Článek
Při svých poměrně častých cestách po české krajině si poslední dobou všímám jednoho zvláštního trendu. Tedy vlastně trendu, který už asi není tak úplně nový, ale zato se stále úspěšněji rozrůstá. Betonové ploty.
Potkávám je u novostaveb, kolem starších rodinných domů, na okrajích vesnic i v místech, kde bych ještě před pár lety čekal spíš obyčejný drátěný nebo dřevěný plot, živý plot nebo nízkou zídku. Rostou podél silnic, lemují zahrady a postupně se stávají téměř samozřejmou součástí našeho venkovského i příměstského prostředí.
Některé připomínají opevnění menší vojenské základny. Šedé, hnědé, s imitací kamene, dřeva nebo jiných přírodních materiálů. Výrobci se předhánějí v nabídce dekorů a člověk má skoro pocit, že si nevybírá plot, ale fasádu svého soukromí. Výška, barva, struktura – zkrátka beton na míru.
A tak si při cestách začínám všímat nejen samotných plotů, ale i toho, co se za nimi vlastně skrývá. A hlavně toho, proč je lidé tak rádi stavějí.
Starousedlíci na to někdy hledí s nostalgií. Pamatují si doby, kdy zahrady oddělovaly nízké plaňkové ploty, živé keře nebo jen pletivo, přes které se dalo snadno prohodit pár slov. Když někdo něco potřeboval, zavolal přes plot. Všechno bylo tak nějak na očích.
Dnes je to jiné. Tam, kde bývaly zahrady přirozeně propojené s okolím, stojí najednou souvislé betonové stěny. A za nimi? To už je soukromá věc.
Jasně, nově přistěhovaní často hledají především klid, soukromí a pocit bezpečí. Koupili si dům, investovali do zahrady a zabezpečení a rozhodně nestojí o to, aby jim někdo z ulice kontroloval, co právě grilují, jak mají posekaný trávník nebo kolik mají na terase návštěv. Betonový plot jim poskytuje přesně to, co hledají – bezpečnou hranici mezi jejich světem a světem ostatních.
Všechny ty důvody mají svou logiku. Každý má právo na soukromí a nikdo nemusí vystavovat svůj život na odiv jen proto, že bydlí v rodinném domě. Jenže čím častěji tyto betonové hranice míjím, tím víc mě napadá, jestli jsme to s ochranou vlastního prostoru trochu nepřehnali.
Samozřejmě chápu, že ve městech nebo u rušných silnic může mít taková zeď i docela praktický smysl – částečně tlumí hluk, zvyšuje pocit bezpečí a chrání před nežádoucími pohledy i nezvanými návštěvníky.
Na venkově jsme si přece většinou pořizovali domy se zahradou proto, abychom byli blíž přírodě, měli kolem sebe trochu prostoru, zeleně a vzduchu. A pak si kolem toho všeho postavíme několikametrovou zeď. Z ulice nevidíme zahradu, ze zahrady nevidíme sousedy a kolemjdoucí se mohou jen dohadovat, zda se za betonovou hradbou skrývá rozkvetlá oáza, bazén, nebo jen další pečlivě posekaný trávník.
Prostě se z českých vesnic pomalu vytrácí obyčejná sousedská blízkost.
Vím, leckdo namítne, že jsem staromódní. Že dnešní sousedské vztahy vypadají jinak.
A tak mě při pohledu na ty dokonale neprůhledné betonové hradby napadá, jestli jsme si ve snaze ochránit své soukromí nezačali stavět zdi i mezi sebou.
