Článek
Byl jeden otec, a ten měl tři syny. Tři bratry. Oni teda nebyli bratři, každý měl jinou matku. A ani otec nebyl jejich otec, ale tak se to nějak sešlo, že je vychovával. Nebyl to žádný chudý chalupník. Byl dost chytrý a za ta léta ve službách ??? se zaopatřil. V jakých službách byl se záznamy nedochovaly. A taky měl schopnost vidět do budoucnosti. Poznával lidi a měřil je podle sebe. Jsou-li mu prospěšní, chválil, sliboval funkce a posty. A když ne, tak je přehlížel a nezdržoval se. Stal se náčelníkem v jedné malé zemi. Nechal si říkat otec zakladatel. Přednášel své vize o budoucnosti, radil, nařizoval a stal se panovačným. Nechal se všemi obdivovat a myslel, že jeho sláva bude stoupat do nebes. Než by něco složitého řešil a vyjednával, zařídil, že se malá země stala ještě menší zemičkou. Hodně lidí tím rozplakal. On však říkal, že nechápou jeho vize.
Jednou přišel čas a i jeho věrní naznali, že cesta s ním je pro ně málo zajímavá a možná i nebezpečná. Počkali až pojede za jiným podobným chlápkem někam na Balkán, domluvili se a zbavili ho náčelnictví. Jeho prognózy ani jiné myšlenky nikoho nezajímali. Přednášky nebyly žádány, novináři ani fotografové již nechtěli rozhovory. Zdánlivě odešel do ústraní, ale jako ego, ego zkušeného manipulátora mu nedalo spát. Stále chystal návrat na výsluní.
V ten čas si našel ty kluky. Vybíral dlouho a dobře. V mládí byli poslušní a velmi ho obdivovali. Byli velmi učenliví. Papouškováním jeho myšlenek a úvah se dostali do jeho blízkosti. Uváděli do souvislostí jeho nesourodé fráze a byli hrází před odmítači jeho názorů.
Nejstarší byl Borisek. Velmi učenlivý, schopný přijímat a interpretovat i úplně protichůdné názory. Byl od mlada velmi vychytralý a celý dlouhý čas se snažil zařadit do různých spolků a korporací, které již fungovali a generovaly nějaký zisk. Když přišel na to, že vytvořit zisk vyžaduje hodně námahy a že se musí hodně pracovat, vzal kličku a šel jinam. Ovšem dotáhl to až na jednoho z rádců tehdejšího náčelníka. Radil mu se zdravím, jak brát léky na střeva a na zvracení. Možná, že i ty podpůrné. Stále šermoval lékařskými nástroji, ale skalpel mu do ruky radši nepůjčili. Ani na pitevně. Měl ho však nejraději. Tak na zahradě mával kosou bez násady a představoval si, jak zachraňuje svět.
Druhý syn, byť příchodem do rodiny poslední, byl statné postavy ale ne statného intelektu. Nejmladší ho přivedl s tím, že ho našel opuštěného na parkovišti. Prý plakal, že má rozbité autíčko a nemůže závodit. Tak se ho ujali. Velké závody nikdy nejel, tak si vymyslel svoji klasifikační třídu a ve své kategorii pravidelně vyhrával. Naparoval se jako kohout. Protože potřeboval na ta auta nalepit rovně závodní čísla, což mu moc nešlo, šel studovat grafickou školu. Pro jeho nadutost mu říkali kohoutek, ale protože byl zárověň velmi zarputilý, otec rozhodl, že velký chlap se nemůže věčně jmenovat kohoutek. A zrovna asi četl Kmotra anebo pil černý kafe, to prameny neuvádí, tak mu začal říkat Turek.
Třetí syn byl nejpilnější žáček svého učitele od nejmladších roků. Miloval ho bezmezně a taky měl rád kočky. Říkali mu Micinka. Otec ho měl nejradši. Pro jeho věrnost. Ty to dotáhneš daleko. Pro přesné odříkávání básniček a naprostou poslušnost se stal tatínkovým mluvkou. Otec mu radil: na nic nečekej a hledej si prostor k realizaci nápadů, samozřejmě mých.
Dlouho se malé zemi nic moc nedělo. Náčelníci se střídali, jeden horší než druhý. Jak bylo možné v té době vyjednat a získat zemi členství ve společnosti ostatních států-sousedů i vzdálených zůstává stále záhadou. Asi svobodné jádro nezlomených občánků dalo najevo své odhodlání.
