Článek
Byli jsme v hospůdce U Matějíčků zase ve stejném složení – já, Jirka, Lexa, Michal a Karel.
Tentokrát jsme vyslechli posledního příchozího – Jirku. Byl rozesmátý a hned po napití třetinky Plzně začal vyprávět o filmu, který právě viděl.
Pět švestek.
„Na to musíte jít. Je to přesně o nás, důchodcích. A měli by to vidět i mladí.“
A začal vyprávět.
Pět starších kamarádů – lidé, kteří už mají své nejlepší roky údajně za sebou – se rozhodne, že ještě není důvod sedět doma a čekat, co přijde. Vyrazí do Řecka na loď. Chtějí si ještě jednou užít moře, svobodu a především sami sebe.
Na palubě postupně vyplouvají na povrch staré vztahy, křivdy, zdravotní trable i věci, o kterých se možná mělo mluvit už dávno.
Není to tedy jen film o důchodcích na výletě. Je to vlastně docela jednoduchá otázka:
Kolik života nám ještě zbývá – a co s ním uděláme?
Nedalo mi to. A tak jsem ještě v hospůdce začal googlovat recenze.
„Zdá se to dobrý…,“ pronesl jsem.
A když jsem šel večer z hospůdky, říkám si:
Vždyť to dávají tady v Lucerně… Zajdi na to!
Tak jsem si v sousední kavárně dal pivko. A když mi číšník nabídl, že mi ho načepuje do kelímku a můžu si ho vzít do kina, trochu jsem se podivil. Ale nabídku jsem samozřejmě přijal.
Byl jsem tam sám!
Kdo čte moje články, ví, že filmovými recenzemi se zabývám vskutku málo. Ale když máme s Janem Svěrákem shodné rodné město, řekl jsem si – proč ne?
Bude to oddych. A možná i trochu nostalgie.
Já od Jana Svěráka pořád tak trochu čekám toho „starého dobrého“ Svěráka, jak si ho pamatuji z jeho nejslavnějšího období. Režiséra, který dokázal natočit filmy s nadhledem, řemeslnou jistotou a ambicí přesáhnout český rybník. Ostatně jeho cesta vedla až k Oscarovi za Kolju a na čas i za oceán.
Jenže velká očekávání bývají někdy tou největší přítěží.
Pět švestek je podle mě něco úplně jiného.
Není to film, který by se snažil dobývat svět. Je to spíš jednoduchá, pohodová oddychovka pro lidi unavené celoživotním pachtěním. Pro ty, kteří už něco odžili, něco ztratili, něco pokazili – a přesto si ještě chtějí užít trochu života.
A právě tady mě film zasáhl.
Ti mladší někdy zapomínají, že jejich rodiče a prarodiče nejsou jen lidé, o které je potřeba se starat, hlídat je a rozhodovat za ně.
I ti staří mají pořád chuť něco podniknout, někam vyrazit, zasmát se, zamilovat se, trochu zazlobit a hlavně –
ještě jednou být sami sebou.
Za mě je to lehce nadprůměrný film. A hlavně film, u kterého jsem se přistihl, že mě baví víc, než jsem čekal.
Není to žádný filmový převrat. Nečekejte dalšího Kolju ani návrat k režisérským triumfům jeho nejslavnějšího období. Ale možná by ani nebylo fér něco takového po Pěti švestkách chtít.
Film si na nic velkého nehraje. Jeho síla je právě v jednoduchosti, v hercích a v tématu, které je nám, co už máme nějaký ten rok za sebou, čím dál bližší.
Snad jen malá výtka režisérovi: Ubral bych na opakování věty jedné z hlavních postav „chci zemřít“. Po čase už podle mě tento motiv působí trochu příliš doslovně.
A kdyby u filmu vydrželi i mladší?
Přesně jak řekl Jirka v hospůdce:
„Měli by to vidět i mladí…“
Ano.
Možná by se na chvíli dokázali vžít do našeho myšlení. Možná by pochopili, že člověk není starý jen proto, že má šedivé vlasy, bolavá kolena nebo už dávno neslaví třicítku.
A možná by zjistili, že uvnitř toho „důchodce“ pořád sedí ten samý člověk, který chce žít, smát se, někam vyrazit a občas si dát pivo. Jako my U Matějíčků.
Jen škoda, že jsem byl v kinosále jediným divákem.
Jo, a Jirka byl po filmu rozesmátý. Já také.
Jen mi u toho občas dojetím ukápla i slzička…
