Článek
Tenhle příběh mi vyprávěl kamarád, který bydlí na Barrandově.
V tom domě bydlel muž, kterého znal jen od vidění. Pozdravili se, občas prohodili pár slov. Víc nic.
Jeho francouzský buldoček Hugo to měl jinak.
Také Hugo znal celý dům.
Znal paní ze třetího patra, která mu při každém setkání tajně dávala piškoty.
Znal kluka, který se s ním každé ráno zdravil cestou do školy.
Znal starého pána, o kterém všichni říkali, že je nepříjemný. Hugo ale věděl své. Když ho potkal, pán vždycky trochu pookřál.
Znal paní, která chodila venčit svého pejska ve stejnou dobu.
Znal děti, které ho hladily před vchodem.
A všichni ti lidé znali jeho.
Neznali se navzájem.
Ale znali Huga.
Pak jeho majitel onemocněl.
První den si toho nikdo nevšiml.
Ani druhý.
Jenže Hugo přestal chodit ven.
Třetí den si toho všimla paní ze třetího patra.
„Dlouho jsem ho neviděla.“
Zeptala se dalšího souseda.
A pak už to šlo rychle.
Někdo zazvonil u dveří.
Jiný přinesl pánovi jídlo.
Třetí vzal Huga ven.
Čtvrtý zařídil nákup.
Lidé, kteří spolu roky skoro nemluvili, se najednou domlouvali, kdo co zařídí.
Ne proto, že by byli kamarádi.
Protože každý z nich znal Huga.
A skrze něj znal i jeho majitele.
Když se muž po několika dnech cítil lépe, podíval se na jednoho ze sousedů a řekl:
„Já jsem si myslel, že v tomhle baráku nikoho nemám.“
Ta věta mi utkvěla v hlavě.
A od té doby se na podobné domy dívám trochu jinak.
Možná člověk nepotřebuje znát celý dům.
Stačí, když v něm je někdo nebo něco, co ho s ostatními spojuje.
Něco úplně obyčejného.
Protože možná nejde o to, kolik lidí máme kolem sebe.
Možná jde o to, jestli si někdo všimne, když najednou zmizíme.
