Článek
Přisedl jsem si ke starší paní, která seděla u stěny naproti dveřím do ordinace.
Byla elegantně, ale ležérně oblečená. Měla na sobě moderní sáčko sladěné s džínami a šedivé vlasy pečlivě upravené.
Tipoval jsem jí něco přes sedmdesát.
Bylo jí osmdesát.
Začali jsme si povídat.
Ostatní pacienti většinou mlčeli a dívali se do telefonů.
U vstupních dveří si dvě paní šeptaly. Jedna z nich si prohlížela ruku a říkala, že jí asi špatně nabrali krev.
„Ach jo…“
Ozvalo se kousek od dveří.
Seděli tam dva muži. Jeden z nich pořád vzdychal.
Za chvíli znovu:
„Ach jo…“
Paní ztišila hlas.
„Jsou nevrlí. Já chápu, že jim něco je. Všichni jsme tady proto, že nám něco je. Ale proč tím obtěžovat ještě ostatní?“
Musel jsem se usmát.
„Mně dost vadí, když se sejdeme my staří a pořád se bavíme jenom o nemocech,“ pokračovala.
„Jeden má tlak, druhého bolí záda, třetí byl na operaci, čtvrtý čeká na výsledky. A pořád dokola.“
Pousmála se.
„A víte, že jsou to kolikrát lidé daleko mladší než já? Už i šedesátníci si jenom stěžují.“
Řekla to bez zloby. Spíš pobaveně.
„Samozřejmě že mě taky všechno možné bolí. Co byste chtěl v osmdesáti? Ale člověk přece nemusí celé okolí seznámit se všemi svými neduhy.“
Pak dodala:
„Já se snažím být u doktora veselá.“
Sbírá lékařské vtipy.
„Hledám je na internetu,“ řekla.
„Vy?“
„No samozřejmě já. Proč ne?“
Některé si zapíše a potom je poví v ordinaci.
„Doktor se směje, sestřička se směje. Aspoň tam není pořád taková ta nemocniční nálada.“
Pak mi jeden řekla.
„S těmito prášky prospíte určitě celou noc jako mimino.“
„Moc děkuji, pane doktore. A jak se to užívá?“
„Každé dvě hodiny jednu tabletu.“
Zasmála se.
„A už jste doktorovi něco takového řekla?“
„No samozřejmě. On už mě zná.“
Na sestřičce záleží
Po chvíli zvážněla.
„Ale víte, co je důležité? Sestřička.“
Podíval jsem se na ni.
„Na sestřičce hodně záleží. Když je protivná, člověk je hned nervózní. Když je příjemná, uklidní vás.“
„Sestřičky to mají těžké,“ řekl jsem.
„Mají. Ale některé jsou úžasné.“
Pousmála se.
„A některé by potřebovaly doktora samy.“
Oba jsme se zasmáli.
„I v osmdesáti přece ještě můžete žít,“ řekla. „Jít na kafe, něco si přečíst, potěšit se s vnoučaty, někomu udělat radost.“
Pak dodala:
„A hlavně se nesmíte pořád pozorovat.“
„Jak jako?“
„No pořád: Tady mě píchá. Tady mě bolí. Tohle mi zase nedělá dobře.“
Pokrčila rameny.
„Když budete pořád hledat, co vás bolí, vždycky něco najdete.“
V tu chvíli pípnul transparent na zdi.
Číslo sedmnáct.
„To jsem já. S vámi to uteklo,“ řekla paní.
Pomalu vstala, přidržela se stěny a s viditelnými obtížemi došla ke dveřím ordinace.
Já zůstal v čekárně.
Ti dva pánové u dveří tam pořád seděli.
Jeden zase vzdychl:
„Ach jo…“
Druhý po chvíli pronesl nahlas:
„A ještě mě bolí koleno.“
Podíval jsem se na něj.
A musel jsem se usmát.
Ne kvůli tomu, že ho bolelo koleno.
Vzpomněl jsem si na paní.
Bylo jí osmdesát.
Za celou dobu, co jsme spolu seděli v čekárně, mi vlastně ani jednou neřekla, co všechno bolí ji.
Mluvila o humoru, o lidech, o sestřičkách, o životě.
A možná právě proto jsem měl pocit, že ze všech lidí v čekárně byla nejvíc naživu.