Náčelníci padali jako hrušky, odstupovali sami, dostávali červenou kartu od plných náměstí, byli vláčeni k soudu. Jednomu z náčelníků, který získal trůn, takzvanému „Burešovi “ se podařilo zaplnit letenskou pláň mnohaset tisícovými davy protestujících a to hned dvakrát. Tak velký úspěch měly kroky jeho vlády, v dalších volbách, se po těch hrůzách, stal náčelníkem člen party, která v minulosti otce zakladatele sesadila. Vše se zdálo lidem v zemičce velmi nadějně našlápnuté. Ale člověk míní a …
Světová epidemie chorob, válka u sousedů a další pohromy. Otec se svými kluky začal spřádat plány restaurace, nebo normalizace? Né to né, normalizace příjde později. Možná záhy.
Borisku, sbal si uzlíček půjdeš do světa pro klasy. Pro jaké klasy? Klasy ? Já jsem neřekl klasy, to ty si řekl klasy. Né řekl jsi klasy, ty jsi se spletl tatínku. Nó tak to jsem se spletl, myslel jsem hlasy.
Povídám, jdi dál od hlavního města, až tam co všichni říkají pořád ano. Zaměř se na stařečky a chlapy bez lopaty. Sportovce nech na pokoji, tomu zatím nerozumíš. Ty dostaneš až jako domácí úkol po volbách. Budeš učit lidi kdy jet výtahem a kdy jít po schodech. Kořalku ani cigára nekritizuj.
Tak tedy Borisek šel a šel. Po pár dnech přišel do kraje kde se málo dělá a dost pije.
A na shromáždění, kde chtěl rozdávat polívku, k čemuž ovšem nedošlo protože někdo ukrad ty tři hrnce do hospody, tak tam se zeptal.
Máte se špatně? Sborové ano. A víte proč ? Sborové ano. Máte podlomené zdraví? Ano, Máte málo peněz na lázně a pro stařečky? Ano. Nejméně bojácný se osmělil a odpověděl: říkali nám, že se máme starat o své rodiny sami, ale kdo se postará o nás?
Já se o vás postarám, mně můžete plně věřit. Mám totiž převeliký skalpel, říkám mu kosa. Vždy když tu kosu vypustím na rozpočtové pytle se zlaťáky tak na každého vyjde spravedlivý podíl. Nemoci zmizí, stařečkové prohlédnou, děti budou mít šatičky a hračky a vy budete mít na kořalku. Chcete tu kosu tady nechat? Ano! Ano! Ten nejodvážnější špitl: no jo ale co za to? Ani kuře zadarmo nehrabe. Sto tisíc. Cože, poprvé neřekly davy své ano. My máme ale dluhy a další prachy už nemůžeme sehnat. Né sto tisíc v penězích, ale hlasy 100tisíc hlasů, do dalších voleb. ANO Ano Ano neslo se náměstím. Borisek nastoupil do náhle se objevené limuzíny a spokojeně jel za taťkou. Dostal pochvalu za sehnané hlasy, poreferoval o lidech v tom kraji a mohl si jít odpočinout k moři.
Teď ty Turku, zaměř se na dámy. Potřebuješ auto? Vem si auto. A taky nějaké kytky. Holky na auto s kytkama snáze půjdou. Nezkoušej to na dálnici, víš jak to minule dopadlo!
Turek jel sice po dálnici, ale v rámci pravidel. Dojel do vzdálenějšího kraje, kde se pěstovala pšenice, tekly řeky plné ryb a dozrávala vinná réva. Tady je krásně pomyslel si, tady na soutoku bych mohl něco postavit. Zeptám se táty jestli je to pořád chráněné území. Půjde-li ta ochrana zrušit.
Dámy v tom kraji byly většinou doma, u svých domečků a zahrádek. Chlapy pili z mírou, spíše jen koštovali. Ony chodily krásně oblečené a měly se celkem dobře.
Byly ovšem zvyklé volit tradičně.
Do té pohody vletěl Turek s kytkama ve svém červeném autíčku a s naleštěným vejfukem.
Úplné pozdvižení na vsi. Mladé holky ho hned obklopily a hltaly každé slovo. Lezly mu na auto, jedna přes druhou. To je krásné autíčko, nevadí ti, že ho můžeme poškrábat a odřít. Ne vůbec ne naopak nasedněte. Mám kamaráda Klempíře a ten mi vždy poradí, nalakuje mi to a opraví. Při tom i krásně zpívá. Na každou se dostane, každou povozím. Těm nejlepším dám svůj telefon. „Jo, jo, jestli ho vůbec máš a jestli nemáš tajné číslo“. Mám a nemám, první dívce pošeptal číslo do ouška a nechal ji ho vytočit. V jeho autě se ozvalo vyzvánění: ki ki rí, ki ki rí ííííííííííí. Hlas kohouta. Obdivné vzdychy, jedna dáma omdlela. Já tu to číslo nechám a vždy když se budete chtít povozit , tak zavoláte kohoutkovi. Já se odblokuji a vše zařídím. Budu za to však něco chtít. A cóóó? 100Tisíc. Ty si snad upad! Pověstná krajská lakota vytryskla naplno.
