Článek
Přiznám se, že když vejdu kamkoliv, kde jsou lidé, třeba i do tramvaje nebo kupé ve vlaku, mám vždy nutkání pozdravit.
Nahlas.
Několikrát mi to už „ujelo“. Z výsledku – zamračených nebo odvrácených tváří – jsem zrovna nadšený nebyl. Člověk si pak říká, jestli je ještě normální někoho jen tak pozdravit.
Nastěhovali jsme se do nového bytu na sídlišti. Po nezbytném zařizování a zabydlení jsem navrhl manželce, že by bylo fajn navečer obejít sousedy na společné chodbě a představit se.
„Jsme tu noví nájemníci.“
A možná je pozvat na kávu nebo skleničku vína.
U prvních dveří na nás vykoukla žena středního věku v županu. Po naší první větě nevěřícně zakroutila hlavou, obrátila oči v sloup a bouchnutím dveří dala najevo, co si o našem nápadu myslí.
U druhých dveří otevřel asi desetiletý klučina.
„Nikdo není doma a já nesmím otevírat,“ řeklo dítě a přibouchlo dveře.
Nebyli jsme zrovna nadšeni.
Ale řekli jsme si s manželkou:
„Do třetice to vyzkoušíme.“
Otevřela starší paní.
Po našem oslovení, že jsme noví sousedé a jdeme se představit, řekla:
„Děkuji.“
A než dveře zavřela, procedila skrz zuby:
„A vedle to nezkoušejte. Tam bydlí mladá blonďatá čůza s dredy…“
Dál jsme tedy s „představováním“ nepokračovali.
Sedli jsme si ke kávě a poněkud zděšeně jsme s manželkou probírali, jaké jsme vlastně potkali sousedy. A jestli takhle anonymně dnes opravdu žijeme.
„No, nalijme si čistého vína,“ řekl jsem.
A začal jsem otevírat připravenou láhev.
Vtom se ozval zvonek.
S údivem jsme se na sebe podívali.
Šel jsem otevřít.
„Dobrý den. U mě jste nezazvonili. Slyšela jsem vás za dveřmi.“
Zíral jsem na drobnou blondýnku.
„Jsem Klárka a vítám vás u nás v domě. Kdybyste něco potřebovali, jsem sousedka od naproti.“
„Dobrý den, Klárko, těší nás. Pojďte dál,“ ozvala se za mnou manželka.
Dívka se usmála, kývla, upravila si dred a vešla.
Došel jsem do kuchyně pro třetí sklenku na víno.
S manželkou jsme se na sebe podívali a oba jsme se usmáli.
Tak přece jen.
Možná ten náš panelák není zase tak anonymní, jak jsme si po prvních třech dveřích začali myslet.
A ta „mladá čůza“, o které jsme před chvílí slyšeli?
Úplně obyčejná, milá holka, která nechtěla, abychom v novém domě zůstali sami.
Od té doby zdravím dál.
V tramvaji.
Ve vlaku.
Ve výtahu.
Někdy se na mě lidé podívají překvapeně.
Někdy neodpoví vůbec.
Ale už mi to nevadí.
Protože člověk nikdy neví, co je za dalšími dveřmi.
A někdy stačí jen zazvonit.
