Článek
Opět jsme se sešli v naší hospůdce U Matějíčků.
Jirka, Lexa, Michal a já už jsme seděli u stolu, když konečně dorazil Karel.
A nevypadal zrovna svěže.
„Ty jóóó, Karle, co se ti stalo?“ přivítal ho Jirka.
Karel si sedl a mávl na Janu za pípou.
„Blbě. Výměna bytu nedopadla. Celé odpoledne jsem se s nima dohadoval, a nakonec z toho není nic.“
„Aha,“ řekl Jirka. „Tak to je opravdu jak husiti u Lipan.“
„Neříká se spíš jak sedláci u Chlumce?“
„Počkej, nejdřív ty Lipany,“ ozval se Karel. „Jak to tam vlastně bylo?“
Lexa se pousmál.
„To bude jednoduchý. Husiti byli poraženi.“
„Díky za odborný výklad,“ zasmál se Jirka.
„Já bych to možná trochu osvětlil,“ vložil jsem se do toho. „Letos v létě jsem se totiž k Lipanům dostal vlastně náhodou.“
„Jak náhodou?“
„Vezl mě syn z Kolína a když jsme se blížili k Lipanům, zeptal se mě, jestli jsem někdy byl u památníku bitvy.“
„Nebyl.“
„Tak jste tam zastavili?“
„Jo. A mám dokonce fotky.“
Telefon putoval kolem stolu.
Na Lipanské mohyle je několik pamětních desek z různých období.
„Tak tady máte jedenáct metrů vysoký památník,“ ukázal jsem na jednu z fotografií. „A právě tady se 30. května 1434 odehrála bitva, která znamenala zásadní zlom v husitských válkách.“
„Jo, Lipany,“ přikývl Michal. „To si pamatuju ze školy. Jen už bych nedal dohromady, kdo tam vlastně proti komu bojoval.“
„Husiti proti husitům,“ řekl jsem.
„Jasně,“ ozval se Jirka. „Tam už se mezi sebou nemohli dohodnout.“
„Přesně. Nebyli jednotní. Na jedné straně byli hlavně táborité a sirotci, ti radikálnější. Proti nim umírnění kališníci, ke kterým se přidala i část katolické šlechty.“
„Takže se to začalo lámat mezi těmi, kteří chtěli pokračovat v boji, a těmi, kteří už chtěli nějakou dohodu,“ doplnil Michal.
„Jo.“
„Tam přece hrála velkou roli vozová hradba,“ připomněl Lexa.
„To si pamatuješ dobře. Radikálové byli za vozy pěkně schovaní a měli z obrany docela výhodnou pozici.“
„A pak přišel ten fígl,“ řekl Jirka.
„Jaký fígl?“ zeptal se Karel.
„No přece předstíraný ústup,“ připomněl mu Michal. „To jsme snad všichni měli v dějepise.“
„Protivník začal ustupovat,“ pokračoval jsem. „A radikálové vyrazili z vozové hradby za ním.“
„A tím udělali přesně to, co po nich protivník chtěl,“ dodal Lexa.
„Jo. Jakmile opustili vozovou hradbu, zaútočila na ně jízda.“
„Takže z vozové hradby vyrazili ven… a bylo po výhodě,“ shrnul Jirka.
„Přesně. A Prokop Holý tam padl.“
Karel se znovu podíval na fotografii památníku.
„Takže to byl konec té radikální části husitů.“
„V podstatě ano. Lipany byly zásadní zlom. Po nich už radikálové neměli sílu pokračovat ve válce jako předtím a větší prostor dostali ti, kteří byli ochotní jednat a dohodnout se.“
„Takže,“ řekl Jirka, „když to přeložíme do dnešní češtiny: byli za vozama v bezpečí, protivník začal utíkat, oni si řekli ‚teď je dostaneme‘, vyjeli ven… a dostali naopak oni.“
„Přesně.“
„Takže Karel to rčení vlastně použil docela přesně,“ řekl Michal.
Karel se napil piva.
„Já bych řekl, že velmi přesně.“
„Jen s jedním rozdílem,“ dodal jsem.
„Jakým?“
„U Lipan šlo o život.“
„A u mě o byt.“
„Takže kdo vlastně dopadl hůř?“ zeptal se Jirka.
Karel se zamyslel.
„Já.“
„Proč?“
„Já přišel o byt, o výměnu a skoro i o nervy.“
Lexa se na něj podíval.
„Takže příště už ale budeš vědět, co znamená, když někdo ustupuje.“
„Jo.“
„A co?“
„Že ještě nemusí prohrávat.“
Chvíli bylo ticho.
„No vidíš,“ řekl Michal. „A kvůli tomu jsme dneska vlastně přišli na Lipany.“
„Kvůli mému bytu?“ podivil se Karel.
„Ne. Kvůli tomu, že některé věci člověk zná ze školy, ale až po letech mu dojde, co vlastně znamenaly.“
„Jen zírám,“ ozvala se najednou servírka Jana, která právě přinesla další pivo. „To nejsou žádné, s prominutím, hospodské kecy. Co vás znám, u vašeho stolu proberete všechno.“
Mrkla na nás.
„Díky za oživení historie. Tahle runda je na mě.“
A než jsme stačili něco namítnout, byla pryč.
