Když se historie dotýká přítomnosti. V Žatci vzpomínali na Křišťálovou noc

Některá místa v sobě nesou příběhy, které nikdy úplně neutichnou. Stačí se na chvíli zastavit a uvědomit si, co všechno se za jejich zdmi odehrálo. Přesně takový pocit jsem měl v pondělí 9. listopadu v žatecké synagoze, kde jsme si připomněli výročí Křišťálové noci. Události, která před osmaosmdesáti lety změnila životy tisíců lidí a stala se jedním z nejtemnějších okamžiků evropských dějin.

Stál jsem mezi lidmi, kteří přišli uctít památku obětí nacistického pogromu. Vedle českých a německých rodáků ze Žatce, zástupců židovské komunity a hostů z Německa tu byli také samotní obyvatelé města – Žatečané, kteří si přišli připomenout tragickou kapitolu jeho historie. Mezi přítomnými nechyběl ani velvyslanec Státu Izrael v České republice Amir Weissbrod. Přestože nás spojovaly různé životní zkušenosti, měli jsme společný důvod setkání: nezapomenout.

Křišťálová noc z 9. na 10. listopadu 1938 nebyla jen další tragickou událostí v učebnicích dějepisu. Byla okamžikem, kdy se nenávist naplno přelila do ulic, domovů a lidských životů. Hořely synagogy, byly ničeny obchody a domy, lidé ponižováni, biti a odváděni do koncentračních táborů. Pogrom se stal předzvěstí ještě mnohem větší tragédie – holocaustu.

A Žatec nebyl ušetřen. Také zdejší synagoga se tehdy stala terčem útoku. Jen díky zásahu místních hasičů se podařilo požár uhasit. Když si člověk tuto skutečnost uvědomí přímo na místě, historie najednou přestává být vzdálenou minulostí.

Při pietním aktu jsme pokládali kamínky a zapalovali svíčky. Byla to jednoduchá, ale silná chvíle. Plamen svíčky, ticho a vědomí, že za každým číslem v historických statistikách byl konkrétní člověk, rodina, domov a celý jeden lidský svět. Hudební vystoupení kvarteta STERN z německého Bad Homburgu dodalo setkání další rozměr. Závěrečná modlitba za zemřelé v přednesu samotného velvyslance a izraelská hymna Hatikva byly okamžiky, na které se nezapomíná.

Žatec a jeho židovská paměť

Při podobných setkáních si uvědomuji, jak málo někdy víme o vlastním městě. Židovská komunita byla po staletí významnou součástí života Žatce. V roce 1930 tvořila více než deset procent jeho obyvatel. Židovští obchodníci a podnikatelé se významně podíleli na rozvoji chmelařství, které město proslavilo daleko za hranicemi naší země.

Jejich odkaz dodnes nacházíme v architektuře města, v historických domech, skladech a sušárnách chmele. Za krásou těchto staveb se však skrývají také lidské osudy, rodiny, které musely odejít, a lidé, kteří se už nikdy nevrátili.

O to větší smysl má práce těch, kteří tuto historii vracejí do našeho vědomí. V Žatci se vzpomínková setkání konají pravidelně od roku 2007. Jejich organizátoři dokazují, že historická paměť není samozřejmost. Musíme o ni pečovat.

Od žatecké synagogy až k izraelskému nebi

Silným pokračováním setkání byla návštěva Leteckého muzea v Žatci-Bezděkově, kde velvyslanec Amir Weissbrod navštívil novou expozici Letecký most Žatec – Izrael.

Otevírá se tu další mimořádná kapitola našich společných dějin. V letech 1946–1948 poskytlo tehdejší Československo vznikajícímu Státu Izrael zásadní vojenskou pomoc. Z vojenského letiště v Žatci startovala letadla se zbraněmi, municí a dalším materiálem, který pomáhal mladému státu bojovat o vlastní existenci.

Při pohledu na historické fotografie a dokumenty si člověk uvědomí, jak nečekaně se mohou dějiny jednoho města propojit s osudy celého světa. Žatec byl svědkem tragédie své židovské komunity, ale také místem, odkud vedla cesta k pomoci nově vznikajícímu Izraeli.

Velvyslanec ocenil úsilí muzea a spolků žateckých rodáků, které tuto kapitolu historie uchovávají pro další generace. Jeho poděkování mělo v tomto prostředí zvláštní váhu.

Nezapomenout nestačí. Musíme také rozumět.

Z podobných setkání člověk neodchází jen se vzpomínkou na slavnostní okamžiky. Odchází také s otázkami. Jak je možné, že se nenávist vůči lidem jiné víry či původu dokázala stát společensky přijatelnou? Jak se mohlo stát, že sousedé, kteří spolu po léta žili, pracovali a obchodovali, se najednou stali terčem pronásledování? A především – co jsme se z toho skutečně naučili?

Dnes, kdy se antisemitismus a další projevy nenávisti znovu objevují v evropském veřejném prostoru, jsou tyto otázky mimořádně aktuální. Historie nás nevaruje sama od sebe. Musíme jí naslouchat a být ochotni postavit se zlu dříve, než se znovu stane něčím, co budeme považovat za normální.

Když jsem ze žatecké synagogy odcházel, zůstával ve mně smutek nad tím, co se stalo, ale také vděčnost za lidi, kteří nezapomínají a věnují svůj čas tomu, aby se minulost neztratila v zapomnění.

Možná právě v tom spočívá největší smysl podobných setkání. Nejen připomínat mrtvé, ale chránit živé. Připomínat si, že lidská důstojnost, svoboda a vzájemná úcta nejsou samozřejmostí.

A že na nenávist se nikdy nesmí odpovídat mlčením.