Článek
U stolu jsme zase seděli v obvyklé sestavě – já, Jirka, Lexa, Michal a Karel.
Karel tentokrát dorazil jako poslední.
„Pánové, teď jsem potkal souseda a řekl mi vtip.“
„O zábavu je nouze, sem s ním,“ zaradoval se Lexa.
Karel se rozhlédl po stole a spustil:
„Co si myslíte o politicích před volbami?“
Na chvíli se odmlčel, jako by čekal na naši odpověď.
„Politici před volbami připomínají sexuologa doktora Plzáka. Když se ho ptali, jak je na tom se ženami, odpověděl: Výborně. Co já dokážu dneska ženám naslibovat, to ani deset chlapů nedokáže splnit.“
Podívali jsme se jeden na druhého.
Nastalo ticho.
Takové ticho, kdy člověk neví, jestli se smát, nebo raději mlčet.
Nakonec jsem se ozval já:
„Karle, porušil jsi naše pravidlo. Tady u tohoto stolu se přece nebudeme věnovat politice.“
„Pardon,“ špitnul Karel, sklopil oči a napil se z oroseného půllitru.
Jirka se ale usmál.
„Jasně… ale co když dnes uděláme výjimku?“
„Dobrá,“ přidal se Michal. „Já jsem taky slyšel jedno moudro.“
Odložil půllitr a slavnostně pronesl:
„Mají politici čisté svědomí?“
Nikdo neodpověděl.
Michal pokračoval:
„Absolutně čisté. Protože ho vůbec nepoužívají.“
Lexa se uchechtl.
„No jo. A ty, Jirko? Co ty na naše politiky?“
Jirka se zamyslel, usrkl piva a řekl:
„No, na Moravě jim říkají mercedesky.“
„Mercedesky?“ podivil se Karel.
„Jo. Jsou drazí, tváří se luxusně a taky mají dost velkou spotřebu.“
Od stolu se ozval smích.
„Se mnou nepočítejte,“ bránil se Lexa. „Já si žádné vtipy, natož o politice, nepamatuju.“
Na chvíli se odmlčel.
„Vím jen jedno: politici nejméně podvádějí své voliče v únoru.“
„Proč zrovna v únoru?“ zeptal se Michal.
„Protože je ze všech měsíců nejkratší.“
Znovu jsme se rozesmáli.
Pak se všechny zraky obrátily na mě.
Napil jsem se piva a zvedl varovně prst.
„Dobře. Tohle je naposledy. „Od této chvíle je u tohoto stolu politika zase zakázaná.“
„Souhlas,“ řekl Karel. „Ale když už jsi to tak pěkně ukončil, dej něco na úplný závěr.“
Chvíli jsem dělal, že přemýšlím.
Pak jsem řekl:
„Víte, kterou hru hrají politici nejčastěji se svými voliči?“
Všichni zpozorněli.
„Člověče, nezlob se.“
Smích postupně utichl.
U stolu zavládlo ticho.
Všichni jsme se dívali do svých prázdných půllitrů a přemýšleli, jestli je to opravdu vtip, nebo spíš životní zkušenost.
Naštěstí v tu chvíli přispěchala servírka Jana s novými, naplněnými půllitry.
Postavila je před nás a s úsměvem poznamenala:
„Pánové, nechcete-li nadávat jen na politiky, ožeňte se.“
Podívali jsme se na Janu.
Potom jeden na druhého.
A tentokrát jsme raději mlčeli.
