Článek
Groucho, Chico, Harpo… a také Zeppo a Gummo. Každý, kdo se kdy trochu víc zajímal o filmovou historii, o nich musel slyšet., ačkoliv právě u nás jim ohledně jejich filmů moc pšenka nekvetla. Pod pojmem „bratři Marxové“ se dnes většinou pojednává o ústřední nejslavnější trojici, tedy o prvních třech výše jmenovaných. U toho i zůstaneme, jen si na začátku upřesníme, kolik bratrů Marxových reálně existovalo a proslavilo se.
V chudé rodině s německými kořeny se postupně krejčímu Samuelovi a nepříliš úspěšné herečce Minnie narodilo šest kluků. První z nich, Manfred zemřel po pouhém půlroce. V březnu 1887 přišel na svět Leonard, v listopadu 1888 Adolph, v říjnu 1890 Julius Henry. K této později slavné trojici přibyli ještě mladší sourozenci: v roce 1892 Milton a v roce 1901 Herbert.
Ze Tří slavíků Šest maskotů
Za svůj pozdější úspěch mohou Marxové vděčit své matce Minnii. Ta od počátku usilovala o to, aby se vymanili z chudoby. Bylo zřejmé, že synové mají bavičský a hudební talent a ona se snažila, aby ho využili. Nejprve začal vystupovat Julius Henry, o dva roky později Milton a společně s dívkou Mabel vytvořili pěveckou trojici „Tři slavíci“. Poté, co se přidal i Adolph a také matka Minnie s tetou Hannah, stalo se ze „Tří slavíků“ „Šest maskotů“. Byla to doba, kdy budoucí němý Harpo ještě mluvil a zpíval. Tak trochu za jejími zády začali od roku 1912 bratři do svých vystoupení přidávat i humorné scénky a nakonec se poměr vyrovnal a otočil. Humorné skeče měly úspěch, skupina s nimi cestovala po celé Americe a dostali se i do Anglie. Tehdy se také zrodily jejich přezdívky a charaktery. Tak pojďme odhalit, kdo byl kdo…
Kdo byl kdo
Milton = Gummo
Druhý nejmladší z bratří, který svoji přezdívku získal podle svých gumových bot, se na plátnech kin nikdy neobjevil. Herecky se od sourozenců odtrhl ještě v době první světové války, kdy dal přednost armádě se slovy „Cokoliv je lepší, než dělat herce!“ Zůstal svým bratrům ale nadále blízký (osobně nejvíce Grouchovi), mimo jiné v roli producenta.
Herbert = Zeppo
Nejmladší z bratrů. Původ jeho přezdívky se prý odvozuje od vzducholodi Zeppelin, podle jiných pramenů se podbal jistému panovi Zippovi, který taktéž vystupoval ve varieté. K bratrům se připojil po odchodu Gumma do válkya zůstal s nimi až do pátého filmu (Kachní polévka v roce 1933). Typově však mezi rozverné trio nezapadal, nebo si to alespoň myslel a tak se herecké kariéry vzdal. V civilním životě byl údajně nejzábavnějším z pětice, ale ve filmech hrál vždy romantické a čestné muže. Ačkoliv mu Chico a spol. v dalších filmech vždycky přichystali nějakou roli, nikdy nabídku nevyužil.
Leonard = Chico
Byl nejstarším a současně nejkontroverznějším z bratrů. Brilantně ovládal hru na klavír, vystupoval nenalíčený a jeho Chico představoval vždy vykutáleného filutu z lidu, dobráka, který je schopen bojovat za dobrou věc nefér prostředky. Působil dojmem italského přistěhovalce, čemuž napomáhal falešný italský přízvuk – jedna z mnoha věcí, kterou Chico dobře pochytil v chudinských čtvrtích svého dětství. Přezdívka Chico se váže k jeho sukničkářství. Za Leonardových časů byl slangový výraz pro děvčata „chick“. Protože všichni Marxové měli přezdívky končící na písmeno „o“, jemu tudíž připadla „Chicko“ – v jednom broadwayském tištěném programu ale omylem vypadlo „k“ a raději než znovu tisknout celý náklad znovu, přijal přezdívku tak, jak byla vytištěna. Kromě žen měl ještě jednu osudovější vášeň. Byl závislým hráčem pokeru. Ačkoliv měl fotografickou paměť, často prohrával a jeden z jeho úpisů se našel po smrti Bugsyho Siegela právě v kapse tohoto známého gangstera.
