Článek
V pátek jsme se sešli u Matějíčků jako obvykle.
Já, Jirka, Lexa, Michal a Karel.
Pět chlapů, jeden stůl, několik piv a věčná otázka:
„Kdo platí poslední rundu?“
„Karel,“ řekl Jirka.
„Proč já?“
„Protože ses neozval.“
Karel si odfrkl.
„Vy si na mě nějak moc zvykáte.“
„Ty jsi hlavně hrozně opatrný na rundy pro všechny,“ usmál se Jirka.
„Já?“
„Ty.“
Karel raději mávl na Janu za pípou o další piva.
Pak sáhl do kapsy a na stůl položil malý rezavý klíč.
„Co to je?“
„Klíč.“
„To vidíme.“
Byl malý, těžký a na měl vyražené číslo 17.
„Číslo bytu?“ zkusil jsem.
„Na byt je moc malý,“ řekl Jirka.
„Skříňka,“ napadlo Lexu. „Na nádraží.“
Karel si klíč prohlédl a usmál se způsobem, kterého jsme si tehdy nevšimli.
Lexa ho otočil proti světlu.
„Počkejte.“
Na boku byla sotva viditelná značka:
ČSD. Smíchov.
Chvíli jsme mlčeli.
„Bylo by to dobrodružné. Co kdybychom se na to nádraží vypravili?“
„To by šlo, mám to po cestě. Co hned zítra?“ řekl Jirka.
Klíč si nechal Karel a navrhl, abychom se sešli v Restauraci U Perónu naproti Smíchovskému nádraží.
Sobota
Sešli jsme se v Restauraci U Perónu.
Dali jsme si pivko.
Pak jsme přešli Nádražní ulici.
Na nádraží jsme ale žádné staré úschovní skříňky nenašli. Jen úschovnu zavazadel s obsluhou.
Starší muž v modré uniformě nám vysvětlil:
„Ty staré železné skříňky už jsou dávno pryč. Rekonstrukce. Skončily někde ve sběrně.“
Ilustrační foto
Vrátili jsme se do restaurace.
Klíč ležel uprostřed stolu.
Jirka si lokl piva.
„To pivo je ale dobré.“
„To teda jo,“ přidal jsem se a po očku se díval na Karla.
Karel se začal ošívat.
„Chlapi… musím vám něco říct.“
Všichni jsme zpozorněli.
„Tak kápni božskou,“ pobídl ho Michal.
Karel si povzdechl.
„Ten klíč jsem vyrobil.“
Ticho.
„Cože?“
„Chtěl jsem vás sem dostat.“
„Takže žádná skříňka?“
„Ne.“
„Žádné tajemství?“
„Ne.“
„A ČSD?“
Karel pokrčil rameny.
„Trochu jsem si s tím pohrál. Dalo to práci.“
Michal se chytil za hlavu.
„Ty vole, Karle!“
Karel se usmál.
„Už jednou jsem vás sem zval na pivo. Nechtěli jste přijet. Tak jsem musel vymyslet něco lepšího.“
Jirka se podíval na půllitr a pak na Karla.
„Víš co?“
„Co?“
„Pomstíme se.“
Karel zpozorněl.
„Jak?“
Jirka se usmál a pokyvoval hlavou.
„Zůstaneme tady dlouho.“
Karel znejistěl.
„Aha.“
„A všechno platíš ty.“
Karel zbledl.
My jsme se smáli.
Pivo bylo opravdu dobré.
Lexa zvedl půllitr.
„Tak na Karlovo dobrodružství.“
„Na Karla,“ přidali jsme se.
Karel se na nás podíval.
„Chlapi…“
„Ano?“
„Já vás fakt nesnáším.“
„Neboj.“
Michal vzal klíč a položil ho před Karla.
„Co?“
„Aspoň už víme, k čemu je.“
„K čemu?“
Jirka se napil.
„K odemčení tvého účtu.“
