Článek
Znám hned několik takových příběhů. Jeden mi vyprávěla kamarádka, druhý se stal kamarádovi Jirkovi a třetí jsem zažil na vlastní kůži. A právě na ten poslední bych dnes nejraději zapomněl.
Chlebíčky pro pana doktora
Jednu veselou historku mi vyprávěla kamarádka.
Šla na vyšetření k lékaři a dostala hlad. Zastavila se tedy v lahůdkách pro svačinu. A když už tam byla, napadlo ji, že by mohla vzít něco i sestřičce a panu doktorovi. Přece jen, trocha pozornosti nikdy neuškodí.
Nechala si zabalit chlebíčky, dala je do tašky a spěchala do ordinace.
Vyšetření proběhlo, poděkovala a vydala se domů.
Ušla už kus cesty, když se najednou zarazila.
„Proboha!“
V ordinaci totiž nechala nejen chlebíčky pro sestřičku a pana doktora, ale také svou vlastní svačinu. A právě v ní byl ten problém.
Okamžitě zavolala zpátky.
Sestřička se smála. A pan doktor? Ten prý nechápal, proč má k připravenému chlebíčku přikusovat ještě nakousnutý sulc.
Člověk nikdy neví, kdy se z pozornosti stane trapas.
Květiny pro správnou osobu
Jirkova příhoda byla podobná, jen místo občerstvení hrály hlavní roli květiny.
Telefonicky si domluvil schůzku s úřednicí, která mu měla pomoci s komplikovanou žádostí. Chtěl udělat dobrý dojem, a tak jí slíbil velkou kytici.
Když dorazil, vyšla ze dveří kanceláře žena. S širokým úsměvem se na něj podívala a zeptala se:
„To jsou květiny pro mě?“
Jirka zpanikařil.
„Samozřejmě!“
Květiny předal. Žena poděkovala a odešla.
Jirka pak vstoupil do kanceláře, kde na něj čekala skutečná adresátka kytice.
Podívala se na něj, šibalsky se usmála a zeptala se:
„A kde máte tu květinu?“
Jirka jen bezmocně rozhodil rukama:
„Bohužel už má svou majitelku.“
Ta nešťastná láhev whisky
A teď moje vlastní zkušenost. Ta měla o něco nepříjemnější dohru.
Bylo to už dávno. Potřebovali jsme tehdy vyřešit povolení k umístění velké plastové nádrže, která měla na naší zahradě nahradit septik.
Jenže dělníci na nic nečekali. Nádrž přivezli, jeřábem ji usadili do jámy na zahradě a jednoduše zabudovali. Až potom jsme si s manželkou uvědomili, že bychom měli mít všechny potřebné formality v pořádku.
S obavami jsme se proto obrátili na vedoucího vodárenské společnosti, který měl celou záležitost na starosti. Potřebovali jsme mu vysvětlit situaci, požádat o pochopení a hlavně zjistit, jak z toho ven.
Doma jsme dlouho přemýšleli, co bychom mu mohli přinést jako pozornost. Nakonec vyhrála láhev whisky Ballantine’s. Tu jsem měl ostatně rád i já, takže jsem ji měl mezi lahvemi ve svém domácím baru.
V den schůzky jsem se vrátil z jednání později, než jsem čekal. Manželka už byla připravená před domem, nasedla do auta a vyrazili jsme.
Po chvíli jsem se jí zeptal:
„Máš tu láhev?“
„Ne.“
„Já ji zapomněla.“
Co se dalo dělat. Otočil jsem auto, vrátil se domů, vlétl do obýváku, otevřel bar, popadl láhev, vložil ji do dárkového obalu a znovu jsme vyrazili. Tentokrát už snad se vším potřebným.
V kanceláři na nás vedoucí čekal. Vysvětlili jsme mu situaci, popsali, co se stalo, a požádali o dodatečný souhlas. Jenže jednání se nevyvíjelo úplně podle našich představ. Měl jsem pocit, že naše argumenty příliš nezabírají.
A tak jsem sáhl do tašky, vytáhl láhev a nenápadně, alespoň jsem si to tehdy myslel, ji posunul pod stůl k jeho nohám.
Vedoucí se podíval dolů. Na okamžik se zdálo, že se situace obrací k lepšímu. Potom vzal razítko a naši žádost schválil.
Odjížděli jsme s manželkou spokojení. Všechno dobře dopadlo!
Doma jsem chtěl úspěch náležitě oslavit. Otevřel jsem bar, abych si nalil svou oblíbenou whisky.
A vtom jsem zůstal stát jako opařený.
Na polici totiž stála další láhev Ballantine’s. Neotevřená.
Chvíli jsem na ni jen zíral. Pak mi to došlo.
Panu vedoucímu jsem věnoval svou vlastní, už otevřenou a poloprázdnou láhev!
Najednou nám do smíchu nebylo. Co si o nás asi pomyslí? Že jsme takoví šetřílci, že mu ani nedokážeme přinést celou láhev? Nebo že jsme mu chtěli podstrčit zbytek něčeho, co jsme sami nedopili?
Tu noc jsme toho s manželkou moc nenaspali.
Hned druhý den ráno jsem sebral odvahu a zavolal vedoucímu. Omluvil jsem se, vysvětlil, že došlo k omylu, a oznámil mu, že za ním přijedu.
Přivítal mě s úsměvem. Nechal jsem mu druhou, tentokrát neotevřenou láhev, poděkoval a chystal se k odchodu.
Na rozloučenou se ke mně naklonil a polohlasem pronesl:
„No, mně se to zdálo nějak divné.“
Dodnes nevím, jestli ho víc překvapilo, že dostal načatou láhev, nebo že jsem se druhý den vrátil s novou.