Adolph = Harpo
Blonďatá paruka, andělský vzhled a vyjadřování pouze pomocí gest, trumpetky či jejích variant a hudby. To byl Harpo. Odkud se vzala jeho přezdívka, není třeba pochybovat, jeho nejoblíbenějším hudebním nástrojem byla harfa, což v mnoha filmech předvedl. Adolph se v roce 1911 pod vlivem sílících protiněmeckých nálad přejmenoval na Arthura. Byl ze všech bratrů nejvíce sociálně cítící bytostí – což dokazuje, že se svojí ženou adoptoval čtyři děti. Kromě toho, že v civilu, na rozdíl od filmů, mluvil, měl prý přesně takovou povahu jako jeho bavičské alter ego. Tak trochu velké dítě s nevinným pohledem a přitom uličnickými sklony… Původně na divadelní scéně mluvil, ale špatné kritiky z něj nakonec udělaly mima, což se ukázalo být výhrou. V mládí si ho lidé velmi pletli s Chicem, vypadali jako dvojčata, později ho na ulici málokdo poznával: byl totiž skoro plešatý.
Julius Henry = Groucho
Nejznámější a nejaktivnější z bratrů Marxových. V mládí také nejpilnější ve škole, původně chtěl být lékařem. Charakteristickými znaky jeho herectví byly obskurní krok (se kterým by se neztratil ani na pythonovském ministerstvu švihlé chůze), brejličky, mohutný domalovaný knír a slovní pohotovost i impertinence („Mám paměť na obličeje, ale ve vašem případě udělám výjimku…“). Ze všech bratrů jednoznačně nejlepší hláškař. K původu jeho přezdívky se váže hned několik historek, jedna z nich říká, že je odvozena od hercovy povahy (slovo „grouch“ znamená v angličtině „bručoun“). Další, nejčastěji citovaná, odkazuje na tzv. „grouch-bag“, čili sáček na peníze, který nosili herci na krku. Sám Groucho, když byl na zdůvodnění dotazován, odpověděl po svém: že to sám nikdy nepochopil. Ačkoliv na plátně byl nejhlučnějším a nejtemperamentnějším z bratrů, v soukromí prý tomu bylo naopak, byl spíše zakřiknutý.
Z Broadwaye na stříbrné plátno
Po letech úspěšného cestování Spojenými státy si bratři znepřátelili muže, který vládl všem varieté v New Yorku a ztratili tak možnost vystupovat na osvědčených místech. Zamířili proto na samotnou Broadwayi a tady se „uchytili“. Jejich hudební komedie I´ll Say She Is nebo základy budoucích filmů Kokosové ořechy nebo Lovci divoké zvěře se staly hity. V té době se už Marxové pokusili o natočení filmu, k plné realizaci snímku Humor Risk ale nedošlo a nikdy se k této zkušenosti v budoucnu nehlásili. S nástupem zvuku vycítili možnost prosadit se na filmovém plátně a podařilo se jim získat smlouvu s Paramount Picture. Na plátna převedli svá dvě výše uvedená představení, k nimž pak ještě přibyly Opičárny. Tak jako ve většině filmů s bratry Marxovými nebyl podstatný děj, jednalo se vždy o skládanku hudebních i slovních klauniád, pospojovaných řídkým příběhem. V roce 1932 se vyřádili ještě ve filmu Koniny a o rok později natočili jeden ze svých nejslavnějších filmů: Kachní polévku. Bylo to poprvé a naposledy, co zabrousili do politických vod a potěšilo je, že nadčasová satira rozlítila Benita Mussoliniho natolik, že se v Itálii nesměla promítat.
A občas bylo i smutno…
Období, ve kterém natočili bratři Marxové prvních pět filmů, ale nepřinášelo jen samé radosti, spíše naopak. Hned v roce 1929 postihla sourozence dvojí velká ztráta. Tou první byla smrt matky v roce 1929 – kromě citové ztráty tak přišli i o manažerku – její roli převzal nejstarší Chico. V tomtéž roce na podzim zasáhla svět velká hospodářská krize a Marxové přišli o drtivou většinu svých úspor z minulosti. Museli tak začínat znovu. Traduje se, že Groucho právě od té doby trpěl nespavostí a měl ve zvyku obvolávat v pozdních nočních hodinách své známé a urážet je. V roce 1933 umírá i jejich otec Sam. Na rozdíl od matky hrál v jednom z jejich filmů, a sice v Opičárnách. Po Kachní polévce přichází mezidobí, kdy se bratři dokonce na čas rozdělili. Paramount po nich další filmy už nechtěl. Groucho vystupoval v rozhlase, Chico občas s ním anebo na jevišti se svým orchestrem. Harpo dokonce odjel na zájezd do Sovětského svazu – nebylo divu, jeho postava byla jako jediná mezinárodně srozumitelná.
