Článek
Hnutí pro život nabízí podporu nečekaně těhotným ženám. Což zní super, protože být matkou v Česku, není moc sranda.
Očekává se od vás, že s děckem budete trčet doma, školky pro mladší děti jsou buď nedostupné, nebo v cenách srovnatelných s vaším čistým příjmem. Pokud se na vás partner vybodne nebo vás začne týrat, můžete skončit jako samoživitelka s legračním výživným a povinností děti co dva týdny vozit autobusem z Třebíče do Plzně a pak v pátek v neděli zpět, s předáním v sedm večer v bydlišti otce.
Stát tohle není schopný efektivně řešit, část reálné pomoci ženám v nesnázích lepí neziskovky jako Locika nebo Bílý kruh bezpečí. V případě domácího násilí trochu pomohl zákon o zvláště zranitelných obětech trestných činů, který alespoň chrání děti před dalšími traumaty z vyšetřování.
To je tedy v situaci, kdy se o dítě vůbec někdo stará a neskončí v dětském domově, s životními perspektivami ještě horšími.
Všechny tyhle věci jsou Hnutí pro život ukradené. Jeho zájem končí okamžikem, kdy se žena rozhodne embryo donosit, pak už je to její problém a odpovědnost. V její situaci a v rozhodnutí, které zásadně ovlivní celý její budoucí život, jí pomohou plakáty s rozřezanými embryi a aktivistické pochody. To je, zdá se, představa o pomoci a „ochraně před nucením“ dle Hnutí pro život. O všechno, co přijde po porodnici, už se ale musí žena postarat sama. Hnutí pro život přitom zároveň usiluje i o to, aby ztratila i možnost volby. Kdo by o tisíce nechtěných dětí pečoval (a jak), nás vlastně zajímat nemusí, pořeší to přece matky.
Princip je přitom celkem jednoduchý: pokud za něco nesu odpovědnost, musím mít možnost o tom rozhodovat. Pokud vezmeme ženám právo rozhodovat o svém těle, činíme morální rozhodnutí, jehož následky ponese někdo jiný. To je pokrytectví a zlo.
