Článek
Do malé kavárničky na Smíchově, kousek od nádraží, jsem přišel právě ve chvíli, kdy venku začalo mrholit.
Podzim se hlásil o slovo.
Usadil jsem se, objednal si čaj a vytáhl mobil. Chtěl jsem odpovědět na několik SMS zpráv.
Vtom telefon pípnul.
Přišla zpráva:
„To Ti je zima, že si dáváš čaj?“
Rozhlédl jsem se.
U okna seděli dva starší lidé, patrně manželé. U východu stála paní s dítětem.
A za mnou?
Otočil jsem se.
Blondýna. Úsměv od ucha k uchu.
Chvíli jsem na ni koukal.
A pak mi to došlo.
„Ale vždyť to je Gita!“
Sestřička mého ošetřujícího lékaře.
„Promiň, vůbec jsem tě nepoznal. Nejsi v tom vašem sesterském úboru… a ten účes mě úplně zmátl.“
Smála se.
Ujel jí vlak a čekala na další, takže jsme měli trochu času si popovídat.
A právě během rozhovoru mi došlo, že letos uplynulo přesně deset let, co chodím do jejich ordinace.
Gita má navíc ještě jedno výročí:
Padesát let ve zdravotnictví.
Tak jsem ji trochu vyzpovídal.
Ne jako novinář.
Spíš jako pacient, který má po deseti letech konečně možnost zeptat se sestřičky:
Jak se vlastně žije s pacienty?
„Gito, když ráno otevřeš dveře čekárny, co vidíš?“
„Okamžitě poznám, jak na tom kdo je,“ odpověděla.
Ví, proč pacient přišel, jestli je objednaný a co ho čeká.
Dnes jí v tom pomáhá technika. Všechno je v počítači a pacienti jsou objednaní na konkrétní čas.
„A co ti, kteří pospíchají a chtějí předběhnout ostatní?“
Gita se pousměje.
„Ani ne. Chodí k nám slušní lidé.“
Přednostně bere pacienty, kteří to potřebují, například kvůli předoperačnímu vyšetření.
A když už se v čekárně nějaký konflikt objeví?
„Pozvu nespokojence k sobě a domluvíme se.“
Žádné divadlo před ostatními.
Prostě se problém řeší.
A když přesto do ordinace přijde někdo zamračený?
„Usměju se na něj. Něco prohodím a za chvíli se usmívá také. Víš, nejde jen o to píchnout injekci nebo změřit tlak, ale také umět člověka uklidnit.“
Vlastně docela jednoduché.
A přitom tak důležité.
„Můj pan doktor“
V rozhovoru mě pobavilo, když Gita několikrát řekla:
„Můj pan doktor.“
„Jak dlouho vlastně pracuješ s panem doktorem?“
„Šestnáct let.“
Za šestnáct let si lidé na sebe zvyknou. Znají své postupy, vědí, co od sebe očekávat. Rozumějí si.
Gita také s uznáním mluví o paní primářce, pod kterou jejich ordinace spadá.
„Je erudovaná a dovede ocenit práci nás všech zaměstnanců.“
A právě to mě zaujalo.
Dobrá zdravotní péče nevzniká jen v rukou lékaře.
Je to tým.
Lékař, sestřička a další lidé, kteří se starají o to, aby pacient dostal nejen odbornou péči, ale také pocit, že je v dobrých rukou.
Na Gitě se mi líbí, že o své práci mluví s velkou lidskostí a humorem.
Co Gitu za padesát let ve zdravotnictví dojalo?
Zeptal jsem se jí také na něco osobnějšího.
„Co tě za ty roky v práci nejvíc dojalo?“
Vyprávěla mi příběh pana Valenty, pilota letecké záchranné služby.
Měl přijít k nim na kontrolu.
Místo něj ale přišel jeho syn.
Oznámil, že jeho otec zemřel.
Ještě před smrtí mu však otec uložil jeden úkol.
Měl Gitě přinést publikaci o rodokmenech, protože její manžel se věnuje rodovým erbům a rodokmenům.
Syn tedy přišel, aby splnil otcovo poslední přání.
„To mě opravdu dojalo,“ říká Gita.
Mě také.
Protože v tom příběhu vlastně není nic o medicíně.
Je v něm něco mnohem obyčejnějšího, a přitom vzácného.
Člověk nezapomněl na člověka.
S kým se komunikuje nejhůř?
Tady už jsem si nemohl odpustit trochu provokativní otázku.
„Gito, a s kým se z pacientů komunikuje nejhůř?“
Odpověď přišla bez dlouhého přemýšlení.
„Jednoznačně s právníky!“
Smích.
„Studený čumák. Špatná komunikace.“
Nejsem si jistý, jestli s tím právníci budou souhlasit.
Ale Gita to říká po padesáti letech zkušeností, takže bych byl opatrný s námitkami. :-)
I zdravotní sestřička je někdy pacient
„A máš nějakou veselou příhodu?“
„Mám. Ale není z naší ordinace.“
Gita sama chodí na odborné pracoviště.
Jednou měla před vyšetřením hlad. Zastavila se tedy v lahůdkách pro svačinu. A když už tam byla, napadlo ji vzít chlebíčky také sestřičce a doktorovi.
Nechala si je zabalit a spěchala do ordinace.
Po vyšetření se vydala domů.
A najednou:
„Proboha!“
Uvědomila si, že v ordinaci nechala nejen chlebíčky pro sestřičku a doktora, ale také svoji vlastní nedojedenou svačinu.
Okamžitě tam zavolala.
Sestřička se smála.
Doktor se prý divil, proč má k chlebíčku přikusovat ještě nakousnutý sulc.
Takže i zdravotnictví má své gastronomické záhady.
Deset let
Gita se musela rozloučit.
Jel jí vlak.
Já ještě zůstal v kavárně u druhého čaje.
A přemýšlel jsem.
Deset let.
Deset let chodím do jejich ordinace. Deset let se setkávám s panem doktorem a „mojí“ sestřičkou.
Za tu dobu jsem pochopil, že dobrá zdravotní péče není jen o odbornosti. Je také o důvěře.
Když člověku není dobře, potřebuje mít pocit, že je v dobrých rukou.
A právě to mi za těch deset let dávali: pocit bezpečí, důvěry a klidu.
Empatie, ochota, vstřícnost a obyčejná lidská laskavost mají v takové chvíli svou vlastní hodnotu.
A proto jsem jim chtěl poděkovat.
Ilustrační foto
Gitě. A všem ostatním
Takových zdravotních sestřiček jsou u nás tisíce.
Každý den otevírají dveře ordinací, vítají pacienty, telefonují, objednávají, uklidňují, vysvětlují a řeší problémy.
A málokdo jim za to řekne obyčejné:
„Děkuji.“
Proto píšu o Gitě.
Je jednou z nich. Jen má pro mě konkrétní tvář a jméno.