S Thalbergem a bez Thalberga
Zlom nastal u jedné partie pokeru, kterou hrál Chico s producentem Irvinem Thalbergem. Ten s nimi dělal již Kachní polévku, nyní ale zastupoval jiné studio: Metro-Goldwyn-Mayer. V roce 1935 tak vzniká Noc v opeře, jeden z jejich nejslavnějších filmů. Děj je opět prostý: bratři se snaží pomoci mladému pěveckému páru, prožíváme s nimi dobrodružství na lodní cestě do New Yorku a poté typický zmatek a anarchii během operního představení Trubadúra. Film měl i komerční úspěch a o dva roky později na něj Groucho a spol. navázali snímkem Kobylkáři. Ten v podstatě opisuje příběh Noci v opeře, jen ho situuje do prostředí sanatoria a koňských závodů. Úspěchy by patrně pokračovaly, jenže producent Thalberg umírá. Po krátké odbočce ke studiu RKO, kde natočili Room Service (1938) se bratři do studia MGM vrátili, ale vedení jim už nebylo tak nakloněno jako jejich zesnulý „ochránce“. Vytvořili tu ještě tři filmy – V cirkuse (1939), Jdi na Západ (1940) a Obchodní dům (1941). Všechny tři jsme mohli vidět před lety v České televizi. Jejich úroveň byla pořád ještě nadprůměrná, ale přesto postupně klesající. Doba největší slávy bratří Marxů se zdála být definitivně pryč.
Na pomoc Chicovi
Groucho a Harpo by se asi k filmování už nevrátili a budovali by si každý dál svoji vlastní show a kariéru, kdyby tu ovšem nebyly Chicovy věčné potíže s hraním karet a prohráváním vysokých částek. Aby svého nejstaršího bratra vysekali z dluhů, rozhodli se po válce ještě natočit dva filmy. Prvním byla v roce 1947 Noc v Casablance (jediný z jejich filmů, který za socialismu hrála naše televize), druhým v roce 1949 Šťastni v lásce. Z pánů, kterým už bylo přes padesát, pořád ještě čišela klučičí hravost a smysl pro absurdno a improvizaci, ale v porovnání s jejich nejslavnějšími snímky se jednalo už jen o jakousi nadbytečnou tečku na závěr.
Jak žili a jak umírali
Co se týká soukromí jednotlivých bratrů, Chico byl ženatý dvakrát a měl jedno dítě z prvního svazku (manželka Betty se s ním rozvedla kvůli jeho gamblerství). Groucho se stačil oženit třikrát a přivést na svět tři potomky. Harpo byl dlouho svobodným mládencem, až v roce 1936 si vzal ženu, kterou dlouho miloval a jak již bylo uvedeno, adoptovali spolu čtyři děti. Z celé původní pětice nejprve zemřel Chico, který v říjnu 1961 prohrál boj s dlouhodobými srdečními potížemi. Následoval ho Harpo v roce 1964 – podlehl třem postupným srdečním záchvatům. Stalo se tak přesně v den 28. výročí jeho sňatku. Gummo a Groucho opustili svět v roce 1977, přičemž před Grouchem smrt jeho bratra tajili. Groucho, velikán bavičského řemesla, měl smůlu v tom, že tři dny před ním zemřela ještě větší hvězda: Elvis Presley. Jeho úmrtí tak poněkud neprávem zapadlo ve stínu této události. Jako poslední zemřel na rakovinu v roce 1979 Zeppo.
Ať žije marxismus!
Bratři Marxové ovlivnili mnoho dalších komiků, kteří se rádi hlásí k jejich odkazu. Byli předmětem obdivu a objektem přátelství mnoha slavných lidí. Ve třicátých letech jim veřejně sklonil poklonu Salvador Dalí. Harpo se spřátelil s věhlasným dramatikem G.B.Shawem – pikantní je, že se s ním a jeho ženou setkal ve Francii na nudistické pláži. Groucho byl zase blízkým přítelem – to by vás asi nenapadlo – rockové hvězdy Alice Coopera. V Londýně existuje klub s jeho jménem, založený na základě jedné z jeho známých hlášek „Nikdy bych se nechtěl stát členem klubu, jehož členem se může stát někdo jako já“. Tři velcí, báječní kluci, kteří si uměli hrát a posunovali hranice humoru, už s námi dávno fyzicky nejsou. Jejich duch ale žije ve Woodym Allenovi (hlavně ten Grouchův), v Monty Pythonech a vůbec ve všech skvělých bláznech, kteří umí rozdávat radost a se smíchem i spikleneckým mrknutím šíří božskou anarchii. Tenhle marxismus, na rozdíl od svého suchopárného politického jmenovce, opravdu světu pomáhá!