NE 100tisíc v penězích, 100tisíc hlasů v příštích volbách. Tak to jo. Souhlasíme. Volby jsou ostatně tajné a svým chlapům to neřekneme.
Zpátky se vracel po dálnici a pln radosti z očekávané pochvaly od tatíčka, až se dozví o jeho úspěších u žen. Jel zase nejméně dvoustovkou. Policie nikde. Tak vyfotil tachometr s ručičkou na čísle 238 km a poslal ho na všechny možné strany a sítě.
Doma pochvala opravdu přišla a otec ho dával bratrům za vzor, jak uspěl v těžkém krajském volebním obvodu. Turek si mohl odběhnout do garáže leštit vejvuk.
Micinka byl někde schovaný a museli ho dvakrát volat, aby vylezl na svět. Teď ty a ať se vytáhneš, ne jako v Uhrách. Ale tam šlo vše dobře, odpověděl. Nepochopili sice mé renesanční příměry ale slíbili podporu. Maďaři jsou v celku ukáznění. Je tam ale jeden Maďar a to je prevít. Vůbec nectí autority a tradice.
Tak si vem kocoura ať ti není smutno, a jdi. Zaměř se na spolky a různé klubové neziskovky. Ty nejvíce trousí mezi lid buřičské myšlenky. Jeď do měst, která opouštějí naši východní slovanští bratři. Lidé tam moc zvedají hlavy a rozhlížejí se po spáse. A kocoura si vem sebou. Je to micinka, to přece víš, tati a mám ji rád, Mám však dotaz, jak na ně mám jít? Vezmi si chvilku na rozmyšlenou a mazej.
Náhle se klučík ťukl se do čela. No jo chvilku - Chvilky ty za to můžou, ty rozdělujou lid. A je to spolek, neziskovka. Dvě myši jednou ranou..
Přijel do města, kde již bylo málo potomků po revolucionářích, ti si sbalili kufry již před časem, ale bylo tu stále dost obdivovatelů rudého učení. Seskupili se, a už zase na všechno od svých šéfů říkají ano. S některými tatínek Micinkovi předjednal a domluvil schůzky. Jel tedy rovnou na radnici. Oznámil, že veze nové teze. A že vládnutí v budoucnu , když nás podpoří bude patřit nám. Poručil si svolat shromáždění a vystoupil s projevem. Z něj se dochovaly jen zlomky v místním plátku. Na tiskovce se nechal slyšet, že jestli mají potíže tak má sebou kočku: Chvilky Lapku. Ta každou chvilku něco chytne a nebo zažene. Vyčistí prostředí od buřičů. Já jí tady nechám za nějakejch - ať tratím 100tisíc, ÓÓÓ , ale ne peněz – 100 tisíc hlasů, pro naše hnutí. Po volbách ty všechny buřičské neziskovky vezmeme drápem.
Tatíček se nejdříve Micinky vyptával, zda náhodou nepotkal nějaké jeho východní přátele. Když uslyšel, že ne hořce zaplakal. Micinku ale pochválil za odvahu a slíbil mu významné posty.
A dodal: „Dokud budou lidi hloupí jako do teď, tak bude naše zemička navždy naše.“
Psáno 16.6.2026
Autor nepočítal, že se z tohoto výše uvedeného textu může rozjet seriál
1. Doslov k první kapitole.
Po pár měsících:
Bratři u domácího krbu. Vzpomínají na své začátky. Čekají na otce.
Borisek : já mu moc poděkuji za podporu. Asi budu ministrem toho zdravotnictví, měl pravdu ten sport mi moc nešel. Sportovci si servítky neberou. Někdy jsou i agresivní.
Turek: já mu poděkuji za podporu s mým zvolením. Povedlo se nám to hned 2× a taky za vaše zvolení, samoauto. Poprosím o radu, jak mám naložit s tím ministerstvem lesů vod a strání.
Micinka: já mám pro něj poděkování za výcvik v citlivé komunikaci, verbální i nebrblání řeči těla. Vždyť přece diplomacie věda je, taťka mi dal cenné údaje. Mám pro něj překvapení
- já mu tu medaili vezu. A na to s tím Maďarskem snad ani nevzpomene.
Pokračování příště.
Příště??? To snad o něčem jiném.
PDP
Psáno 19.6.2026
