápas na Letné kde po brzském vedení jsme začali pouze bránit. Pak jsme dokázali ještě otočit na 2:1, ale podobně jako před 50 lety v Bělehradě došlo v závěru k vyrovnání i stav byl stejný jako tehdy 2:2. Takže jsem věřil že osud a štěstí nám opět pomůže. A Dánové byli z penalt celý rozklepaný. A nakonec jsme nemuseli ani kopat všech pět penalt. Úžasný zážitek a zvláště když jsme měli vstupenky v našem kotli za brankou kam pak prvně naší hráči šli děkovat. Byl to úspěch všech hráčů bojovali všichni do posledních sil. Nerad bych vyzdvihoval jednotlivce, ale dobře všichni víte, že lídrem a pravým kapitánem byl Láďa Krejčí. Jeho zásluhou se tým stmelil v jeden bojovný tým a vedl ho jako pravý lídr. A pak alespoň musím vyzdvihnout Šulce a Coufala. Ty by, kdyby bylo potřeba nechali na hřišti i svůj život, kdyby bylo potřeba. Je pravda že Dánové možná byli lepší, ale naše odvaha a bojovnost byla po zásluze odměněna postupem. Závěrem, čekal jsem osobně 50 let abych se jako divák znovu zúčastnil takové fotbalové události. Jsem rád že jsem se toho dožil a asi nás už moc nebude,kdo byl osobně jako divák na ME 1976 v Jugoslávii a nyní na obou zápasech v Praze. Ale fotbal bude věčný. Věřím, že i naši hráči neřekli poslední slovo a na MS letos ještě dobrých výsledků dokážou.
