Článek
Po bezmála dvou měsících služebního pobytu v zahraničí jsem se konečně vrátil domů. Už ve výtahu jsem se těšil na civilizační luxus člověka po šedesátce — vlastní hrnek, vlastní záchod a postel, která nevrže v cizím jazyce, křeslo před televizí.
Otevřel jsem dveře svého bytu 2+1 – a dostal jsem téměř astmatický záchvat.
Nevětraný vzduch. Prach úplně všude. Kuchyňská linka se zbytky nádobí po mém úprku na letiště, zaprášený gauč v obýváku i rozestlané letiště v ložnici, vrstva prachu na parapetech zašpiněných oken.
Chvíli jsem stál uprostřed této spouště a zachvátila mne bezmoc.
Uklidit si sám?
To by znamenalo ohnout se. Mnohokrát.
Požádat děti?
Ty mají dnes tolik aktivit, že musí plánovat i návštěvu rodičů přes sdílený kalendář.
A kamarádky a přítelkyně mají jistě svých starostí dost. Navíc — co by si pomyslely?
Ne.
Na scénu vstoupil moderní spasitel lidstva: Google.
Stačilo zadat dvě magická slova: „úklidové služby“.
Vybral jsem firmu. Vyplnil dotazník, popsal, co potřebuji uklidit, a firma obratem odpověděla. Doporučili spojit úklid i s mytím oken s ekologickými a antibakteriálními prostředky. Vše bude hotovo během dopoledne. Cena? Sedm tisíc korun.
Zvažoval jsem to.
Je to hodně peněz.
Na druhou stranu — bude to rychlé a hlavně dokonalejší, než bych zvládl sám.
Rozhodnutí uspíšil dodatek v objednávce: gauč i letiště budou „VIP ošetřeny zdarma parním čističem pro hloubkovou čistotu“.
Objednán generální úklid.
Ve stanovený den a čas dorazil nejprve šofér s obřím vysavačem, kýbly, čisticími prostředky, hadry a smetáky. Krátce nato přišly dvě ženy a okamžitě se pustily do práce.
Během tří minut můj byt vypadal jako laboratoř na výrobu pervitinu po policejní razii.
Vyhodnotil jsem situaci: nejlepší bude zmizet.
Když jsem pracovnicím oznámil, že si dojdu nakoupit, ozvalo se radostné:
„Da… to, byť OKa!“
Když už jsem byl venku, zašel jsem si ještě na oběd do restaurace. Doma stejně nic pořádného nebylo. Vrátím se do dokonale čistého bytu, který bude vonět levandulí, profesionalitou a sedmi tisíci korun.
Po návratu bylo opravdu ticho.
Ženy balily vybavení a usmívaly se způsobem, jakým se usmívají letušky těsně před nouzovým přistáním.
„Hotovo.“
Zrcadlo v předsíni se lesklo tak, že jsem se v něm málem lekl vlastního stáří. Na první pohled všechno vypadalo dobře. Letmo jsem prošel obývák, všiml si čistších oken.
Zaplatil jsem.
Teprve po jejich odchodu jsem zjistil, že práce zdaleka nebyla tak dokonalá, jak jsem očekával.
Rámy obrazů i hořejšky dveří zůstaly zaprášené. Na osvětlení se stále držel prach. Pod lemem koberce také. Neumytý balkón. Mokrá špína pod prahy. Nevyčištěné kouty podlahy v rozích místností.
Špína pod prahy dveří
Rozhodně to nebyl „generální úklid“.
A aby toho nebylo málo, čekal na mne v e-mailu vzkaz od úklidové firmy, že by pracovnice potěšila pochvala na Googlu.
Odepsal jsem poměrně rozhořčeně, že takto si velký úklid opravdu nepředstavuji. A požádal o telefonní číslo.
Ticho.
Žádná omluva. Žádná reakce. Patrně mě zařadili do kolonky:
„Klient nepřipravený na moderní standardy čistoty.“
A tak jsem učinil zásadní životní rozhodnutí.
Už nikdy.
Příště si udělám generální úklid sám.
Za tři nebo čtyři hodiny mám hotovo, všechno se leskne — a hlavně vím, za co jsem zaplatil.
Tedy vlastně nezaplatil.
