Článek
„Malý potlesk!“
V hledišti to zašumí a vzápětí se ozve první tleskání.
„A teď velký!“
Potlesk zesílí.
„Ještě s úsměvem!“
Publikum se nahlas směje.
Šest kamer mezitím projíždí obraz hlediště z různých úhlů. Režie zkouší, co bude na obrazovce fungovat nejlépe.
Televize potřebuje správný záběr.
A tak se tleská znovu.
A ještě jednou.
„Klid. Točíme!“
Slova režiséra Adama Rezka znějí nekompromisně.
Moderátor Maroš Kramár se s kolegou Vladimírem Kořenem ještě chvíli „špičkují“, kdo z nich bude mít při příchodu větší potlesk.
Sehraní moderátoři Vladimír Kořen a Maroš Kramár
Kamery, světla, zvuk, režie, moderátoři, hosté. Všichni vědí, co mají dělat.
A také publikum.
To musí být ve správný okamžik potichu a jindy zase přesně naopak.
Ještě před začátkem natáčení dostává publikum několik instrukcí. Jedna z nich je jednoduchá: vypnout mobilní telefony.
Všichni přikyvují.
Jenže chybička se vloudí i do dokonale sehraného televizního štábu.
V okamžiku, kdy ve studiu zavládne naprosté ticho, zazní mobil.
Tentokrát ne z hlediště.
Patří jednomu z kameramanů.
Krátké překvapení, úsměvy a jede se dál.
I takové momenty patří k natáčení.
Dnes na jedné straně zasedly studentky zdravotnické školy z Trutnova na druhé senioři ze Žatce.
Mezi diváky byli návštěvníci ze Žatce
Která strana bude tleskat a smát se víc?
Kdo dnes přijde na řadu
Dnešní natáčení přivítalo čtyři hosty – herce a dabéra Zdeňka Maryšku, lingvistu Karla Olivu, hudebníka a baviče Jiřího Krhuta a moderátorku Kateřinu Říhovou.
Téma ze života hostů. Příhody. Zážitky z cestování. Vtipné glosování o příbuznosti češtiny a slovenštiny.
Právě při debatě o slovních hříčkách zazní i jeden starý jazykový fór.
„Jedou dva v autě, kterému nefungují blinkry. Potřebovali odbočit. Spolujezdec říká: ‚Já vystrčím ruku a ty řiď.‘“
Pointa je ukrytá v jediném slově.
Řiď. Nebo snad… řiť?
Ve studiu se směje publikum i hosté.
Nechá režisér v hotovém pořadu i tento fór – nebo ne?
A pak přijde na řadu něco úplně jiného – švábi a včely.
Diváci se v pořadu dozvědí zajímavosti o švábech
Ve studiu se střídá smích s okamžiky naprostého ticha.
Pro všechny je ale společné jedno: sledují pořad v okamžiku, kdy ještě není hotovým televizním pořadem.
A to je na natáčení možná to nejzajímavější.
Člověk sedí ve studiu, vidí moderátory, hosty i všechny kamery kolem sebe. Slyší otázky a odpovědi. Směje se vtipům.
Jenže zároveň ví, že tohle ještě není to, co jednou uvidí doma v televizi.
A teď už opravdu potlesk
Po posledním záběru je konec.
Tentokrát už nikdo nemusí říkat, jak hlasitě máme tleskat.
Publikum tleská samo.
Po pěti hodinách ve studiu se lidé pomalu zvedají a chystají se domů.
Zaslechnu jednu z žateckých návštěvnic:
„Jsem tady po šesté, ale tohle bylo nejlepší!“
Usměju se.
Ano, bylo to moc fajn.
Jenže jak to celé vyzní na obrazovce?
To zatím nikdo z nás neví.
Něco, co divák doma neuvidí
Hotový pořad se k televizním divákům dostane až příští rok v lednu.
Teprve tehdy uvidí, co z dnešního natáčení nakonec zůstalo.
Možná některé záběry. Možná jiné.
Některé vtipy se nevejdou.
Některé pokusy se zopakují.
A možná se v pořadu objeví právě ten první potlesk, který jsme na začátku nacvičovali.
Divák doma neuvidí pokyny režie ani čekání mezi jednotlivými záběry. Neuvidí, kolikrát se některá situace opakovala. Uvidí jen hotový pořad.
Člověk totiž odchází ze studia s vědomím, že to, co právě viděl, ještě vlastně neviděl.
Nový díl Zázraků přírody.
Poslední potlesk už nikdo nerežíruje.
Tleskají mladí i staří.
A tentokrát opravdu všichni.
